2.4. Pondělí – vodopád na Rio Pucón a Lago Caburgua
Ráno to vypadá na pěkný den. Po snídani vyrábím náplň do hmyzího hotelu. Dle různých návodů připravuji svazky stébel, dutých větviček a také navrtávám do dřeva různě široké otvory. Hotel by dle teorií měl být domovem pro samotářské včelky a jiný užitečný hmyz.
Po obědě vyrážím na vstříc dalším přírodním krásám zdejšího okolí. Chci se podívat na některý z mnoha vodopádů, které jsou na řece Rio Pucón. Viktor mi radí, abych šel od mostu přímo těsně okrajem koryta řeky a že tak dojdu přímo k vodopádu Salto de Copihue. Cestou mě doprovází opět psí společnice Marbel, která si každý výlet velmi užívá. Když přijdeme k řece tak se hned namočí do vody a je vidět, jak moc se ji to líbí. Cesta podél koryta řeky není vůbec snadná. Vody sice není moc, ale místy musím přecházet z jednoho břehu na druhý kvůli schůdnosti terénu. Většinou se do dá zvládnout přeskákáním po kamenech suchou nohou. Nakonec přijde místo, kde už musím brodit a sundávám boty.
Samotná řeka je velmi pěkná. Místy tvoří laguny plné čisté průzračné vody. Okolní stromy už svým zbarvením dávají najevo nastupující podzim. Po asi 500 metrech přicházím k vodopádu. Je asi 6 – 7 metrů vysoký a pod ním je hluboká laguna. Mírný vítr roznáší v těsné blízkosti vodopádu milióny drobných mikro kapek vody. Nastavuji foťák na stativ a fotím. Světlo není ideální a není snadné najít vyhovující kompozici. Zdá se mi, že lepší fotky bude na druhé straně břehu. Takže opět překonávám řeku, ale tentokrát mi uklouzne noha na kameni a končím po pás ve vodě i botami. Naštěstí foťák i batoh s doklady zůstávají v suchu. Nic moc si z toho nedělám protože svítí slunce a brzo uschnu. Na druhé straně břehu je skutečně lepší výhled na vodopád a tak fotím.
Cestou zpět k mostu mě opouští Marbel a jde jsi svoji cestou. Zřejmě už ji to v té řece nebavilo. U mostu vylévám vodu z bot. Asi bude chvilku trvat než uschnou. Slunce ale svítí a je teplo a tak se vydávám za svým dalším cílem. Jezero Lago Caburgua. Mělo by to být asi 3 km po zpevněné polní cestě. Kráčím si směle k cíli, když tu vedle mě zastaví auto a volá z něj místní borec tak okolo 25 let. Nasedám do auta a svoji primitivní španělštinou mu vysvětluji kam chci jet. Prý jede taky tím směrem, tak mě bere. Bavíme se jak se dá, on umí anglicky asi jako já španělsky. Ale aspoň trošku pokecáme o sportu. Zastaví mi u jezera a ušetřil mi tak asi hodinu chůze.
Hned u vstupu k jezeru je pláž Playa Negra (tedy s černým pískem) o něco dál je hezčí Playa Blanca (tedy se žlutým pískem). Nejvíce se mi líbí obrovské kusy kmenů na břehu pláže. Jsou krásně vodou opracované. Na pláži je pár koupajících se lidí a mezi nimi pobíhají polo-divocí psi. Jinak je to poměrně poklidná scenérie. V dálce dominují vysoké hory a zasněžený vulkán. Cestou zpět se mi nabízí díky podvečernímu světlu krásný výhled na sopku Villarica.
Po obědě vyrážím na vstříc dalším přírodním krásám zdejšího okolí. Chci se podívat na některý z mnoha vodopádů, které jsou na řece Rio Pucón. Viktor mi radí, abych šel od mostu přímo těsně okrajem koryta řeky a že tak dojdu přímo k vodopádu Salto de Copihue. Cestou mě doprovází opět psí společnice Marbel, která si každý výlet velmi užívá. Když přijdeme k řece tak se hned namočí do vody a je vidět, jak moc se ji to líbí. Cesta podél koryta řeky není vůbec snadná. Vody sice není moc, ale místy musím přecházet z jednoho břehu na druhý kvůli schůdnosti terénu. Většinou se do dá zvládnout přeskákáním po kamenech suchou nohou. Nakonec přijde místo, kde už musím brodit a sundávám boty.
Samotná řeka je velmi pěkná. Místy tvoří laguny plné čisté průzračné vody. Okolní stromy už svým zbarvením dávají najevo nastupující podzim. Po asi 500 metrech přicházím k vodopádu. Je asi 6 – 7 metrů vysoký a pod ním je hluboká laguna. Mírný vítr roznáší v těsné blízkosti vodopádu milióny drobných mikro kapek vody. Nastavuji foťák na stativ a fotím. Světlo není ideální a není snadné najít vyhovující kompozici. Zdá se mi, že lepší fotky bude na druhé straně břehu. Takže opět překonávám řeku, ale tentokrát mi uklouzne noha na kameni a končím po pás ve vodě i botami. Naštěstí foťák i batoh s doklady zůstávají v suchu. Nic moc si z toho nedělám protože svítí slunce a brzo uschnu. Na druhé straně břehu je skutečně lepší výhled na vodopád a tak fotím.
Cestou zpět k mostu mě opouští Marbel a jde jsi svoji cestou. Zřejmě už ji to v té řece nebavilo. U mostu vylévám vodu z bot. Asi bude chvilku trvat než uschnou. Slunce ale svítí a je teplo a tak se vydávám za svým dalším cílem. Jezero Lago Caburgua. Mělo by to být asi 3 km po zpevněné polní cestě. Kráčím si směle k cíli, když tu vedle mě zastaví auto a volá z něj místní borec tak okolo 25 let. Nasedám do auta a svoji primitivní španělštinou mu vysvětluji kam chci jet. Prý jede taky tím směrem, tak mě bere. Bavíme se jak se dá, on umí anglicky asi jako já španělsky. Ale aspoň trošku pokecáme o sportu. Zastaví mi u jezera a ušetřil mi tak asi hodinu chůze.
Hned u vstupu k jezeru je pláž Playa Negra (tedy s černým pískem) o něco dál je hezčí Playa Blanca (tedy se žlutým pískem). Nejvíce se mi líbí obrovské kusy kmenů na břehu pláže. Jsou krásně vodou opracované. Na pláži je pár koupajících se lidí a mezi nimi pobíhají polo-divocí psi. Jinak je to poměrně poklidná scenérie. V dálce dominují vysoké hory a zasněžený vulkán. Cestou zpět se mi nabízí díky podvečernímu světlu krásný výhled na sopku Villarica.
Komentáře
Okomentovat