1.4. Neděle – Expedice na blízkou horu, kde ještě nikdo před tím nestanul

Ráno po snídani natírám "hmyzí hotel" olejovou impregnací. V mezi čase si povídám s Katkou o životě. Viktor řeší něco kolem stavby domu. Dopoledne ubíhá v pohodovém tempu. Kolem poledne máme v plánu vyrazit na nedalekou horu, která se ční nad pozemkem KaV.

Katka s Viktorem chtějí vybudovat v okolí stezky pro turistiku. Jedním z cílů těchto stezek je také vrchol blízké hory, kde pravděpodobně ještě lidská noha nestanula. V horních partiích rostou stromy araucarie. Jde o prapodivné jehličnaté stromy, které samy o sobě stojí za vidění.
Zhruba ve 12:20 má Viktor vše hotovo a můžeme vyrazit. Kromě nezbytné svačiny, lékárničky, pití a foťáku sebou bereme také mačetu a ruční pilu. Vyráží s námi také Marwel. Zpočátku jde cesta bez potíží, jde prudce stoupá. Zprvu se jde po lesní vyježděné cestě. Pak odbočujeme mimo cestu a jdeme pouze po lesní pěšině. Nakonec i pěšina mizí a už jedeme jen stezkou, kterou vytvořili KaV a dalšími dobrovolníky. Nakonec však i tato stezka končí.
A začíná džungle. V podstatě neprostupná vegetace křovin, lián a stromů. Viktor porost prosekává mačetou a já za ním dočišťuji silnější keře pilou. Postupujeme výrazně pomaleji. Přesto jdeme statečně dál. Katka za námi nově vzniklou pěšinu značí z barevné tašky nastříhanými fáborky. Připadám si jako na nějaké expedici, která objevuje prozatím nepoznaná místa. A daleko od pravdy to není.

Viktor objevuje strom Laurel, jehož vůně připomíná exotické koření. Beru několik listů sebou, prý jsou dobré na čaj. Kmeny některých stromů obtáčí tlustolistá liánovitá rostlina copihue, která tvoří nádherné oranžovo-červené květy. Objevujeme také strom, který se jmenuje Auellano. Pod ním je spousta od černa do červena zbarvených kulatých plodů o průměru asi 1,5 cm. Uvnitř plodu je oříšek, který chutná podobně jako makadam. Ano skutečně, má výbornou chuť. Katka i já sbíráme plody Auellana sebou.

Na menším plácku si dáváme krátký odpočinek a svačinu. Beru si od Viktora mačetu a zkouším také klestit cestu. Opravdu to není žádná sranda. Mačeta je sice dobrý nástroj a vegetace se jen tak snadno nevzdává. Nakonec se nám podaří porazit stezku skrz nejhustší vegetaci a postoupit o několik desítek výškových metrů. Porost se změnil a vegetace již není tak hustá. Takže můžeme volně stoupat směr vrchol. Už asi chybí jen málo, ale je třeba se otočit zpět. Příště už to dáme až nahoru, pokud vyrazíme ráno.
Sestup už jde hladce, protože cestu máme prosekanou. Musím říct, že to byl jeden z mých životních zážitků. Prožít si prales naplno a pocítit jeho bujnost na vlastní kůži.