23. – 24.4. Dvakrát stejný výlet do míst zvaných Lagunas Altiplanicas a Piedras Rojas
Ráno se budím časně. Už kolem 6:30. Dávám si sprchu. Mám trošku obavy co se bude dít. Mám koupený výlet od cestovní agentury Lickan Antay, která jak jsem se dodatečně z Internetu dozvěděl nemá zrovna dobrou reputaci. Konkrétně na Facebooku dostala z 5 možných hvězdiček jen dvě. Nejčastěji si lidi stěžují, že se výlety ruší bez udání důvodu a je problém pak dostat peníze zpět. Nebo, že průvodce mluví pouze španělsky, atp. Zkrátka dost negativních reakcí. Je tedy jasné, že mám smíšené pocity. Ovšem co naplat, dám jim šanci. Víte jak to je, lidi se spíš podělí o negativní zážitky.
Hlavním cílem výletu má být Salar de Tara (slanisko a laguna) v nadmořské výšce 4800 m.n.m. Už ta výška je dosti impozantní. Dodávka mě má vyzvednout mezi 8:00 – 8:30. Posedávám venku před hostelem a 8:20 zastaví postarší dodávka před hostelem. Vystoupí chlápek a ptá se jestli jsem Vaklav. Oni si neví moc rady s tím c v mém jméně. Takže se hlásím, že jo a nasedám. Super, hlavní obava opadla, zájezd zrušen nebyl.
Objíždíme další hotely a hostely a dodávka se postupně plní. Je tam Christopher (bankovní úředník z Čile), postarší manželský pár z Čile a dvě mladé brazilky Tatiana a Juliana. Ty dvě mladé holky se pořád něčemu směji, ale jsou jediné, které umí docela dobře anglicky. Průvodce umí říct sem tam něco a docela rozumí. Ještě přistoupí pár z Francie a nějací další brazilci. Zdá se, že by to mohla být dobrá expedice.
Ovšem zádrhel nastává hned po výjezdu ze San Pedro de Atacama. Před námi stojí kolona aut a kamiónů. Průvodce jde zjistit co se stalo. Když se vrátí, hned první slova nezní příliš optimisticky, "Una problema"… No zkrátka jde o to, že směrem, kterým potřebujeme jet se vysypal kamion a bude odklizen až odpoledne. Takže cesta na Salar de Talar je zkrátka nemožná. Vše se řeší operativně. Nakonec nám průvodce nabídne alternativu v podobě výletu na Lagunas Altiplanicas. Já to beru, protože se mi nechce trávit den v San Pedru de Atacama. Sice mám prakticky totožný výlet už zaplacený na zítra, ale nevadí, tady je pořád na co koukat. Francouzi a dalších pár lidí, chtějí výlet přebookovat na jiný den nebo vrátit peníze. Za chvilku přijíždí i majitel agentury (dle recenzí na FB, cholerický chlapík). Vzhledem připomíná žabáka, menší podsaditá postava a podbradek jako náš prezident Zeman. Má snědou barvu kůže, takže je to vlastně takový skokan hnědý. Nicméně situaci řeší profesionálně, lidi kteří nemají zájem o alternativu nakládá do auta a bere je do kanceláře. Christopher, čilští manželé, brazilky a já jedeme na Lagunas Escondidas.
V autě panuje dobrá nálada. Průvodce je poměrně veselý chlapík a zejména mladé brazilky ho docela zaujaly. První zastávku děláme ve vyschlém kaňonu. Průvodce nám ukazuje rostlinu keřovitého vzrůstu, která se jmenuje Rica Rica. Jde o místní aromatickou rostlinu, která se dává do pisca, piva, zmrzliny a dalších pochutin. Opravdu její vůně je netradiční a stojí za to. Pak rozkládá přenosný stolek a dává nám 20 minut na prohlídku kaňonu, než připraví snídani. Tak se procházíme kaňonem. Brazilské holky potřebují zřejmě dostatek fotek na FB, tak se pořád fotí, pózují, špulí rty, atp. Kaňon je krásný, je prý ideální na lezení. Opravdu skalní stěny tomuto sportu rozhodně vyhovují. Pak se ozve "Chicos..!" to nás průvodce volá na snídani. Ta vůbec není ošizená. K dispozici je ovoce, káva, čaj, houska, salám, sýr. Takže každý si bere dle libosti co má rád.
Pak se naskládáme opět do dodávky a jedeme směr Piedras Rojas. Jde o lagunu, která je díky přítomnosti železa obklopena do ruda zbarvenými skálami. Cestou míjíme také několik menších rodin vikuní, což je zvíře, ze kterého byla vyšlechtěna lama. Vikuňa je podle mě krásné zvíře, štíhlé, pěkné zbarvení a navíc dokáže přežít pouštní podmínky. Dokonce její organismus si poradí i se slanou vodou, kterou vikuně pijí z lagun. Po asi hodině jízdy zastavujeme na u vyhlídky na Piedras Rojas. Brazilské holky zase předvádí své fotopózy. Jinak krajina je úchvatná. Lze pozorovat tyrkysově modrou barvu laguně, která přechází místy do tmavě modré, okolní skály jsou skutečně zbarveny do ruda. Z vyhlídky je možné spatřit také plameňáky a vikuně, kteří se pohybují na břehu laguny. Na pořádnou fotku jsou bohužel příliš daleko.
Když se všichni pokocháme výhledem a uděláme dostatek fotek, včetně obligátních selfies jedeme směr další dobrodružství.
Tentokráte Lagunas Altiplanicas. V autě panuje dobrá nálada. Bavím se s brazilkami. Tatiana bydlí už pár let v Austrálii, a je to znát i na kvalitě její angličtiny. Juliana, její nej kamarádka je učitelka baletu v brazilském Sao Paulu. Probíráme všechno možné, hlavně život v Brazílii, Česku, Austrálii a cestování. Od Christophera se zase snažím pochytiti nějakou tu španělštinu, ale stále to není úplně snadné.
Poslední úsek cesty se jde po prašné polňačce. Dodávka poskakuje, ale jde to. Nakonec přijíždíme ke vstupní bráně do Lagunas Altiplanicas. Zde stojí malý dřevěný domek, kde platím vstupné ve hodnotě 3500 pesos. Pak přejíždíme k domku, kde jsou hlavní atrakcí záchody. Pod námi je laguna o rozloze 15 km2, která má nádhernou modrou barvu. Pláže je zbarvena od vykrystalizované soli do bíla. Na pláži jsou vikuně a nějací černí ptáci. Dostáváme svolení jít po vyznačené pěšině okolo jezera. Nadmořská výška je 4200 m.n.m., ale slunce svítí intenzivně a je teplo. Procházka je to moc hezká. Když se dostávám do bodu, který je pláži nejblíže snažím se o slušnou fotku vikuní, ale stejně jsou pořád moc daleko. Na pláž se nesmí, zkrátka pravidla jsou tu přísná, udělaná tak, aby se zvířata nerušila. Když si prohlídneme lagunu, přejíždíme ještě k další menší laguně. Ta má jen 1,5 km2, ale vypadá jako obrovské modré oko.
Kolem 15 hodiny nás průvodce veze na oběd. Zastavujeme ve vesnici Socaire, kde je místní tradiční restaurace. Ubrusy mají tradiční vzory a barvy, ale plastové prostírání je ve stylu Pepa Pig. Zjišťuji, že tato prasečí rodinka je populární na celém světě. Fotím se s prostíráním jako pozdrav pro svoji neteř Anetku. K obědu si dávám zeleninovou polévku, a jako druhý chod placky z quinoi. Je to spíš takové lehčí jídlo, ale v tomhle vedru je to lepší. Na stole je také merken, tradiční koření čilských indiánů kmene Mapuče. Merken jsem si oblíbil už před 2 lety, když jsem chile navštívil poprvé.
Poslední zastávkou na naší zpáteční cestě je hornické městečko Toconao. Náš veselý průvodce zastaví vedle kaktusu, který má poměrně zřetelné falické proporce. Což je jaksi předmětem spousty žertů, kterým zcela díky nedostatečné slovní zásobě slangových výrazů moc nerozumím. Toconao je tradiční městečko nepoznamenané turismem. Je tu pěkný tradiční kostel. Průvodce nás pak zavede do dvora jednoho domku, kde si můžeme prohlédnout a nakrmit lamu. Chudák zvíře je nuceno žít v ohradě cca 6 m2.
V San Pedru de Atacama jsem kolem 18 hodiny. Každý se rozcházíme za do svých hotelů. Já ještě žádám Chrispohera, protože je bankovní úředník aby mi pomohl vyměnit Pesos na Dolary. Procházíme několik směnáren a zjišťujeme kurzy. Nejvýhodnější nám nabídnou podezřele vypadající mladíci na ulici. Říkám Christopherovi, že to můžeme zkusit, ale ať ty peníze zkontroluje. Nakonec se ukázalo, že to byli pěkní vykukové, kteří nabízeli propadlé dolary. Naštěstí to Christopher poznal a transakce se neuskutečnila. Takže jsem pak peníze vyměnil v tradiční směnárně za celkem slušný kurz. Poděkoval Christopherovi a vyrazil vstříc hostel. Zbytek dne jsem pak strávil hlavně balením věcí.
Ráno 24. dubna vstávám už kolem 5 hodiny. Dobaluji ještě pár věcí a dávám si sprchu. V 7 hodin mám vyrazit na poslední výlet v oblasti Atacama. Schovávám svůj 18 kilový batoh na recepci. Pár minut po 7 hodině zastaví dodávka a nabírá mě. Jsem první a tak si vybírám místo. Opakuje se stejný scénář jako včera. Postupně přistupjí další cestující – mladý pár němců, brazilky (mamka s dcerou), trojice obéznějších maldých brazilců a také rus Aleksei. Když jsme kompletní průvodce se představí jako Xavier a konečně se projeví jako profík. Nejprve řekne úvod španělsky a pak velmi dobrou angličtinou to stejné zopakuje. No slává, aspoň na poslední výlet budu mít průvodce profíka.
Xavier nás nejprve veze do národní rezervace Los Flamencos. Je to slané jezero, kde hnízdí plameňáci a další druhy ptáků. Cesta trvá slabou hodinku a zastavujeme u jezera. Xavier říká, že priorita je pozorování plameňáků a vstupenky můžeme koupit až potom. U vstupu do jezera je akvárium, kde je in natura umístěna hlavní potrava plameňáků, což jsou drobní korýši – artemie. Podél jezera vede pěšina, kterou si můžeme projít. Dostáváme 20 minut na prohlídku a v mezičase Xavier nachystá snídani. Plameňáci jsou opravdu majestátná zvířata. Jsou krásní a musím říct, že vidět je v jejich přirozeném prostředí jek tak 100krát lepší zážitek než v zoo. Žijí zde hlavně dva druhy plameňáku. S růžovým ocasem je čilský a druh z Argentiny má černý ocas. Nejimpozantnější je vidět plameňáky v letu, když utvoří formaci v počtu 4 – 5 kusů. Postupně se zvedá jedno hejno za druhým a odlétají dál do jiných částí laguny. Během zhruba 20 minut už jsou v blízkosti poslední 2 – 3 kusy. Musím říct, že Xavier nám vybral ten správný čas, na to, abychom je viděli. Snídaně je opět velmi kvalitní.
Cestou nám Xavier popisuje co vidíme okolo. Zajímavé je, že v Atacamě s nadmořskou výškou přibývá vegetace. Většinou je to všude na opak. Tady to právě souvisí s vodou. V okolí San Pedra není prakticky žádná voda, tedy vegetace na úrovní nula. S nadmořskou výškou přibývá vody, která stéká v podzemí z hor. Díky tomu přibývá i vegetace. Xavier nám popisuje jednotlivé vegetační zóny v závislosti na nadmořské výšce. Zastavujeme ve vesnici Socaire, kde si prohlížíme tradiční terasy, kde se pěstuje hlavně kukuřice, fazole a quinoa. Terasy se zavlažují pomocí kanálu, která svádí vodu ž řeky. Prohlížíme si taky zdejší kostel, který je postaven z místních surovin. Tedy dřevo je získáváno z kaktusu.
Pak už jedeme na Lagunas Altiplanicas, kde jsem byl včera. Nicméně Xaviérův výklad dělá výlet zajímavým. Bavím se také s Alekseiem. Probíráme i choulostivé témata jako konflikt v Ukrajině, Sovětský svaz, atp. Aleksei má rozhodně přehled a není to žádný nacionalista. Už pár let žije v USA a má poměrně střízlivé názory. U jedné skály zastaví Xavier a vybízí nás, abychom se podívali ven. Na skalách posedávají zvířata druhu viskača. Jde o pouštního hlodavce, který připomíná činčilu. Vůbec se nedivím, že je těžké je spatřit, protože zbarvením připomínají skutečně okolní skály. Jsou docela blízko a daří se pár slušných fotek.
Další program výletu byl totožný jako včera. Nicméně počasí bylo výrazně chladnější. Taky jsme se dozvěděl spoustu informací od Xaviera, který byl ze všech průvodců v rámci výletu po Atacamě jediný se 100% profesionálním přístupem. Bylo taky vidět, že má velmi pozitivní vztah ke zdejší přírodě a říkal, že by jednou chtěl dělat projekty v rámci ekoturistiky. Tak akorát včas na jednu sprchu v 17:30 jsem zpět před hostelem. Loučím se s Xavierem, Alekseiem a ostatními účastníky.
Hlavním cílem výletu má být Salar de Tara (slanisko a laguna) v nadmořské výšce 4800 m.n.m. Už ta výška je dosti impozantní. Dodávka mě má vyzvednout mezi 8:00 – 8:30. Posedávám venku před hostelem a 8:20 zastaví postarší dodávka před hostelem. Vystoupí chlápek a ptá se jestli jsem Vaklav. Oni si neví moc rady s tím c v mém jméně. Takže se hlásím, že jo a nasedám. Super, hlavní obava opadla, zájezd zrušen nebyl.
Objíždíme další hotely a hostely a dodávka se postupně plní. Je tam Christopher (bankovní úředník z Čile), postarší manželský pár z Čile a dvě mladé brazilky Tatiana a Juliana. Ty dvě mladé holky se pořád něčemu směji, ale jsou jediné, které umí docela dobře anglicky. Průvodce umí říct sem tam něco a docela rozumí. Ještě přistoupí pár z Francie a nějací další brazilci. Zdá se, že by to mohla být dobrá expedice.
Ovšem zádrhel nastává hned po výjezdu ze San Pedro de Atacama. Před námi stojí kolona aut a kamiónů. Průvodce jde zjistit co se stalo. Když se vrátí, hned první slova nezní příliš optimisticky, "Una problema"… No zkrátka jde o to, že směrem, kterým potřebujeme jet se vysypal kamion a bude odklizen až odpoledne. Takže cesta na Salar de Talar je zkrátka nemožná. Vše se řeší operativně. Nakonec nám průvodce nabídne alternativu v podobě výletu na Lagunas Altiplanicas. Já to beru, protože se mi nechce trávit den v San Pedru de Atacama. Sice mám prakticky totožný výlet už zaplacený na zítra, ale nevadí, tady je pořád na co koukat. Francouzi a dalších pár lidí, chtějí výlet přebookovat na jiný den nebo vrátit peníze. Za chvilku přijíždí i majitel agentury (dle recenzí na FB, cholerický chlapík). Vzhledem připomíná žabáka, menší podsaditá postava a podbradek jako náš prezident Zeman. Má snědou barvu kůže, takže je to vlastně takový skokan hnědý. Nicméně situaci řeší profesionálně, lidi kteří nemají zájem o alternativu nakládá do auta a bere je do kanceláře. Christopher, čilští manželé, brazilky a já jedeme na Lagunas Escondidas.
V autě panuje dobrá nálada. Průvodce je poměrně veselý chlapík a zejména mladé brazilky ho docela zaujaly. První zastávku děláme ve vyschlém kaňonu. Průvodce nám ukazuje rostlinu keřovitého vzrůstu, která se jmenuje Rica Rica. Jde o místní aromatickou rostlinu, která se dává do pisca, piva, zmrzliny a dalších pochutin. Opravdu její vůně je netradiční a stojí za to. Pak rozkládá přenosný stolek a dává nám 20 minut na prohlídku kaňonu, než připraví snídani. Tak se procházíme kaňonem. Brazilské holky potřebují zřejmě dostatek fotek na FB, tak se pořád fotí, pózují, špulí rty, atp. Kaňon je krásný, je prý ideální na lezení. Opravdu skalní stěny tomuto sportu rozhodně vyhovují. Pak se ozve "Chicos..!" to nás průvodce volá na snídani. Ta vůbec není ošizená. K dispozici je ovoce, káva, čaj, houska, salám, sýr. Takže každý si bere dle libosti co má rád.
Pak se naskládáme opět do dodávky a jedeme směr Piedras Rojas. Jde o lagunu, která je díky přítomnosti železa obklopena do ruda zbarvenými skálami. Cestou míjíme také několik menších rodin vikuní, což je zvíře, ze kterého byla vyšlechtěna lama. Vikuňa je podle mě krásné zvíře, štíhlé, pěkné zbarvení a navíc dokáže přežít pouštní podmínky. Dokonce její organismus si poradí i se slanou vodou, kterou vikuně pijí z lagun. Po asi hodině jízdy zastavujeme na u vyhlídky na Piedras Rojas. Brazilské holky zase předvádí své fotopózy. Jinak krajina je úchvatná. Lze pozorovat tyrkysově modrou barvu laguně, která přechází místy do tmavě modré, okolní skály jsou skutečně zbarveny do ruda. Z vyhlídky je možné spatřit také plameňáky a vikuně, kteří se pohybují na břehu laguny. Na pořádnou fotku jsou bohužel příliš daleko.
Když se všichni pokocháme výhledem a uděláme dostatek fotek, včetně obligátních selfies jedeme směr další dobrodružství.
Tentokráte Lagunas Altiplanicas. V autě panuje dobrá nálada. Bavím se s brazilkami. Tatiana bydlí už pár let v Austrálii, a je to znát i na kvalitě její angličtiny. Juliana, její nej kamarádka je učitelka baletu v brazilském Sao Paulu. Probíráme všechno možné, hlavně život v Brazílii, Česku, Austrálii a cestování. Od Christophera se zase snažím pochytiti nějakou tu španělštinu, ale stále to není úplně snadné.
Poslední úsek cesty se jde po prašné polňačce. Dodávka poskakuje, ale jde to. Nakonec přijíždíme ke vstupní bráně do Lagunas Altiplanicas. Zde stojí malý dřevěný domek, kde platím vstupné ve hodnotě 3500 pesos. Pak přejíždíme k domku, kde jsou hlavní atrakcí záchody. Pod námi je laguna o rozloze 15 km2, která má nádhernou modrou barvu. Pláže je zbarvena od vykrystalizované soli do bíla. Na pláži jsou vikuně a nějací černí ptáci. Dostáváme svolení jít po vyznačené pěšině okolo jezera. Nadmořská výška je 4200 m.n.m., ale slunce svítí intenzivně a je teplo. Procházka je to moc hezká. Když se dostávám do bodu, který je pláži nejblíže snažím se o slušnou fotku vikuní, ale stejně jsou pořád moc daleko. Na pláž se nesmí, zkrátka pravidla jsou tu přísná, udělaná tak, aby se zvířata nerušila. Když si prohlídneme lagunu, přejíždíme ještě k další menší laguně. Ta má jen 1,5 km2, ale vypadá jako obrovské modré oko.
Kolem 15 hodiny nás průvodce veze na oběd. Zastavujeme ve vesnici Socaire, kde je místní tradiční restaurace. Ubrusy mají tradiční vzory a barvy, ale plastové prostírání je ve stylu Pepa Pig. Zjišťuji, že tato prasečí rodinka je populární na celém světě. Fotím se s prostíráním jako pozdrav pro svoji neteř Anetku. K obědu si dávám zeleninovou polévku, a jako druhý chod placky z quinoi. Je to spíš takové lehčí jídlo, ale v tomhle vedru je to lepší. Na stole je také merken, tradiční koření čilských indiánů kmene Mapuče. Merken jsem si oblíbil už před 2 lety, když jsem chile navštívil poprvé.
Poslední zastávkou na naší zpáteční cestě je hornické městečko Toconao. Náš veselý průvodce zastaví vedle kaktusu, který má poměrně zřetelné falické proporce. Což je jaksi předmětem spousty žertů, kterým zcela díky nedostatečné slovní zásobě slangových výrazů moc nerozumím. Toconao je tradiční městečko nepoznamenané turismem. Je tu pěkný tradiční kostel. Průvodce nás pak zavede do dvora jednoho domku, kde si můžeme prohlédnout a nakrmit lamu. Chudák zvíře je nuceno žít v ohradě cca 6 m2.
V San Pedru de Atacama jsem kolem 18 hodiny. Každý se rozcházíme za do svých hotelů. Já ještě žádám Chrispohera, protože je bankovní úředník aby mi pomohl vyměnit Pesos na Dolary. Procházíme několik směnáren a zjišťujeme kurzy. Nejvýhodnější nám nabídnou podezřele vypadající mladíci na ulici. Říkám Christopherovi, že to můžeme zkusit, ale ať ty peníze zkontroluje. Nakonec se ukázalo, že to byli pěkní vykukové, kteří nabízeli propadlé dolary. Naštěstí to Christopher poznal a transakce se neuskutečnila. Takže jsem pak peníze vyměnil v tradiční směnárně za celkem slušný kurz. Poděkoval Christopherovi a vyrazil vstříc hostel. Zbytek dne jsem pak strávil hlavně balením věcí.
Ráno 24. dubna vstávám už kolem 5 hodiny. Dobaluji ještě pár věcí a dávám si sprchu. V 7 hodin mám vyrazit na poslední výlet v oblasti Atacama. Schovávám svůj 18 kilový batoh na recepci. Pár minut po 7 hodině zastaví dodávka a nabírá mě. Jsem první a tak si vybírám místo. Opakuje se stejný scénář jako včera. Postupně přistupjí další cestující – mladý pár němců, brazilky (mamka s dcerou), trojice obéznějších maldých brazilců a také rus Aleksei. Když jsme kompletní průvodce se představí jako Xavier a konečně se projeví jako profík. Nejprve řekne úvod španělsky a pak velmi dobrou angličtinou to stejné zopakuje. No slává, aspoň na poslední výlet budu mít průvodce profíka.
Xavier nás nejprve veze do národní rezervace Los Flamencos. Je to slané jezero, kde hnízdí plameňáci a další druhy ptáků. Cesta trvá slabou hodinku a zastavujeme u jezera. Xavier říká, že priorita je pozorování plameňáků a vstupenky můžeme koupit až potom. U vstupu do jezera je akvárium, kde je in natura umístěna hlavní potrava plameňáků, což jsou drobní korýši – artemie. Podél jezera vede pěšina, kterou si můžeme projít. Dostáváme 20 minut na prohlídku a v mezičase Xavier nachystá snídani. Plameňáci jsou opravdu majestátná zvířata. Jsou krásní a musím říct, že vidět je v jejich přirozeném prostředí jek tak 100krát lepší zážitek než v zoo. Žijí zde hlavně dva druhy plameňáku. S růžovým ocasem je čilský a druh z Argentiny má černý ocas. Nejimpozantnější je vidět plameňáky v letu, když utvoří formaci v počtu 4 – 5 kusů. Postupně se zvedá jedno hejno za druhým a odlétají dál do jiných částí laguny. Během zhruba 20 minut už jsou v blízkosti poslední 2 – 3 kusy. Musím říct, že Xavier nám vybral ten správný čas, na to, abychom je viděli. Snídaně je opět velmi kvalitní.
Cestou nám Xavier popisuje co vidíme okolo. Zajímavé je, že v Atacamě s nadmořskou výškou přibývá vegetace. Většinou je to všude na opak. Tady to právě souvisí s vodou. V okolí San Pedra není prakticky žádná voda, tedy vegetace na úrovní nula. S nadmořskou výškou přibývá vody, která stéká v podzemí z hor. Díky tomu přibývá i vegetace. Xavier nám popisuje jednotlivé vegetační zóny v závislosti na nadmořské výšce. Zastavujeme ve vesnici Socaire, kde si prohlížíme tradiční terasy, kde se pěstuje hlavně kukuřice, fazole a quinoa. Terasy se zavlažují pomocí kanálu, která svádí vodu ž řeky. Prohlížíme si taky zdejší kostel, který je postaven z místních surovin. Tedy dřevo je získáváno z kaktusu.
Pak už jedeme na Lagunas Altiplanicas, kde jsem byl včera. Nicméně Xaviérův výklad dělá výlet zajímavým. Bavím se také s Alekseiem. Probíráme i choulostivé témata jako konflikt v Ukrajině, Sovětský svaz, atp. Aleksei má rozhodně přehled a není to žádný nacionalista. Už pár let žije v USA a má poměrně střízlivé názory. U jedné skály zastaví Xavier a vybízí nás, abychom se podívali ven. Na skalách posedávají zvířata druhu viskača. Jde o pouštního hlodavce, který připomíná činčilu. Vůbec se nedivím, že je těžké je spatřit, protože zbarvením připomínají skutečně okolní skály. Jsou docela blízko a daří se pár slušných fotek.
Další program výletu byl totožný jako včera. Nicméně počasí bylo výrazně chladnější. Taky jsme se dozvěděl spoustu informací od Xaviera, který byl ze všech průvodců v rámci výletu po Atacamě jediný se 100% profesionálním přístupem. Bylo taky vidět, že má velmi pozitivní vztah ke zdejší přírodě a říkal, že by jednou chtěl dělat projekty v rámci ekoturistiky. Tak akorát včas na jednu sprchu v 17:30 jsem zpět před hostelem. Loučím se s Xavierem, Alekseiem a ostatními účastníky.
Komentáře
Okomentovat