26.4. – Quito – město dopravního chaosu a návštěva kráteru
Ráno mi David (majitel hostelu) dělá snídani v podobě míchaných vajec, housky s marmeládou a džusu a nějakého ovoce. Jsem spokojen, nemusím nic zařizovat a mám vcelku dobrou snídani. Pak už vyrážíme s Giorgianou směr vyhlídha Todos Mundo, která je přesně v místě rovníku. Navíc jsou tam nějaká muzea. Cestou na autobusovou zastávku se Giorgiana několikrát ptá na směr a cenu busu. Zatímco směr je většinou správně, cena jízdenky se u místních rozchází v rozpětí 0,2 – 4 USD (v Ekvádoru se používá americký dolar). I samotná autobusová zastávka je chaos. Přijíždí jeden bus za druhým, lidi hulákají a člověk vůbec neví do kterého busu nastoupit.
Nakonec se objeví bus s nápisem Todos Mundo a tak do něj nastoupíme. Jedem snad 40 minut, během kterých nás skasýruje dáma, která funguje asi jako průvodčí. Bere si od nás 40 centů. Takže cena v pohodě. Na konečné, kde jsou muzea nás odchytne drobný snědý ekvádorec. K jeho smůle neumí anglicky, takže ho odkážu na Giorgianu. Nakonec z něj vyleze, že nabízí různé výlety a za 6 USD/osoba. Docela mě zaujala možnost navštívit blízký vulkán v jehož dně je planina, kde žijí lidé. Takže jo, souhlasíme a místo muzea bude kráter.
Za 15 minut už sedíme v autě, s údajným průvodcem a jedeme směr kráter. Náš průvodce je kluk z Venezuely, která umí anglicky tak 10 vět. No i tak je to na místní poměrně obdivuhodný výkon. Jinak ví docela dost a Giorgina mi vše překládá. U kráteru je vstupní brána, kde musíme ukázat doklady. Ale nic se neplatí. Pak jdeme k vyhlídce, kde spatřujeme samotné dno kráteru. Má 6 km2 a je prakticky ploché. Jinak je celé zelené a jsou vidět domky. Dno kráteru obsahuje velmi úrodnou půdu. V 18 století ekvádorský panovník přidělil obyvatelům kráteru 4 ha půdy na jednu rodinu. Dnes zde žije 19 rodin, které se živý převážně zemědělstvím a částečně agroturistikou.
Sestupujeme do kráteru po pěšině. Všude okolo kvete spoustu zajímavých rostlin. Stromy jsou porostlé broméliemi. Na malý okamžik spatříme také kolibříka. Po sestupu do kráteru si můžeme prohlédnout zdejší zemědělství. Lidi tu pěstují převážně kukuřici. Ta se ale pěstuji na poli zároveň s dýněmi, a fazolí. Fazole se pne po kukuřičném stonku a dýně se zase plazí dole na zemi. Z ovoce pak hlavně jablka, hrušky, citrusy. Ze zvířat pak hlavně koně, krávy a drůbež. Své výpěstky lidi do města dopravují buď autem, ale častěji slouží k přepravě osel či kůň. Dokonce se tu některé farmy prodávají, cena se pohybuje kolem 10 000 USD, tak jen tak v hlavně spekuluji, jaké by tu bylo farmařit :).
Zpět z kráteru jsem ve 13 hodin. Dáváme si ještě nějaké místní jídlo – zeleninová polévka, jako druhý chod fazole se zeleninou. Na muzeum nám už moc času nezbylo, tak se jen tak procházíme okolo. Giorgina musí na 16 hodinu k doktorovi.
Cestou zpět jedem busem snad hodinu. Zdejším autobusovým folklórem je prodej všeho možného. Vždy to probíhá tak, že do busu předním dveřmi nastoupí zpravidla mladý člověk třímající krabici s produktem. Většinou čokoláda nebo chipsy. Pak udělá asi 2 minutovou hlasitou reklamu produktu a začne obcházet bus. Lidi si sem tam něco koupí a během dvou zastávek je prodejce pryč. Je to způsob jak lidi co nemají práci vydělají aspoň nějaké peníze.
Po návratu do hostelu schovávám foťák. Chystám se na autobusový terminál, abych si koupil lístek na bus, kterým pojedu k moři. Raději si ho chci zajistit den dopředu, protože v Ekvádoru bude příští týden pár dní volna a lidi pojedou z Quita k moři. Doprava na autobusový terminál dle goole map bude trvat asi hodinou. Naštěstí kousek od hostelu jede přímí bus. Zastávka je tentokráte lépe organizovaná a platím pouze 25 centů. Nicméně samotná cesta opravdu trvá hodinu (21 zastávek) a většinu cesty se mačkáme jako sardinky. Neustále kontroluji, zda mám doklady a peněženku. Prostředí je tu ideálním podhoubím pro kapsáře. Po hodině se uvolní tlak tělesné masy a vyhrneme se na autobusový terminál.
Naštěstí je to poměrně kultivovaná moderní budova. Podaří se mi po chvíli najít okénko, kde se prodávají jízdenky do města Esmerladas. Postarší pán, zaměstnanec dopravní společnosti pochopil, že jsem cizinec a ujímá se mě. Na pírku mám napsané, kam chci jet. Pán mi vše vysvětluje, rozumím mu tak 20% a pak čekám ve frontě. U okýnka se ukáže, že bus do Esmeradlas je už plný. Naštěstí, zakročí hodný pán, a řekne ať jedu do Atacamena, odkud jezdí bus do Mompiche (moje cílová stanice), každou chvíli. Takže fajn, kupuji si noční autobus do Atacameno, za 15 USD. Uff, mission complete. Pak se nalodím do busu C4 a jedu zpět do hostelu. Cesta zpět u je rychlejší. Večer se ještě stihnu rozloučit s Giorgianou, která cestuje v noci k moři za dobrovolnickou prací. Bude dělat instruktorku pro potápěče.
Já ještě vycházím ven a na dvůr domu, kde je umístěn můj hostel. Dělám noční fotky města. Pak už jen večeře a sprcha a spát. Zítra mě čeká dlouhý den.
Nakonec se objeví bus s nápisem Todos Mundo a tak do něj nastoupíme. Jedem snad 40 minut, během kterých nás skasýruje dáma, která funguje asi jako průvodčí. Bere si od nás 40 centů. Takže cena v pohodě. Na konečné, kde jsou muzea nás odchytne drobný snědý ekvádorec. K jeho smůle neumí anglicky, takže ho odkážu na Giorgianu. Nakonec z něj vyleze, že nabízí různé výlety a za 6 USD/osoba. Docela mě zaujala možnost navštívit blízký vulkán v jehož dně je planina, kde žijí lidé. Takže jo, souhlasíme a místo muzea bude kráter.
Za 15 minut už sedíme v autě, s údajným průvodcem a jedeme směr kráter. Náš průvodce je kluk z Venezuely, která umí anglicky tak 10 vět. No i tak je to na místní poměrně obdivuhodný výkon. Jinak ví docela dost a Giorgina mi vše překládá. U kráteru je vstupní brána, kde musíme ukázat doklady. Ale nic se neplatí. Pak jdeme k vyhlídce, kde spatřujeme samotné dno kráteru. Má 6 km2 a je prakticky ploché. Jinak je celé zelené a jsou vidět domky. Dno kráteru obsahuje velmi úrodnou půdu. V 18 století ekvádorský panovník přidělil obyvatelům kráteru 4 ha půdy na jednu rodinu. Dnes zde žije 19 rodin, které se živý převážně zemědělstvím a částečně agroturistikou.
Sestupujeme do kráteru po pěšině. Všude okolo kvete spoustu zajímavých rostlin. Stromy jsou porostlé broméliemi. Na malý okamžik spatříme také kolibříka. Po sestupu do kráteru si můžeme prohlédnout zdejší zemědělství. Lidi tu pěstují převážně kukuřici. Ta se ale pěstuji na poli zároveň s dýněmi, a fazolí. Fazole se pne po kukuřičném stonku a dýně se zase plazí dole na zemi. Z ovoce pak hlavně jablka, hrušky, citrusy. Ze zvířat pak hlavně koně, krávy a drůbež. Své výpěstky lidi do města dopravují buď autem, ale častěji slouží k přepravě osel či kůň. Dokonce se tu některé farmy prodávají, cena se pohybuje kolem 10 000 USD, tak jen tak v hlavně spekuluji, jaké by tu bylo farmařit :).
Zpět z kráteru jsem ve 13 hodin. Dáváme si ještě nějaké místní jídlo – zeleninová polévka, jako druhý chod fazole se zeleninou. Na muzeum nám už moc času nezbylo, tak se jen tak procházíme okolo. Giorgina musí na 16 hodinu k doktorovi.
Cestou zpět jedem busem snad hodinu. Zdejším autobusovým folklórem je prodej všeho možného. Vždy to probíhá tak, že do busu předním dveřmi nastoupí zpravidla mladý člověk třímající krabici s produktem. Většinou čokoláda nebo chipsy. Pak udělá asi 2 minutovou hlasitou reklamu produktu a začne obcházet bus. Lidi si sem tam něco koupí a během dvou zastávek je prodejce pryč. Je to způsob jak lidi co nemají práci vydělají aspoň nějaké peníze.
Po návratu do hostelu schovávám foťák. Chystám se na autobusový terminál, abych si koupil lístek na bus, kterým pojedu k moři. Raději si ho chci zajistit den dopředu, protože v Ekvádoru bude příští týden pár dní volna a lidi pojedou z Quita k moři. Doprava na autobusový terminál dle goole map bude trvat asi hodinou. Naštěstí kousek od hostelu jede přímí bus. Zastávka je tentokráte lépe organizovaná a platím pouze 25 centů. Nicméně samotná cesta opravdu trvá hodinu (21 zastávek) a většinu cesty se mačkáme jako sardinky. Neustále kontroluji, zda mám doklady a peněženku. Prostředí je tu ideálním podhoubím pro kapsáře. Po hodině se uvolní tlak tělesné masy a vyhrneme se na autobusový terminál.
Naštěstí je to poměrně kultivovaná moderní budova. Podaří se mi po chvíli najít okénko, kde se prodávají jízdenky do města Esmerladas. Postarší pán, zaměstnanec dopravní společnosti pochopil, že jsem cizinec a ujímá se mě. Na pírku mám napsané, kam chci jet. Pán mi vše vysvětluje, rozumím mu tak 20% a pak čekám ve frontě. U okýnka se ukáže, že bus do Esmeradlas je už plný. Naštěstí, zakročí hodný pán, a řekne ať jedu do Atacamena, odkud jezdí bus do Mompiche (moje cílová stanice), každou chvíli. Takže fajn, kupuji si noční autobus do Atacameno, za 15 USD. Uff, mission complete. Pak se nalodím do busu C4 a jedu zpět do hostelu. Cesta zpět u je rychlejší. Večer se ještě stihnu rozloučit s Giorgianou, která cestuje v noci k moři za dobrovolnickou prací. Bude dělat instruktorku pro potápěče.
Já ještě vycházím ven a na dvůr domu, kde je umístěn můj hostel. Dělám noční fotky města. Pak už jen večeře a sprcha a spát. Zítra mě čeká dlouhý den.
Komentáře
Okomentovat