18.5.va 19.5 Změna prostředí v Baños
Krátce po 14 hodině balíme s Arlanem batoh na víkend. Vyrážíme směr horské město Baños. Mezi Ekvádorci je to oblíbená víkendová destinace hlavně díky termálním pramenům. V blízkosti se rozkládá také vulkán Tunguraha a několik vodopádů. Je to jen 1,5 hodiny cesty z Puya. Z terminálu stíháme bus v 15:00. Před odjezdem budu ještě projde uličkou několik prodejců a prodejkyň vody, ovoce, sladkostí a jiných drobností. Sem tam si někdo něco koupí. Vrcholné číslo předvádí chlapík, který něco hlasitým a zvučným hlasem pronáší. Na závěr pak prochází bus s požaduje peníze. Od každého dostává pár drobáků. U mě z Arlanem se zastaví a je mu jasné, že nejsme zdejší. Rovnou si říká o dolar. Tak s tím u nás nepochodil, dali jsme mu ze solidarity každý pár centů.
Autobus stoupá vstříc Baños mohutným kaňonem na jehož dně teče řeka Pastaza. Celková převýšení mezi těmito městy je 900 m.n.m. Výhledy z okna autobusů jdou chvílemi velmi spektakulární. Před 17 hodinou vystupujeme v Baños a jdeme se ubytovat. Hotel se jmenuje Transilvania a nad recepcí visí obraz Drákuly a rumunských hor. Táži se majitele, zda je z Rumunska a on mi odvětí, že z Izraele. Původní majitel byl Rumun a tak už jméno hostelu zůstalo. V lobby hostelu pak objevuji izraelskou vlajku a knihy v hebrejštině. Jinak pokoj má velké čisté postele a vlastní koupelnu se záchodem. To je přesně to, co po 14 dnech na farmě potřebujeme. Na pokoji jsou ještě dvě holky z Izraele a jedna Švédka.
Město Baños leží v nadmořské výšce 1800 m.n.m a je posazeno na plošině, která je sevřená mezi horskými hřebeny. Vydáváme se proto na blízkou vyhlídku, ještě než se setmí. Je to něco jako křížová cesta v Mikulově na Svatý kopeček. Výhledy jsou pěkné. Samotné město není nijak výjimečné svojí architekturou, ale určitě je hezčí a více čisté než Puyo. Když vše nasytíme výhledy jdeme do zpět do města. Já si ta 4 USD kupují nové sluneční brýle, protože ty předchozí jsem si rozlehl. Posléze zavítame na zdejší hlavní náměstí, kde je velmi pěkná katedrála. Jelikož už nám kručí v břiše jdeme vyhledat něco k snědku. Obcházíme nabídky levnějších restaurací a okolní scenérie se postupně obléká do večerního kabátu. Město tím pádem dostává novou a lepší atmosféru. Nakonec končíme v restauraci, kde se podává tradiční jídlo kmene Kitchuwa. V podstatě založené hlavně na zelenině. Je to lehké a chutné jídlo. Po večeři už se těším na horkou sprchu a postel. Dokonalý den.
Usnul jsem kolem 23 hodiny. Na pokoj dorazili i holky, naštěstí nedělaly moc hluk a šly taky hned spát. Pořádný spánek jsem opravdu moc potřeboval a v sobotu ráno se budím svěží plný energie. Jelikož je Ekvádor země kakaa a čokolády volíme s Arlanem snídani na sladko. Zaměříme do kavárny, kterou jsme si vyhlédnuli už včera večer. Je stylová, v jutových pytlích tu mají vystavené kakaové boby, lusky i kusy čokolády. Dávám si čokoládový dort, palačinku s čokoládovou polevou a k pití horkou čokoládu. Je to výborné, ale v závěru si už nevím s palačinku (spíše tlustý lívanec) vůbec rady. Naštěstí se Arlan obětuje a zaplní jeho asijský žaludek půlkou mé palačinky. Tolik sladké čokoládové stravy jsem asi ještě neměl. No nicméně aspoň dost energie na cyklo vyjížďky.
Po hutné snídani si v hostelu půjčujeme kolo. Přidává se k nám ještě Izraelec Omry. Máme namířeno na zdejší nejoblíbenější cyklo výlet. Stezka se jmenuje ruta de las cascadas. Tedy cesta podél vodopádů. Vede souběžně se silnicí směr Puyo a místy i po silnici. K vidění mají být 3 vodopády. Prakticky celých 20 km vede z kopce, takže se nedá čekat nějaký super sportovní výkon. První vodopád nás čeká po necelých 7 km jízdy. Je na protější straně kaňonu a skládá se ze dvou proudů. U paty vodopádu se navíc tvoří duha. Omry vytahuje jeho dron s kamerou a pořizuje video s ptačí perspektivy. Ten kluk teprve nedávno ukončil službu v izraelské armádě a za ušetřené peníze cestuje.
Cestou ke druhému vodopádu několikrát zastavujeme a fotíme si výhledy na kaňon. Postupně se spouští déšť a počasí se kazí. Schováváme se u druhého vodopádu pod konstrukcí lanovky. Druhý vodopád je posazen ve skále a pod ním je jeskyně. K vodopádu vede lanovka, ale trošku pohybujeme o její bezpečnosti. Raději se za stálého deště přesouváme do blízkého bistra, kde si dáváme čaj a kafe. Ve 13 hodin déšť ustává a obloha se čistí.
Zbývá nám posledních asi 5 km cyklo jízdy k vodopádu Pailon děl Diablo. Ten je vrcholem celé stezky. Platí se také vstupné ve výši 4 USD. Samotný vodopád je zaklesnut do úzké soutězky a má 80 metrů na výšku. Vyhlídka k němu vede přes zavěšený most. A stojí opravdu za to. Dá se přijít až k hlavnímu proudu vodopádu. Cítíte jak vás bombardují ledové kapky vody která léta všude kolem. Ve spodní části vodopádu tvoří proud vody něco jako kotel a vodní proudy tam velmi běsní. Je to vskutku velkolepá podívaná. Postupně nám vyhládne a tak si jdeme po skvělém zážitku dát nějaké jídlo. Hned u vstupu k vodopádu je několik restaurací. Servírky a číšníci se předhánějí v nabídce. Nakonec volíme venkovní posezení se sympatickou obsluhou. Dáváme si kompletní menu. Tedy polévku, smaženou tylapii a k tomu pití. Hned naproti restaurací stojí menší dodávka, která má korbu krytou plachtou. Slouží k odvozu cyklistů zpět do Baños. Nemusíme tak šlapat 20 km zpět do kopce.
Autobus stoupá vstříc Baños mohutným kaňonem na jehož dně teče řeka Pastaza. Celková převýšení mezi těmito městy je 900 m.n.m. Výhledy z okna autobusů jdou chvílemi velmi spektakulární. Před 17 hodinou vystupujeme v Baños a jdeme se ubytovat. Hotel se jmenuje Transilvania a nad recepcí visí obraz Drákuly a rumunských hor. Táži se majitele, zda je z Rumunska a on mi odvětí, že z Izraele. Původní majitel byl Rumun a tak už jméno hostelu zůstalo. V lobby hostelu pak objevuji izraelskou vlajku a knihy v hebrejštině. Jinak pokoj má velké čisté postele a vlastní koupelnu se záchodem. To je přesně to, co po 14 dnech na farmě potřebujeme. Na pokoji jsou ještě dvě holky z Izraele a jedna Švédka.
Město Baños leží v nadmořské výšce 1800 m.n.m a je posazeno na plošině, která je sevřená mezi horskými hřebeny. Vydáváme se proto na blízkou vyhlídku, ještě než se setmí. Je to něco jako křížová cesta v Mikulově na Svatý kopeček. Výhledy jsou pěkné. Samotné město není nijak výjimečné svojí architekturou, ale určitě je hezčí a více čisté než Puyo. Když vše nasytíme výhledy jdeme do zpět do města. Já si ta 4 USD kupují nové sluneční brýle, protože ty předchozí jsem si rozlehl. Posléze zavítame na zdejší hlavní náměstí, kde je velmi pěkná katedrála. Jelikož už nám kručí v břiše jdeme vyhledat něco k snědku. Obcházíme nabídky levnějších restaurací a okolní scenérie se postupně obléká do večerního kabátu. Město tím pádem dostává novou a lepší atmosféru. Nakonec končíme v restauraci, kde se podává tradiční jídlo kmene Kitchuwa. V podstatě založené hlavně na zelenině. Je to lehké a chutné jídlo. Po večeři už se těším na horkou sprchu a postel. Dokonalý den.
Usnul jsem kolem 23 hodiny. Na pokoj dorazili i holky, naštěstí nedělaly moc hluk a šly taky hned spát. Pořádný spánek jsem opravdu moc potřeboval a v sobotu ráno se budím svěží plný energie. Jelikož je Ekvádor země kakaa a čokolády volíme s Arlanem snídani na sladko. Zaměříme do kavárny, kterou jsme si vyhlédnuli už včera večer. Je stylová, v jutových pytlích tu mají vystavené kakaové boby, lusky i kusy čokolády. Dávám si čokoládový dort, palačinku s čokoládovou polevou a k pití horkou čokoládu. Je to výborné, ale v závěru si už nevím s palačinku (spíše tlustý lívanec) vůbec rady. Naštěstí se Arlan obětuje a zaplní jeho asijský žaludek půlkou mé palačinky. Tolik sladké čokoládové stravy jsem asi ještě neměl. No nicméně aspoň dost energie na cyklo vyjížďky.
Po hutné snídani si v hostelu půjčujeme kolo. Přidává se k nám ještě Izraelec Omry. Máme namířeno na zdejší nejoblíbenější cyklo výlet. Stezka se jmenuje ruta de las cascadas. Tedy cesta podél vodopádů. Vede souběžně se silnicí směr Puyo a místy i po silnici. K vidění mají být 3 vodopády. Prakticky celých 20 km vede z kopce, takže se nedá čekat nějaký super sportovní výkon. První vodopád nás čeká po necelých 7 km jízdy. Je na protější straně kaňonu a skládá se ze dvou proudů. U paty vodopádu se navíc tvoří duha. Omry vytahuje jeho dron s kamerou a pořizuje video s ptačí perspektivy. Ten kluk teprve nedávno ukončil službu v izraelské armádě a za ušetřené peníze cestuje.
Cestou ke druhému vodopádu několikrát zastavujeme a fotíme si výhledy na kaňon. Postupně se spouští déšť a počasí se kazí. Schováváme se u druhého vodopádu pod konstrukcí lanovky. Druhý vodopád je posazen ve skále a pod ním je jeskyně. K vodopádu vede lanovka, ale trošku pohybujeme o její bezpečnosti. Raději se za stálého deště přesouváme do blízkého bistra, kde si dáváme čaj a kafe. Ve 13 hodin déšť ustává a obloha se čistí.
Zbývá nám posledních asi 5 km cyklo jízdy k vodopádu Pailon děl Diablo. Ten je vrcholem celé stezky. Platí se také vstupné ve výši 4 USD. Samotný vodopád je zaklesnut do úzké soutězky a má 80 metrů na výšku. Vyhlídka k němu vede přes zavěšený most. A stojí opravdu za to. Dá se přijít až k hlavnímu proudu vodopádu. Cítíte jak vás bombardují ledové kapky vody která léta všude kolem. Ve spodní části vodopádu tvoří proud vody něco jako kotel a vodní proudy tam velmi běsní. Je to vskutku velkolepá podívaná. Postupně nám vyhládne a tak si jdeme po skvělém zážitku dát nějaké jídlo. Hned u vstupu k vodopádu je několik restaurací. Servírky a číšníci se předhánějí v nabídce. Nakonec volíme venkovní posezení se sympatickou obsluhou. Dáváme si kompletní menu. Tedy polévku, smaženou tylapii a k tomu pití. Hned naproti restaurací stojí menší dodávka, která má korbu krytou plachtou. Slouží k odvozu cyklistů zpět do Baños. Nemusíme tak šlapat 20 km zpět do kopce.
Komentáře
Okomentovat