29.4. – Prostě pohoda – ranní běh, dopolední kokos, odpolední koupačka…
Jak už jsem předeslal v přechozím příspěvku vesnice Mompiche, je spíše turistická lokalita. Kromě nádherné pláže, kde se člověk může koupat se tu nabízí i další možnosti. Především pak jízda na koni po pláži, surfování, masáže, posezení u piva, atp. Mě asi nejvíc láka prostě natáhnout se na pláži. Vstávám časně. Moji spolubydlící fin Simi a australan Teddy ještě psí. Já kolem sedmé hodiny ranní vyrážím obut do běžeckých bot na výběh po pláží. Dávám si jen pár kilometrů, nějaké kliky a decentní koupel v moři. Jinak to nějak nepřeháním.
Ke snídani poslouží zdejší banány. Jsou menší než u nás a chutnají o dost lépe. V poledne se chystám na pláž. Mandee (majitelka hostelu) mi doporučuje abych si na konci pláže koupil kokos v útulku pro opuštěná zvířata. Proč ne, je potřeba udělat dobrý skutek, a 1 USD je velmi příznivá cena. Za chvilku už vykračuji po pláži. Usadím se kousek od zmíněného útulku. Je to taková chýše, okolo které rostou kokosové palmy. Pozemek je oplocený a všude je plno psů a myslím i nějaké kočky. Zkouším nakouknout zda tam někdo je, ale smečka štěkajících psů mi dává najevo, že mě nevidí úplně rádi.
No nic, rozdělávám si karimatku kousek od útulku, třeba se to nějak vyvine. Čtu si časopis Živá historie, tedy poslední články, které jsem ještě nepřečetl. Samotný časopis je už pěkný salát, neboť po těch cestách co se mnou absolvoval se asi nic jiného ani čekat nedá. Za chvilku se doslova z džungle vynoří dáma doprovázená dvěma psi. Zřejmě majitelka útulku. Zvolám tedy na ni "Tienes cocos?" a dostávám pozitivní odpověď. Chvilku počkám a pak jdu opět k útulku. Před plotem už leží trs zelených kokosových ořechů. Ptám se usmívající se paní, zda má ráda zvířata. Trošku hloupá otázka, když má útulek, ale zatím moje španělština na moc víc nestačí. Avšak moje objednávka kokosu je přijata. Zručně ho jeden odsekne mačetou z trsu, pak opět mačetou proseká otvor do nitra ořechu, kde je snad půl litru kokosové šťávy. Dostávám ještě brčko a pádím zpět na pláž.
Musím říct, že v této podobě jsem kokos ještě neměl. Je to skutečně delikatesa. Pozoruji psi a lidi na pláži, a taky blízkou džungli. Pak najednou spatřím stovky rudých krbů, jak pobíhají po pláži. Vypadají jako malí robůtci. Každý má v písku vyhrabanou svoji díru, do které se případně schová. S foťákem můžu nejblíž tak na 2 metry, pak už ty rudé stvoření mizí v písečné díře. Někteří také svádějí jakési souboje, nevím zda bojují o samici, či o písečný úkryt, nicméně je to parádní akční podívaná.
Na oběd se vracím zpět do hostelu. Kuchtím něco jako rizoto. Teddy a Simi, kteří to berou jako dovolenou, kdy utrácejí peníze se tomu trošku diví. Jenže já raději budu investovat peníze do výletů, nebo na vstupenku do Macchu Pichu. Teddy to celkem chápe, protože sám cestoval dva roky jen s báglem. Každopádně jí si s tím nějak rozpaky nedělám, každý ušetřený dolar se počítá.
Po obědě se natáhnu do houpací sítě a bavím se s Teddym a Simim. Domlouváme, že bychom si na zítřejší den objednali výlet do džungle. Mě se ten nápad rozhodně líbí a amigos se nakonec nechají přesvědčit. Přes Mandee tedy to domlouvám, tak volá Ramonovi a během hodiny máme výlet potvrzený.
Odpoledne se ještě odebírám na pláž. Jenže je zrovna příliv, tak se pláž zužuje jen na takový malý pruh písku. Nevadí místo se najde. Tak trošku si zaplavu a chvilku se jen tak válím. Zase se ujišťuji v tom, že tahle cesta za to stála. Není to jako být 14 dní někde s cestovkou, je to úplně jiné, řekl bych cestovatelské. Večer na hostelu si dávám jedno pivo, které mě poměrně rychle uspí.
Ke snídani poslouží zdejší banány. Jsou menší než u nás a chutnají o dost lépe. V poledne se chystám na pláž. Mandee (majitelka hostelu) mi doporučuje abych si na konci pláže koupil kokos v útulku pro opuštěná zvířata. Proč ne, je potřeba udělat dobrý skutek, a 1 USD je velmi příznivá cena. Za chvilku už vykračuji po pláži. Usadím se kousek od zmíněného útulku. Je to taková chýše, okolo které rostou kokosové palmy. Pozemek je oplocený a všude je plno psů a myslím i nějaké kočky. Zkouším nakouknout zda tam někdo je, ale smečka štěkajících psů mi dává najevo, že mě nevidí úplně rádi.
No nic, rozdělávám si karimatku kousek od útulku, třeba se to nějak vyvine. Čtu si časopis Živá historie, tedy poslední články, které jsem ještě nepřečetl. Samotný časopis je už pěkný salát, neboť po těch cestách co se mnou absolvoval se asi nic jiného ani čekat nedá. Za chvilku se doslova z džungle vynoří dáma doprovázená dvěma psi. Zřejmě majitelka útulku. Zvolám tedy na ni "Tienes cocos?" a dostávám pozitivní odpověď. Chvilku počkám a pak jdu opět k útulku. Před plotem už leží trs zelených kokosových ořechů. Ptám se usmívající se paní, zda má ráda zvířata. Trošku hloupá otázka, když má útulek, ale zatím moje španělština na moc víc nestačí. Avšak moje objednávka kokosu je přijata. Zručně ho jeden odsekne mačetou z trsu, pak opět mačetou proseká otvor do nitra ořechu, kde je snad půl litru kokosové šťávy. Dostávám ještě brčko a pádím zpět na pláž.
Musím říct, že v této podobě jsem kokos ještě neměl. Je to skutečně delikatesa. Pozoruji psi a lidi na pláži, a taky blízkou džungli. Pak najednou spatřím stovky rudých krbů, jak pobíhají po pláži. Vypadají jako malí robůtci. Každý má v písku vyhrabanou svoji díru, do které se případně schová. S foťákem můžu nejblíž tak na 2 metry, pak už ty rudé stvoření mizí v písečné díře. Někteří také svádějí jakési souboje, nevím zda bojují o samici, či o písečný úkryt, nicméně je to parádní akční podívaná.
Na oběd se vracím zpět do hostelu. Kuchtím něco jako rizoto. Teddy a Simi, kteří to berou jako dovolenou, kdy utrácejí peníze se tomu trošku diví. Jenže já raději budu investovat peníze do výletů, nebo na vstupenku do Macchu Pichu. Teddy to celkem chápe, protože sám cestoval dva roky jen s báglem. Každopádně jí si s tím nějak rozpaky nedělám, každý ušetřený dolar se počítá.
Po obědě se natáhnu do houpací sítě a bavím se s Teddym a Simim. Domlouváme, že bychom si na zítřejší den objednali výlet do džungle. Mě se ten nápad rozhodně líbí a amigos se nakonec nechají přesvědčit. Přes Mandee tedy to domlouvám, tak volá Ramonovi a během hodiny máme výlet potvrzený.
Odpoledne se ještě odebírám na pláž. Jenže je zrovna příliv, tak se pláž zužuje jen na takový malý pruh písku. Nevadí místo se najde. Tak trošku si zaplavu a chvilku se jen tak válím. Zase se ujišťuji v tom, že tahle cesta za to stála. Není to jako být 14 dní někde s cestovkou, je to úplně jiné, řekl bych cestovatelské. Večer na hostelu si dávám jedno pivo, které mě poměrně rychle uspí.
Komentáře
Okomentovat