17.4. – 18.4. Balení, loučení, poslední chvíle v Pucónu, transfer busem do Santiaga, let do Calamy a nakonec San Pedro de Atacama
Ráno je už klasicky velmi studené. Slunce je už je poměrně nízko položené a tak první sluneční paprsky zahřívají pozemek KaV až po 9 hodině. Viktor má jeden telefon za druhým. Ozývají se mu řemeslníci na jeho poptávku. Někteří se dostavují taky osobně. Já pomalu vyklízím věci ze stanu. Vše dávám pěkně na slunce a přerovnávám.
Ještě se mi daří zaranžovat společné focení u spirálové zahrádky. Kompletní sestava Viktor, Katka, já a Marbel.
Moje poslední jídlo u KaV jsou špagety. Nicméně chutnají báječně. Tak nějak všechno v té čisté přírodě je lepší. Po obědě začnu pomalu plnit batoh. Balím vysušený stan a vracím ho právoplatným majitelům.
Kolem 17 hodiny je čas zvednout krovky. Nerad popisuji loučení. Myslím, že jsem s KaV strávil skvělé 3 týdny a věřím, že se ještě někdy potkáme. Tak nějak myslím, že jsem všichni z podobného těsta. Viktor mě nabírá do auta a veze k autobusu. Katka nás doprovází. Autobus nám ujíždí těsně před nosem. Tak čekáme další půlhodinku v autě. Nakonec se ze zatáčky vyloupne autobus. No spíš je to taková řekl bych maršrutka, ale stačí. Objímám se KaV, předávám řidiči 600 pesos, a zaujímám poslední místo v autobuse.
Maršrutka pádí po silnici poměrně svižně, ale co kilometr zastavuje a nabírá další pasažéry. Netrvá to dlouho a je přeplněná. Pak už zastávky k nelibosti čekajících pasažérů prostě vynechává. V Pucónu jsem po 6 hodině a loučí se se mnou podvečerním sluncem nasvícenou sopkou Villarica. Neodolám a udělám pár fotek. Na autobusovém nádraží si vyzvedává jízdenku na noční autobus do Santiaga. Před odjezdem ještě stíhám koupit potraviny a taky opalovací krém a šampón.
V 8:40 přijede na stanici dvoupatrový autobus s nápisem Santiago. Ukládám bagáž do úložného prostoru a jdu zaujmout své místo. Mám koupenou třídu "Salon Cama" což znamená regulérní postel. Prostě sedadlo sklopíte skoro do horizontální polohy a k tomu máte ještě vypolstrovanou opěrku na nohy. Ke všemu patří ještě deka a balíček (sluchátka, klapky na oči, voda, ovocná šťáva plus sušenka). Ještě asi hodinu cestou si čtu a pak už sklápím sedačku, pokládám na sebe přikrývku a za chvilku usínám.
Probouzím se časně ráno. Mrknutím na hodinky zjišťuji, že můžu ještě tak dvě hodiny spát. Takže neváhám a opět upadám do spánku. Znovu jsem vzhůru v době, kdy autobus křižuje ranní ulice města Santiago de Chile. Na autobusovém nádraží si za 1800 pesos kupuji jízdenku na autobus, který jezdí přímo na letiště. Bus cestou nabírá lidi a je opět za chvilku přeplněný. Jde převážně o zaměstnance, kteří jedou na ranní změnu na letiště. Je totiž teprve 6:45. Něco málo po 7 už vystupuji na letišti.
Hodinku jen tak v poklidu snídám a postupně se probouzím do plné bdělosti. Na záchodě si čistím chrup a pak chystám batoh k odbavení. Odbavení tentokrát probíhá hladce. Velmi svižně procházím bezpečnostní kontrolou a čekám na letadlo do města Calama. Posedávám, pocházím a krátím si různě čas. Nadejde chvíle nástupu a v letadle zaujímám místo u okýnka. Ve srovnání s autobusem je to letecká klasika s minimem místa. Nic naplat dvě hodiny určitě vydržím. Po startu chvilku sleduji a fotím krajinu. Pak to zalomím jako můj soused vedle. Dobrou hodinu klimbám a když rozlepím oči, zjišťuji, že je písemnou vyprahlá členitá pouštní krajina. Je velmi fotogenická. Foťák z brašny ven a exponují několik fotek.
Přistání proběhne hladce. Za několik minut už lovím batoh na pásu. Po vstupu do letištní haly se slétají šípy a nabízí taxi, transfer do San Pedra, do Calamy atp. Odmítám je všechny a klestím si cestu ke stanovišti firmy pampa transport. Mám už totiž předem koupený voucher na transfer do San Pedra. U přepážky dostanu jízdenku a mám prý počkat na další pasažéry. Po asi půl hodině jsme všichni a vyrážíme směr San Pedro v dodávce. Cesta trvá něco přes hodinu a je dlouhá 98 km. Je na co se dívat. Pouštní krajina má něco do sebe a vše umocňují na horizontu zasněžené vrcholky hor a vulkánů. Místy je možné pozorovat i rostliny křovinovitého vzhledu, které dokáží přežít i v těchto nehostiných podmínkách.
Dodávka mi zastaví u hostelu a já se jdu ubytovat. Mám sdílený titěrný 4 lůžkový pokoj. Mohu si vybrat postel. Jsem totiž první obyvatel. Pokoj je tak malý, že bude dobrý tak jen na vysypání. Doufám jen, že zbývající tři spolubydlící budou v pohodě. Je něco po 16 hodině a říkám si, že se půjdu porozhlédnout po okolí. Slunce venku pálí a je určitě ke 30 stupňům. Tak si začnu roztírat po kůži opalovací krém. Ouha když už jsem skoro celý natřený zjišťuji, že jsem to popletl a natřel jsem se šamponem. No co, stávají se i horší věci. Chybu napravují a vydávám se směr město.
Musím říct, že San Pedro de Atacama si udrželo poměrně původní rustikální ráz. Není tady snad žádná výšková budova. Hodně jsou k vidění hliněné zdi. Mezi domorodci je zamíchán snad stejný počet gringos (turistů). Na hlavní ulici je jedna agentura za druhou nabízející výlety, ale také vypůjčení kola. Poznamenávám si ceny. Procházím se i kousíček za město. Po 18 hodině se vracím. Za rohem od hostelu dělám menší nákup. Stará paní za pultem umí jen španělsky, ale jen velmi přátelská a domluvíme se na vašem. K večeři si dělám míchaná vejce na cibulce, dopřávám si sprchu a pro dnešek už toho bylo dost.
Ještě se mi daří zaranžovat společné focení u spirálové zahrádky. Kompletní sestava Viktor, Katka, já a Marbel.
Moje poslední jídlo u KaV jsou špagety. Nicméně chutnají báječně. Tak nějak všechno v té čisté přírodě je lepší. Po obědě začnu pomalu plnit batoh. Balím vysušený stan a vracím ho právoplatným majitelům.
Kolem 17 hodiny je čas zvednout krovky. Nerad popisuji loučení. Myslím, že jsem s KaV strávil skvělé 3 týdny a věřím, že se ještě někdy potkáme. Tak nějak myslím, že jsem všichni z podobného těsta. Viktor mě nabírá do auta a veze k autobusu. Katka nás doprovází. Autobus nám ujíždí těsně před nosem. Tak čekáme další půlhodinku v autě. Nakonec se ze zatáčky vyloupne autobus. No spíš je to taková řekl bych maršrutka, ale stačí. Objímám se KaV, předávám řidiči 600 pesos, a zaujímám poslední místo v autobuse.
Maršrutka pádí po silnici poměrně svižně, ale co kilometr zastavuje a nabírá další pasažéry. Netrvá to dlouho a je přeplněná. Pak už zastávky k nelibosti čekajících pasažérů prostě vynechává. V Pucónu jsem po 6 hodině a loučí se se mnou podvečerním sluncem nasvícenou sopkou Villarica. Neodolám a udělám pár fotek. Na autobusovém nádraží si vyzvedává jízdenku na noční autobus do Santiaga. Před odjezdem ještě stíhám koupit potraviny a taky opalovací krém a šampón.
V 8:40 přijede na stanici dvoupatrový autobus s nápisem Santiago. Ukládám bagáž do úložného prostoru a jdu zaujmout své místo. Mám koupenou třídu "Salon Cama" což znamená regulérní postel. Prostě sedadlo sklopíte skoro do horizontální polohy a k tomu máte ještě vypolstrovanou opěrku na nohy. Ke všemu patří ještě deka a balíček (sluchátka, klapky na oči, voda, ovocná šťáva plus sušenka). Ještě asi hodinu cestou si čtu a pak už sklápím sedačku, pokládám na sebe přikrývku a za chvilku usínám.
Probouzím se časně ráno. Mrknutím na hodinky zjišťuji, že můžu ještě tak dvě hodiny spát. Takže neváhám a opět upadám do spánku. Znovu jsem vzhůru v době, kdy autobus křižuje ranní ulice města Santiago de Chile. Na autobusovém nádraží si za 1800 pesos kupuji jízdenku na autobus, který jezdí přímo na letiště. Bus cestou nabírá lidi a je opět za chvilku přeplněný. Jde převážně o zaměstnance, kteří jedou na ranní změnu na letiště. Je totiž teprve 6:45. Něco málo po 7 už vystupuji na letišti.
Hodinku jen tak v poklidu snídám a postupně se probouzím do plné bdělosti. Na záchodě si čistím chrup a pak chystám batoh k odbavení. Odbavení tentokrát probíhá hladce. Velmi svižně procházím bezpečnostní kontrolou a čekám na letadlo do města Calama. Posedávám, pocházím a krátím si různě čas. Nadejde chvíle nástupu a v letadle zaujímám místo u okýnka. Ve srovnání s autobusem je to letecká klasika s minimem místa. Nic naplat dvě hodiny určitě vydržím. Po startu chvilku sleduji a fotím krajinu. Pak to zalomím jako můj soused vedle. Dobrou hodinu klimbám a když rozlepím oči, zjišťuji, že je písemnou vyprahlá členitá pouštní krajina. Je velmi fotogenická. Foťák z brašny ven a exponují několik fotek.
Přistání proběhne hladce. Za několik minut už lovím batoh na pásu. Po vstupu do letištní haly se slétají šípy a nabízí taxi, transfer do San Pedra, do Calamy atp. Odmítám je všechny a klestím si cestu ke stanovišti firmy pampa transport. Mám už totiž předem koupený voucher na transfer do San Pedra. U přepážky dostanu jízdenku a mám prý počkat na další pasažéry. Po asi půl hodině jsme všichni a vyrážíme směr San Pedro v dodávce. Cesta trvá něco přes hodinu a je dlouhá 98 km. Je na co se dívat. Pouštní krajina má něco do sebe a vše umocňují na horizontu zasněžené vrcholky hor a vulkánů. Místy je možné pozorovat i rostliny křovinovitého vzhledu, které dokáží přežít i v těchto nehostiných podmínkách.
Dodávka mi zastaví u hostelu a já se jdu ubytovat. Mám sdílený titěrný 4 lůžkový pokoj. Mohu si vybrat postel. Jsem totiž první obyvatel. Pokoj je tak malý, že bude dobrý tak jen na vysypání. Doufám jen, že zbývající tři spolubydlící budou v pohodě. Je něco po 16 hodině a říkám si, že se půjdu porozhlédnout po okolí. Slunce venku pálí a je určitě ke 30 stupňům. Tak si začnu roztírat po kůži opalovací krém. Ouha když už jsem skoro celý natřený zjišťuji, že jsem to popletl a natřel jsem se šamponem. No co, stávají se i horší věci. Chybu napravují a vydávám se směr město.
Musím říct, že San Pedro de Atacama si udrželo poměrně původní rustikální ráz. Není tady snad žádná výšková budova. Hodně jsou k vidění hliněné zdi. Mezi domorodci je zamíchán snad stejný počet gringos (turistů). Na hlavní ulici je jedna agentura za druhou nabízející výlety, ale také vypůjčení kola. Poznamenávám si ceny. Procházím se i kousíček za město. Po 18 hodině se vracím. Za rohem od hostelu dělám menší nákup. Stará paní za pultem umí jen španělsky, ale jen velmi přátelská a domluvíme se na vašem. K večeři si dělám míchaná vejce na cibulce, dopřávám si sprchu a pro dnešek už toho bylo dost.
Komentáře
Okomentovat