20.4. – Troška historie a kultury ještě nikoho nezabila – aneb na kole za starověkou tvrzí
Moji spolubydlící ráno vyráží na zaplacený výlet. Včera jsem se s nimi dal do řeči. Je to Camila (Čile), Fernando (Brazílie) a Sebastian (Čile). Potkali se společně na jazykové škole v Irsku, kde studovali angličtinu. Takže se s nimi mohu docela dobře domluvit anglicky a zároveň i rozvíjet španělštinu. Pokud to klapne, tak bychom společně vyrazili i na dva jednodenní zájezdy.
Nicméně já kolem 11 hodiny (trošku jsem si pospal) vyrážím do města. Opět si chci půjčit kolo a vyrazit na blízkou ruinu starobylé pevnosti, která se jmenuje Pukará de Quitor. Slečna v půjčovně si mě pamatuje a zapůjčení kola probíhá bez problémů. V momentě kdy usednu na svého dvoukolého oře zjištuji, že mě po včerejšku pěkně bolí hýžďové svaly. Naštěstí to má být cca 4 km, takže celkově s ostatními pojížďkami max. 10 km.
Na sedátko moc nedosedám, a šlapu spíš ve stoje, abych trošku ulevil bolavé zadnici. Po asi 15 minutách jízdy prašnou cestou dorazím na místo. Platím vstupné (3000 pesos) a vyrážím za historií. Pevnost je soubor kamenných staveb na kopci. Samozřejmě ji dobyli a poničili španělští dobyvatelé. Nad pevností se pak ční vyhlídka. Ovšem výstup na tuto vyhlídku je poměrně náročný, zejména díky vedru. Přesto kopec zdolávám. Z něj se opět nabízí nádherný pohled na pouštní údolí a blízké duny.
Zpátky z vyhlídky se vydávám ještě na průzkum blízké jeskyně. Vedle jejíhož vstupu roste několika set let starý mohutný strom. Působivý pamětník historie, zvlášť v těchto pouštních podmínkách je velmi působivý. Na skále vedle vstupu je vytesaná také tvář (ženy) a podobná tvář je na portálu před jeskyní. Samotná jeskyně je spíš taková těsná soutěska ve skále.
Výlet na za historií byl fajn. Vcelku odpočinkový. Jen jsem si uvědomil jednu věc. Španělé pokořili Inckou říší, podobně to asi dopadlo s původními obyvateli na území Brazílie v podání Portugalců. Tak mi nějak došlo, že mi češi jako malý nárůdek jsme v historii nic zásadního neponičili, ani nekolonizovali. Člověk je vlastně rád, že patří mezi takový mírumilovný národ .
Odpoledne v hostelu se domlouvám se svými spolubydlícími. Šéf cestovní agentury má volná místa na zájezdech, kam jedou i moji amigos. Tak šlápnu do pedálu vrátit kolo a za chvilku už sedím v kanceláři turistické agentury. Mladý muž za přepážkou (anglicky hovořící) se baví s klientem. Já se dávám do řeči s vedle sedící dámou, která ovšem jazykem anglickým příliš nevládne. A tak aspoň praktikuji španělštinu. Paní chválí, že češi jsou prý dobří cestovatelé a, že v blízkém okolí zdolali už několik sopek.
Nakonec se domlouvám s Borisem (šéf agentury) na čtyřech zájezdech a dostávám 20% slevu. To je fajn, občas je príma dělat obchod. Ovšem uvidíme jak proběhnou samotné zájezdy. Boris slibuje, že tam vždy bude anglicky mluvící průvodce. No tak snad. Při nejhorším mi to přeloží někdo z mých spolubydlících.
Večer vyrážíme s amigos do hudební restaurace. Je to zdejší podnik a prý je doporučovaný. Když dorazíme na místo je už docela zaplněný, ale stůl pro čtyři se snadno najde. Všude okolo jsou veselí lidé a k hudební produkci se chystá tradiční místní kapela i v místních krojích. Na pití si objednávám Pisco – Rica Rica, což je pálenka z hroznů okořeněná zdejší sušenou rostlinkou (Rica Rica). S amigos si dohoromady objedáváme také pizzu. Hudebníci se pouští do hraní a je řekl bych, že je to moc fajn místní folk. Nejsem hudební znalec ani kritik, ale docela mi to připomíná v podchodu občas hrající peruánské indiány. Ale řekl bych, že Kozí noha (tak se tak kapela jmenuje) je o dost lepší. Také všichni místní, i turistos, a gringos tleskají do rytmu. Večer příjemně ubíhá a v momentech, kdy má kapela pauzu se bavíme. Po skončení produkce přispívám hudebníkům 1000 pesos a vydáváme se zpět na hostel.
Nicméně já kolem 11 hodiny (trošku jsem si pospal) vyrážím do města. Opět si chci půjčit kolo a vyrazit na blízkou ruinu starobylé pevnosti, která se jmenuje Pukará de Quitor. Slečna v půjčovně si mě pamatuje a zapůjčení kola probíhá bez problémů. V momentě kdy usednu na svého dvoukolého oře zjištuji, že mě po včerejšku pěkně bolí hýžďové svaly. Naštěstí to má být cca 4 km, takže celkově s ostatními pojížďkami max. 10 km.
Na sedátko moc nedosedám, a šlapu spíš ve stoje, abych trošku ulevil bolavé zadnici. Po asi 15 minutách jízdy prašnou cestou dorazím na místo. Platím vstupné (3000 pesos) a vyrážím za historií. Pevnost je soubor kamenných staveb na kopci. Samozřejmě ji dobyli a poničili španělští dobyvatelé. Nad pevností se pak ční vyhlídka. Ovšem výstup na tuto vyhlídku je poměrně náročný, zejména díky vedru. Přesto kopec zdolávám. Z něj se opět nabízí nádherný pohled na pouštní údolí a blízké duny.
Zpátky z vyhlídky se vydávám ještě na průzkum blízké jeskyně. Vedle jejíhož vstupu roste několika set let starý mohutný strom. Působivý pamětník historie, zvlášť v těchto pouštních podmínkách je velmi působivý. Na skále vedle vstupu je vytesaná také tvář (ženy) a podobná tvář je na portálu před jeskyní. Samotná jeskyně je spíš taková těsná soutěska ve skále.
Výlet na za historií byl fajn. Vcelku odpočinkový. Jen jsem si uvědomil jednu věc. Španělé pokořili Inckou říší, podobně to asi dopadlo s původními obyvateli na území Brazílie v podání Portugalců. Tak mi nějak došlo, že mi češi jako malý nárůdek jsme v historii nic zásadního neponičili, ani nekolonizovali. Člověk je vlastně rád, že patří mezi takový mírumilovný národ .
Odpoledne v hostelu se domlouvám se svými spolubydlícími. Šéf cestovní agentury má volná místa na zájezdech, kam jedou i moji amigos. Tak šlápnu do pedálu vrátit kolo a za chvilku už sedím v kanceláři turistické agentury. Mladý muž za přepážkou (anglicky hovořící) se baví s klientem. Já se dávám do řeči s vedle sedící dámou, která ovšem jazykem anglickým příliš nevládne. A tak aspoň praktikuji španělštinu. Paní chválí, že češi jsou prý dobří cestovatelé a, že v blízkém okolí zdolali už několik sopek.
Nakonec se domlouvám s Borisem (šéf agentury) na čtyřech zájezdech a dostávám 20% slevu. To je fajn, občas je príma dělat obchod. Ovšem uvidíme jak proběhnou samotné zájezdy. Boris slibuje, že tam vždy bude anglicky mluvící průvodce. No tak snad. Při nejhorším mi to přeloží někdo z mých spolubydlících.
Večer vyrážíme s amigos do hudební restaurace. Je to zdejší podnik a prý je doporučovaný. Když dorazíme na místo je už docela zaplněný, ale stůl pro čtyři se snadno najde. Všude okolo jsou veselí lidé a k hudební produkci se chystá tradiční místní kapela i v místních krojích. Na pití si objednávám Pisco – Rica Rica, což je pálenka z hroznů okořeněná zdejší sušenou rostlinkou (Rica Rica). S amigos si dohoromady objedáváme také pizzu. Hudebníci se pouští do hraní a je řekl bych, že je to moc fajn místní folk. Nejsem hudební znalec ani kritik, ale docela mi to připomíná v podchodu občas hrající peruánské indiány. Ale řekl bych, že Kozí noha (tak se tak kapela jmenuje) je o dost lepší. Také všichni místní, i turistos, a gringos tleskají do rytmu. Večer příjemně ubíhá a v momentech, kdy má kapela pauzu se bavíme. Po skončení produkce přispívám hudebníkům 1000 pesos a vydáváme se zpět na hostel.
Komentáře
Okomentovat