27. 4. – 28.4. Cestování ekvádorskými autobusy jen pro pevné nervy (cesta z Quita do Mompiche).
Po návštěvě Quita mě čekal noční přesun do vesnice Mompiche, která leží na pobřeží Pacifického Oceánu v severní části Ekvádoru. Tak si to dáme od začátku. Přesně v 21:00 mě v hostelu vyzvedává domluvená doprava. Tedy řidičem je těhotná Erika, ale šílenou místní dopravu zvládá bravůrně. V rámci možností si povídáme. Sem tam někdo zatroubí, občas se do cesty připlete auto, ani nevím odkud, ale po asi hodině jízdy jsme na autobusovém terminálu. Předávám Erice předem domluvených 12 USD a vydávám se do útrob autobusového terminálu.
Zaskočil mě v tuto dobu vysoký počet lidí. Vypadá to jak turecký bazar. No jsem zvědav co mě bude čekat na nástupišti. Můj autobus má odjezd ve 23:30, a raději jdu na nástupiště o 45 min dřív. Celkem snadno se mi daří najít správné místo nástupu. Jenže už se zde doslova mačká masa desítek lidí. Přijíždí různé autobusy, vůbec nevím jak mám poznat ten svůj. Naštěstí asi vypadám exoticky, se se mnou dávají do řeči další cestující. Konkrétně jeden kluk ani nevím odkud a pak další, který jak později zjišťuji pracuje v optice. No takže tito zdejší chikos mi pomáhají se zorientovat ve zdejším dopravním chaosu.
Nakonec zjišťuji od jakéhosi nástupního managera, že můj bus má numero 35. Prý mám poslouchat, že to řidič zařve. No otočí se na nástupišti několik busů, které jedou do Atacames (moje destinace), ale žádný není můj. Nakonec se vše v dobré obrátí a přijíždí i tem můj. Má sice půl hodiny zpoždění, ale podařilo se mi naložit batoh, doklady i mobil mám, a sedím na svém místě. Takže uff, první krok, zdárně za mnou. V buse pospávám a nic závažného se neděje.
Kolem 7 hodiny ráno vystupuji z Atacames. Vystupuji mezi desítky taxikářů a drožkařů, kteří vehementně nabízí své služby. Slovo anglicky samozřejmě neumí, a tak si klestím cestu touto lidskou masou. Jako průměrně vysoký Evropan, tady většinu zdejšího poměrně převyšuji a navíc s krosnou na zádech jsem jako transportér. Když se zbavím těchto dotěrných mých peněž chtivých dařbujánů, tak se vydávám na prodejní místo autobusu. Atacames bohužel trpí stejným fenoménem, jako většina menších latinsko-amerických měst. Tedy není tu centrální autobusové nádraží, ale každá společnost má svoji zastávku v různých částech města. Já se ptám tam, kde mě vyložili. Tedy u firmy Trans Esmeraldas, ale ti bohužel linku do Mompiche neprovozují. Slečna mi říká něco ve smyslu, že nějaký bus jede a že mám jít do leva.
Vydávám se tedy ulicí do leva, ale žádnou zastávku nevidím. V tom vedle mě zastaví auto, a chlapík se mi vnucuje, že mě do Mompiche sveze za 15 USD. Tak to teda ne pantáto. Vím, že bus do Mompiche stojí 3 USD a tak to taky bude. Naštěstí mě nějací starší dědové na lavičce sedící nasměrují na jinou zastávku. Tu opět nemohu najít a opět stejný chlapík cosi blekotá o tom, že cesta busem trvá dvě hodiny. No a co, ale je za 3 USD, takže opět ho odmítám. Nakonec končím na autobusové zastávce jakési jiné společnosti, ale ti taky do Mompiche nejedou. Ovšem slečna už mi dává přesnější instrukce. Nakonec ještě na ulici stojící pán mi říká, že mám jít asi na 100 metrů vzdálenou zastávku a tam už busy jedou. Ještě se ujišťuji u nějaké místní dvojice, zda to tak skutečně je. Ano je to tak. Dokonce mi nasměrují na aubobus do obce Muisne, kde mám přestoupit na další bus. Ach jo, to je tak komplikované.
Nicméně tak činím a už sedím v buse směr Muisne. Průvodčí si vybere od každého 1,5 USD. Což je za hodinovou jízdu velmi příznivé. Vystpuji v Musine, což je poměrně díra a zase se ke mně přisomruje jakýsi místní podnikatel a ptá se kam to bude. Snažím se ho odbít obligátní otázkou, zda mluví anglicky. Jenže pořád mele tu svoji, kam jedu. Tak už mu jasně říkám, že do Mompiche busem. To mu stačí a dá pokoj. Pak se ještě ptám místních zda jsem na správné zastávce. Naštěstí ano. Po asi 3 minutách se ze zatáčky vyloupne bus a vesele jedu do Mompiche. Tentokrát jen za dolar.
Zastávka Mompiche samozřejmě není v městečku, ale asi 4 km u křižovatky směr Mompicche. Tentokrát už dámu v offroadovém autě neodmítám a za 2 USD se nechávám zavést od Mompiche. No sláva, jsem na sebe hrdý, že jsem to zvládl low cost jen busem a na závěr teda 2 USD za alternativní taxi. Nicméně to zase byla škola života.
Zaskočil mě v tuto dobu vysoký počet lidí. Vypadá to jak turecký bazar. No jsem zvědav co mě bude čekat na nástupišti. Můj autobus má odjezd ve 23:30, a raději jdu na nástupiště o 45 min dřív. Celkem snadno se mi daří najít správné místo nástupu. Jenže už se zde doslova mačká masa desítek lidí. Přijíždí různé autobusy, vůbec nevím jak mám poznat ten svůj. Naštěstí asi vypadám exoticky, se se mnou dávají do řeči další cestující. Konkrétně jeden kluk ani nevím odkud a pak další, který jak později zjišťuji pracuje v optice. No takže tito zdejší chikos mi pomáhají se zorientovat ve zdejším dopravním chaosu.
Nakonec zjišťuji od jakéhosi nástupního managera, že můj bus má numero 35. Prý mám poslouchat, že to řidič zařve. No otočí se na nástupišti několik busů, které jedou do Atacames (moje destinace), ale žádný není můj. Nakonec se vše v dobré obrátí a přijíždí i tem můj. Má sice půl hodiny zpoždění, ale podařilo se mi naložit batoh, doklady i mobil mám, a sedím na svém místě. Takže uff, první krok, zdárně za mnou. V buse pospávám a nic závažného se neděje.
Kolem 7 hodiny ráno vystupuji z Atacames. Vystupuji mezi desítky taxikářů a drožkařů, kteří vehementně nabízí své služby. Slovo anglicky samozřejmě neumí, a tak si klestím cestu touto lidskou masou. Jako průměrně vysoký Evropan, tady většinu zdejšího poměrně převyšuji a navíc s krosnou na zádech jsem jako transportér. Když se zbavím těchto dotěrných mých peněž chtivých dařbujánů, tak se vydávám na prodejní místo autobusu. Atacames bohužel trpí stejným fenoménem, jako většina menších latinsko-amerických měst. Tedy není tu centrální autobusové nádraží, ale každá společnost má svoji zastávku v různých částech města. Já se ptám tam, kde mě vyložili. Tedy u firmy Trans Esmeraldas, ale ti bohužel linku do Mompiche neprovozují. Slečna mi říká něco ve smyslu, že nějaký bus jede a že mám jít do leva.
Vydávám se tedy ulicí do leva, ale žádnou zastávku nevidím. V tom vedle mě zastaví auto, a chlapík se mi vnucuje, že mě do Mompiche sveze za 15 USD. Tak to teda ne pantáto. Vím, že bus do Mompiche stojí 3 USD a tak to taky bude. Naštěstí mě nějací starší dědové na lavičce sedící nasměrují na jinou zastávku. Tu opět nemohu najít a opět stejný chlapík cosi blekotá o tom, že cesta busem trvá dvě hodiny. No a co, ale je za 3 USD, takže opět ho odmítám. Nakonec končím na autobusové zastávce jakési jiné společnosti, ale ti taky do Mompiche nejedou. Ovšem slečna už mi dává přesnější instrukce. Nakonec ještě na ulici stojící pán mi říká, že mám jít asi na 100 metrů vzdálenou zastávku a tam už busy jedou. Ještě se ujišťuji u nějaké místní dvojice, zda to tak skutečně je. Ano je to tak. Dokonce mi nasměrují na aubobus do obce Muisne, kde mám přestoupit na další bus. Ach jo, to je tak komplikované.
Nicméně tak činím a už sedím v buse směr Muisne. Průvodčí si vybere od každého 1,5 USD. Což je za hodinovou jízdu velmi příznivé. Vystpuji v Musine, což je poměrně díra a zase se ke mně přisomruje jakýsi místní podnikatel a ptá se kam to bude. Snažím se ho odbít obligátní otázkou, zda mluví anglicky. Jenže pořád mele tu svoji, kam jedu. Tak už mu jasně říkám, že do Mompiche busem. To mu stačí a dá pokoj. Pak se ještě ptám místních zda jsem na správné zastávce. Naštěstí ano. Po asi 3 minutách se ze zatáčky vyloupne bus a vesele jedu do Mompiche. Tentokrát jen za dolar.
Zastávka Mompiche samozřejmě není v městečku, ale asi 4 km u křižovatky směr Mompicche. Tentokrát už dámu v offroadovém autě neodmítám a za 2 USD se nechávám zavést od Mompiche. No sláva, jsem na sebe hrdý, že jsem to zvládl low cost jen busem a na závěr teda 2 USD za alternativní taxi. Nicméně to zase byla škola života.
Komentáře
Okomentovat