23. Července – druhý největší kráter na světě zas tak světový není, ale plameňáci jsou krásní

Ráno ve smluvených sedm hodin vyrážím do agentury Bike And Surf a dostávám smluvený vypůjčený obnos sto dolarů. Sláva hlady neumřu. Cestou zpět na hostel si kupuju snídani. Po osmé hodině přijíždí před hostel menší nákladní auto, jehož korba je předělaná na přepravu lodí. Spolu s manželským párem z Francie nastupujeme. Cestou nabíráme ještě další lidi. Je nás celkem asi dvanáct. V turistické agentuře nabíráme průvodce a dostáváme svačinové balíčky. Já mám klasicky skoro jako vždy hlad, tak hned sním housku s rybí pomazánkou.

Máme namířeno na vulkán Sierra Negra. Zlákalo mě, že je to druhý největší vulkán na světě. Tak uvidíme co se z toho vyklube. Dodávka nás zaveze k výchozímu bodu našeho výletu. Ten se nachází jen asi 3 km od samotného vulkánu. Počasí celé akci moc nepřeje, protože je zataženo a mírně mrholí. Průvodce je mladý hošík, tak něco kolem dvaceti a moc entusiasmu neprojevuje. Sděluje nám program. Půjdeme asi 40 minut do kopce, pak bude vyhlídka na vulkán, tam se pokocháme pohledem na jeho kolosální rozměry a půjdeme zpět. No, nic extrakt teda.
Cestou nabíráme výškové metry a podaří se nám vystoupat nad oblačnost. Takže nakonec je šance, že vulkán uvidíme. Přicházíme k oné vyhlídce. Pod námi se rozkládá neskutečně velká planina plná černých lávových kamenů. Vzhledem na velikost kráteru a mlžné počasí nejde ani dohlédnout na několik kilometrů vzdálený opačný okraj. Nicméně kromě samotné velikosti nemám vulkán moc co nabídnout. Dva týdny zpět byla erupce, což by samozřejmě byl úplně jiný zážitek vidět tento fenomén na živo. Jenže teď už zase vulkán spí a jediné co je vidět je prostě tak nekonečně velká pláň černých kamenů. Nějak mám pocit, že zrovna tento výlet jsem mohl vynechat. Ale jo, tak můžu říct, že jsem stanul na okraji druhého největšího kráteru na světě.

Když se tak nějak všichni pokochají tak jedeme zpět. U vstupní brány všichni zbaštíme svoje svačinové balíčky a jede se zpět. Ne, tento výlet bych nedoporučil. Nic naplat stalo se. Zpět v Puerto Villamil si vařím jednoduchý oběd. Pak tak dvě hodiny prosím. Kolem třetí hodiny odpoledne je stále zataženo. Vyrážím do města. Je to neskutečně ospalá díra, na ulici je pár místních a mezi nimi několik turistů. Skoro tady není ani za co utratit peníze. Podle průvodce má být hned za městem mokřad, kde jsou plameňáci. Takže se tam vydávám. A skutečně je tu informační tabule a dřevěná pěšina na kůlech, která vede přes mokřad. Hned zkraje po vstupu do těchto míst je možné spatřit tyto nádherné růžově zbarvené opeřence. Je na ně krásný pohled. Jako většinu ostatních zvířat na Galapágách jim přítomnost lidí nevadí. Hlavu na svém dlouhém krku ponářejí do vody a hledají na mělkém dně potravu. Jiní si zase čistí peří. Kromě plameňáků je tu i několik dalších druhů vodního ptactva. Je to rozhodně lepší kus přírody než gigantický kráter.

Večer sedím na dvorku hostelu a pojídám banány a pomeranče. Taky trošku třídím fotky. Ale brzy na mě přichází dřímota s tak se přesouvám do pokoje a usínám.