8.4. Podařené stopování a cesta za araukáriemi
Ráno se mi moc nechce. Venku je chladno a mírně prší. Jenže plán je plán a tak vařím kafe, pomalu se probouzím. Do batohu chystám lékárničku, pití, banán, broskev a stativ. V 8:45 už vrčí motor auta a vyrážíme vstříc za dobrodružstvím.
Viktor mě a Katku vypouští u hlavní silnice. Přejeme mu hodně štěstí v závodu a vydáváme se vstříc národní park. Autobus se kterým jsme tak trochu počítali nám o pár minut ujel. Na řadu přichází druhá varianta stop. Nedělní doprava je ovšem sporadická, tak hodně pochodujeme. První stop – pán středního věku nás sveze pár set metrů k odbočce k národnímu parku. Ovšem po několika set metrech se na ceduli objeví, že národní park je až za 14 km. To samo o sobě je dostatečná vzdálenost na celodenní výlet. Doufáme proto v další stop. Po chvíli nám zastavuje další auto, kde jedou dva místní. Katka se s nimi dává do řeči a za chvíli se ukazuje, že nás veze prezident místního fotbalového klubu. Katka dostává seriózní nabídku na členství v ženském týmu. Méně potěšující je, že hřiště, kde mají pánové konečnou je ještě na hony vzdálené od vstupu do NP.
Šlapeme nějakých 4-5 km a za zády se nám ozve motor. Zpoza zatáčky se objeví menší drobné bílé auto. Stopujeme ho úspěšně. Za volantem sedí sympatická Sára (cca kolem 30) ze Švýcarska. V Čile je na dovolené a má na namířeno přesně tam, kam potřebujeme. Tedy do národního parku. Silnice už notný kus není asfaltová, ale Sára vede auto statečně i po štěrkové cestě dál.
Už před 11 hodinou jsem u brány národního parku Huerquehue. Vstup (mimo sezónu) je pro cizince 2500 pesos. Pán ve vstupním domku nám doporučuje trek ke 3 jezerům, který by měl zabrat něco okolo 5 hodin. Sára se k nám přidává. Cestou trošku zaostává, protože ji bolí kolenou (ze včerejšího výstupu na vulkán Villarica). Nakonec si jdeme každý svým tempem. Katka je nejrychlejší a jde první, já střídavě za ní a chvílemi kvůli focení i poslední.
Je na co se dívat. Les okolo je opravdu krásný. Některé stromy jsou skutečně majestátné a je radost se na ně dívat. Zároveň by tu našli zajisté zalíbení i filmaři, kteří by zde mohli točit fantasy filmy. Cesta postupně stoupá vzhůru k vodopádu. Od vodopádu k jezerům je to ještě 3 km stoupání. Ovšem stojí to za to. Horská jezera jsou obklopena majestátnými araukáriemi. V pozadí se ční skála a celá scenérie mi připomíná nějakou pravěkou krajinu. Samotné araukárie jsou zvláštní stromy. Patří zřejmě mezi jehličnany, ale netvoři klasické jehličí jak známe o nás, ale špičaté cca 2,5 široké ostré zelené útvary. Já je zkrátka velmi obdivuji.
Cestou zpět ztrácíme z dohledu Sáru. Jde trošku jinou cestou. Potkáváme také několik místních, ale i zahraniční turistky. Nejhlučnější jsou holky (teenagerky) z Británie. Když nám zbývá asi kilometr do cíle kupujeme v kiosku pivo. Bohužel mají jen Haineken. Ještê ochutnávám mistní specialitu kučofli – čokoladova tyčinka plnena karamelem. Já jsem z výletu unešený. Udělal jsem spoustu fotek. Podstatný je spíš zážitek. Je to snad poprvé co jsem viděl takový les, kde rostou obří stromy, vegetace si žije svým životem. Celkovému dojmu přidal i mírný déšť, který umocnil dojem deštného pralesa (i když asi nejde o pravý deštný prales).
Zpátky jedeme autobusem. U zastávky nás čeká Viktor. Závod na horských kolech vyhrál, ale je tak unavený, že nějakou velkou euforii neprojevuje. Ještě v autě mě stíhá velký hlad. Hned po příjezdu se dávám do vaření. Nechce se mi dělat nic složitého, tak vařím čočku na kari s mrkví a cibulí. V mezičase zvládám ještě sprchu. Počínaje zítřkem nás čekají tři deštivé dny. Takže to vidím na čtení, sem tam panák meruňkovice, průběžné lekce španělštiny a ono to nějak uteče. Stan jsem zabezpečil, tak snad nebude problém.
Viktor mě a Katku vypouští u hlavní silnice. Přejeme mu hodně štěstí v závodu a vydáváme se vstříc národní park. Autobus se kterým jsme tak trochu počítali nám o pár minut ujel. Na řadu přichází druhá varianta stop. Nedělní doprava je ovšem sporadická, tak hodně pochodujeme. První stop – pán středního věku nás sveze pár set metrů k odbočce k národnímu parku. Ovšem po několika set metrech se na ceduli objeví, že národní park je až za 14 km. To samo o sobě je dostatečná vzdálenost na celodenní výlet. Doufáme proto v další stop. Po chvíli nám zastavuje další auto, kde jedou dva místní. Katka se s nimi dává do řeči a za chvíli se ukazuje, že nás veze prezident místního fotbalového klubu. Katka dostává seriózní nabídku na členství v ženském týmu. Méně potěšující je, že hřiště, kde mají pánové konečnou je ještě na hony vzdálené od vstupu do NP.
Šlapeme nějakých 4-5 km a za zády se nám ozve motor. Zpoza zatáčky se objeví menší drobné bílé auto. Stopujeme ho úspěšně. Za volantem sedí sympatická Sára (cca kolem 30) ze Švýcarska. V Čile je na dovolené a má na namířeno přesně tam, kam potřebujeme. Tedy do národního parku. Silnice už notný kus není asfaltová, ale Sára vede auto statečně i po štěrkové cestě dál.
Už před 11 hodinou jsem u brány národního parku Huerquehue. Vstup (mimo sezónu) je pro cizince 2500 pesos. Pán ve vstupním domku nám doporučuje trek ke 3 jezerům, který by měl zabrat něco okolo 5 hodin. Sára se k nám přidává. Cestou trošku zaostává, protože ji bolí kolenou (ze včerejšího výstupu na vulkán Villarica). Nakonec si jdeme každý svým tempem. Katka je nejrychlejší a jde první, já střídavě za ní a chvílemi kvůli focení i poslední.
Je na co se dívat. Les okolo je opravdu krásný. Některé stromy jsou skutečně majestátné a je radost se na ně dívat. Zároveň by tu našli zajisté zalíbení i filmaři, kteří by zde mohli točit fantasy filmy. Cesta postupně stoupá vzhůru k vodopádu. Od vodopádu k jezerům je to ještě 3 km stoupání. Ovšem stojí to za to. Horská jezera jsou obklopena majestátnými araukáriemi. V pozadí se ční skála a celá scenérie mi připomíná nějakou pravěkou krajinu. Samotné araukárie jsou zvláštní stromy. Patří zřejmě mezi jehličnany, ale netvoři klasické jehličí jak známe o nás, ale špičaté cca 2,5 široké ostré zelené útvary. Já je zkrátka velmi obdivuji.
Cestou zpět ztrácíme z dohledu Sáru. Jde trošku jinou cestou. Potkáváme také několik místních, ale i zahraniční turistky. Nejhlučnější jsou holky (teenagerky) z Británie. Když nám zbývá asi kilometr do cíle kupujeme v kiosku pivo. Bohužel mají jen Haineken. Ještê ochutnávám mistní specialitu kučofli – čokoladova tyčinka plnena karamelem. Já jsem z výletu unešený. Udělal jsem spoustu fotek. Podstatný je spíš zážitek. Je to snad poprvé co jsem viděl takový les, kde rostou obří stromy, vegetace si žije svým životem. Celkovému dojmu přidal i mírný déšť, který umocnil dojem deštného pralesa (i když asi nejde o pravý deštný prales).
Zpátky jedeme autobusem. U zastávky nás čeká Viktor. Závod na horských kolech vyhrál, ale je tak unavený, že nějakou velkou euforii neprojevuje. Ještě v autě mě stíhá velký hlad. Hned po příjezdu se dávám do vaření. Nechce se mi dělat nic složitého, tak vařím čočku na kari s mrkví a cibulí. V mezičase zvládám ještě sprchu. Počínaje zítřkem nás čekají tři deštivé dny. Takže to vidím na čtení, sem tam panák meruňkovice, průběžné lekce španělštiny a ono to nějak uteče. Stan jsem zabezpečil, tak snad nebude problém.
Komentáře
Okomentovat