22. Července – parádní závod pod taktovkou ekvádorské armády, žlutí leguáni a šílená plavba na ostrov Isabela, kde jak jsem posléze zjistili nemají žádný bankomat
Ráno mě jaksi k mé nelibosti budí budík už ve 4 ráno. Je to ale tak v plánu. Čeká mě běžecký závod, který má velmi brzký start. Začínám sprchou, která mě docela slušně probouzí. Pak si dávám lehkou snídani a kafe. Ve 4:50 jsem před domem a přijíždí také domluvený taxikář. Za chvilku přibíhá i Jajme a naskakuje do taxíku. Jedeme do přístavu v Puerto Ayora, kde na účastníky autobusu čekají autobusy. Taxikář si účtuje místo 3 dolarů 5, ale s ohledem na brzké vstávání to chápu. Autobus už je přistaven a tak nastupujeme.
V 5:30 se rozjíždíme a směřujeme napříč celým ostrovem až do kanálu Itabaca. Jízda je pohodlná a je to možnost si ještě chvilku odpočinout. Po šesté hodině ještě nastupujeme na přívoz a přeplavíme se na ostrov Baltra. Tam hned v přístavu probíhá registrace a také výdej startovacích čísel. Je to trošku chaotické, ale na úroveň jižní Ameriky ještě poměrně v pohodě. Dostávám číslo 161 a špendlím si ji na triko, co jsem dostal od Javiera. Jediné, co je mi divné, že jsme nedostali žádný chip na měření času. Tak asi se to tu řeší po staru jen se stopkami. Krátce po sedmé se organizují závodníci na start. Pak už jen zazní výstřel a běží se.
Tradičně jsem se při shromažďování na start nehrnul příliš dopředu, jelikož z obdobných závodů (okolo 200 běžců) v ČR vím, že dobíhám většinou až ve druhé polovině. Ovšem zde překvapivě závod nenabírá nějak závratné tempo. Takže se poměrně brzy probojovávám do čelní skupinky. Dokonce existuje i jedna oficiální fotografie, kde to vypadá, jako bych závod vedl. Ve skutečnosti bylo přede mou tak 15 běžců.
Počasí bylo díky brzké hodině pro běh příznivé a taky obloha zatažená. Organizačně byl závod co se týká podpory zajištěn dobře, jelikož na každém kilometru stáli tři zástupci červeného kříže, připraveni poskytnout pomoc. Průběžně taky sleduji svoje tempo na hodinkách a držím se pořád pod 5 min/km. Jistě, není to nic převratného, ale pro mě osobně je to s ohledem na absenci tréninku velmi dobrý výkon. Běží se mi vcelku obstojně a navíc si nemusím nést tradiční špekovou pneumatiku, kterou už jsem tady dávno ztratil.
Dokonce si říkám, že i mladičký Javierův brigádník Jajme je zřejmě daleko za mnou. Jenže těsně před pátým kilometrem mě z vesela předbíhá. Zřejmě jo ženě kupředu mladí. Nechávám se strhnout k závodění, přeci jen zbývá ještě 5 km do cíle. Na občerstvovací stanici popadnu iontový nápoj a za běhu vypiju pár loků. Závod vede k letišti, kde před vstupní halou dostávají za běhu závodníci dřevěnou červeně natřenou špachtličku (takové to dřívko na zmrzlinu). Netuším k čemu by měla sloužit, ale raději si ji ponechávám.
Na letišti se závod otáčí, a kus cesty se běží zpět. Pak ale trať uhýbá směrem k základně Ekvádorského námořnictva, která na ostrově Baltra sídlí. Postupně se blíží poslední kilometry. Na osmém kilometru dobíhám tak 18 letého mladíka. Chlapec to bere vážně a snaží se mi utéct. Jenže i já mám dost sil na závodění s navíc vím, že už chybí maximálně dva kilometry. Držíme se tedy s tím klukem vedle sebe. Občas se snažím utéct on mě, ale i já zkouším několikrát svižnější tempo. Kousek před cílovou rovinkou je asi 100 metrů strmější stoupání. Zdá se, že to rozhodne náš mini souboj. Chlapec drží do konce stabilní tempo, zato já zpomaluji. Hold nejsem kopcař. Jenže na horizontu se kopec láme a cílová rovinka je spíš sešup. Kluk je tak 10 metrů předemnou a do cíle může chybět tak 60. No nic, zkusím to. Síly ještě mám tak nasazuji sprint, kluk zjišťuje že se k němu rychle blížím a přechází také do sprintu. V cíli jsme řekl bych zároveň a celý náš mini souboj by zřejmě musela rozhodnout cílová fotografie.
Po doběhnutí si s mladíkem podáme ruce a bereme to s úsměvem. Taky zjišťuje na co bylo červeně natřené dřívko. Organizátoři si ho vybírají a evidentně slouží jako kontrola, že závodník uběhl celou trať. Po předání dřívka dostávám účastnické tričko a poctivě vyvedenou medaili, kde je pěkně vyrytý leguán. Musím uznat, že u nás bych za takový závod zaplatil alespoň 500 Kc, tady je vše gratis. Ale chápu to, spousta místních lidí by si nemohla zápisné na závod vůbec dovolit. Bohužel posléze zjišťuji, že závod nemá vůbec časomíru a rozhodčí určují jen první tři místa v každé věkové kategorii. Při vyhlašování mě pak trošku mrzí, že borec na třetím místě v mé věkové kategorii běžel celou dobu jen tak 30 až 50 metrů přede mnou. Jenže kdo to mohl tušit. Nějak se tím pak víc netrápím, věci jsou tak jak mají být. Pokud by to někoho zajímalo, záznam mého běhu včetně mapy je zde: https://connect.garmin.com/modern/activity/2873136145?share_unique_id=12
Vyhlašování výsledků je docela zdlouhavé, navíc probíhají pořád nějaké projevy armádních potentátů. Ale jo, musí to být, když to armáda zorganizovala. Já si však všímám, že se kolem, začínají objevovat leguáni. Je to jiný druh, než jsem zatím viděl. Za chvíli si všímám, že nejde o černého mořského leguána, ale do žlutá zbarveného suchozemského leguána. Některé kusy jsou spíše tmavé, ale jiné krásně kompletně žluté. Možná jde o rozdíl v pohlaví, nebo dva různé druhy. Jak tak je pozoruji, všímám si, že jeden si nějak prohlíží krabici s odpadky. Pak z ní najednou bleskově vytahuje slupku od banánu a začíná ji pojídat. Jenže toho si všimnou další příslušníci jeho druhu a snaží se mu ji sebrat. Nakonec si každý urve svůj kousek slupky. Je to celkem komické. Taky je sranda, že tito poměrně respekt budící přibližně odhadem tak 25 kilo těžcí ještěři jsou absolutní vegetariáni.
Ze závodu jsem zpet u Javiera těsně před 12 hodinou. Stihnu prohodit pár slov a Javier mi navíc říká, že si mám vzít jednu skleničku pomerančové marmelády. Vzápětí si dávám rychlou sprchu a před půl dvanáctou už čekám na zastávce na bus. Směřuji do přístavu na loď, kterou se chci přeplavit na ostrov Isabela. Nakonec se s dalšími 4 cestujícími naskládáme do taxi a jedeme. V Puerto Ayora si taxikář řekne o jeden dolar, což je jen o 50 centů víc než bus,takže v pohodě.
Jinak mám poměrně ukrutný hlad, takže si kupuji litr jogurtového mlíka a k tomu dva croassanty. Celé to spořádám na posezení. Do odbavení na loď zbývá pár minut a tak se přesouvám na molo. Dostávám na krk palubní vstupenku a pak už jde vše poměrně rychle. Bez problémů procházím karanténní kontrolou.
Na palubě lodi je asi deset pasažérů. Dostávám místo v přední části lodi. Čeká nás asi dvou hodinová plavba do města Puerto Villamil. Motory začínají běžet na plné obrátky a loď záhy opouští klidné vody přístavního zálivu. Plujeme proti proudu a vlny jsou velké. Občas se příď ocitne o pár metrů výš než záď. Pak se loď přes vlnu doslova přepadne a těžce dopadne na hladinu. Jízda na hodině divoké horské dráze je proti této plavně jen pohodový piknik. Vůbec mi to nedělá dobře a cítím jak se mi jogurtové mléko přelévá v žaludku. Začínám se má čele potit. Modlím se, abych obsah žaludku udržel tam kde je. Protože, rozhodně bych se včas nedostal ani na WC ani k pytlíkům. Nakonec se na obzoru začne rýsovat pevnina. Pak mineme jedno z vody čnijící skalisko, kde hnízdí stovky ptáků. Zajímavý přírodní úkaz, jenže v danou chvíli už mě zajímá jen to, abychom přistáli na břehu. Moje zbožné přání se nakonec plní a k molu nás opět převáží člun vodního taxi.
Po vystoupení na dřevěné molo čeká všechny cizince, tedy turisty dáma, která vybírá poplatek 10 dolarů za vstup do města. Člověk by aspoň čekal, že za to dostane mapu, nějakou brožurku, no zkrátka něco. Jenže jde prostě jen o sprosté rýžování peněz. Nekladou této aktivitě žádný odpor a předávám dáme 10 USD. Kousek od mola je pláž kde spatřím lavičky. Ideální místo, kde bych si mohl chvilku sednout a počkat až se můj žaludek uklidní. Jeden by si myslel, že lavička je pro lidi. Jenže tady jak záhy zjišťuji je pro lachtany. Zkrátka na každé je nataženo jedno toto mořské zvíře a spokojeně spí. Nic na plat sedám si na zem.
Vcelku brzy se dostávám z nejhoršího ven. Na tabletu se dívám, kde že jsem si to rezervoval ubytování a vydávám se tím směrem. Ostrov Isabela je co se týče infrastruktury poměrně málo rozvinutý. To poznávám hned záhy. Na silnici není položený žádný asfalt. Jde jen o udusanou hlínu. Hostel se mi daří najít bez potíží. Zároveň se mnou se v hostelu zapisují sympatičtí postarší manželé z Francie. Pan majitel nám nabízí výlety. Já volím stejně jako Francouzi, tedy na pondělí vulkán Sierra Negra a na úterý šnorchlování v místech zvaných los Tuneles. Při placení zjišťuji, že mi chybí 10 dolarů. Nějak mě to neznepokojuje a pravím, že částku doplatím později. Pan domácí proti tomu nic nemá, stejně anglicky nerozumí.
Záhy po zabydlení se v pokoji se vydávám do města najít bankomat, vybrat peníze a koupit něco k snědku. Procházím oblastí, o které si myslím, že je něco jako hlavní třída. Bankomat nikde. Pak hledám ještě v bočních ulicích a taky nic. Nijak mě to neznepokojuje. Bankomat tu někde zkrátka musí být.
Vracím se na hostel s cílem podívat se na internet do mapy. První zádrhel nastává, když v Google mapách nenalézáme žádný odkaz na bankomat. No nice zkouším Google. A je to tady. Tento mocný vyhledávač mě seznamujeme s drsnou realitou. V Puerto Villamil není vůbec žádný bankomat. A do p….e pomyslím si. Co teď? Hledám dál na netu a nacházím několik odkazů, kde turisti čelily podobné situaci. V mnoha případech museli přečkat několik dní na ostrově jen s minimální hotovostí a neměli na zapálení výletů. Já mám sice výlety zaplacené, ale nemám ani floka na jídlo. Existuje poměrně složitá a dráha služby, která se jmenujeme money gram. Jenže i kdyby se mi to podařilo, tak tento transfer trvá dva dny. Napadá mě spásná myšlenka. Zkusím naspat Javierovi, jestli mě může pomoc. A taky, že jo. Reaguje obratem. Prý zkusí zavolat majitelce jedné agentury se kterou spolupracuje. Za další dvě minuty přichází zpráva, že zítra v sedm si můžu v kanceláři vyzvednout sto dolarů. Jsem zachráněn. Na večeři si ovšem musím vystačit s instantní nudlovou polévkou. Jako bonus si dávám dva banány. Na malém dvorku hostelu totiž visí velikánský trs banánů, které jsou k dispozici gratis. Po celém dlouhém dramatickém dní západem do postele a záhy usínám.
V 5:30 se rozjíždíme a směřujeme napříč celým ostrovem až do kanálu Itabaca. Jízda je pohodlná a je to možnost si ještě chvilku odpočinout. Po šesté hodině ještě nastupujeme na přívoz a přeplavíme se na ostrov Baltra. Tam hned v přístavu probíhá registrace a také výdej startovacích čísel. Je to trošku chaotické, ale na úroveň jižní Ameriky ještě poměrně v pohodě. Dostávám číslo 161 a špendlím si ji na triko, co jsem dostal od Javiera. Jediné, co je mi divné, že jsme nedostali žádný chip na měření času. Tak asi se to tu řeší po staru jen se stopkami. Krátce po sedmé se organizují závodníci na start. Pak už jen zazní výstřel a běží se.
Tradičně jsem se při shromažďování na start nehrnul příliš dopředu, jelikož z obdobných závodů (okolo 200 běžců) v ČR vím, že dobíhám většinou až ve druhé polovině. Ovšem zde překvapivě závod nenabírá nějak závratné tempo. Takže se poměrně brzy probojovávám do čelní skupinky. Dokonce existuje i jedna oficiální fotografie, kde to vypadá, jako bych závod vedl. Ve skutečnosti bylo přede mou tak 15 běžců.
Počasí bylo díky brzké hodině pro běh příznivé a taky obloha zatažená. Organizačně byl závod co se týká podpory zajištěn dobře, jelikož na každém kilometru stáli tři zástupci červeného kříže, připraveni poskytnout pomoc. Průběžně taky sleduji svoje tempo na hodinkách a držím se pořád pod 5 min/km. Jistě, není to nic převratného, ale pro mě osobně je to s ohledem na absenci tréninku velmi dobrý výkon. Běží se mi vcelku obstojně a navíc si nemusím nést tradiční špekovou pneumatiku, kterou už jsem tady dávno ztratil.
Dokonce si říkám, že i mladičký Javierův brigádník Jajme je zřejmě daleko za mnou. Jenže těsně před pátým kilometrem mě z vesela předbíhá. Zřejmě jo ženě kupředu mladí. Nechávám se strhnout k závodění, přeci jen zbývá ještě 5 km do cíle. Na občerstvovací stanici popadnu iontový nápoj a za běhu vypiju pár loků. Závod vede k letišti, kde před vstupní halou dostávají za běhu závodníci dřevěnou červeně natřenou špachtličku (takové to dřívko na zmrzlinu). Netuším k čemu by měla sloužit, ale raději si ji ponechávám.
Na letišti se závod otáčí, a kus cesty se běží zpět. Pak ale trať uhýbá směrem k základně Ekvádorského námořnictva, která na ostrově Baltra sídlí. Postupně se blíží poslední kilometry. Na osmém kilometru dobíhám tak 18 letého mladíka. Chlapec to bere vážně a snaží se mi utéct. Jenže i já mám dost sil na závodění s navíc vím, že už chybí maximálně dva kilometry. Držíme se tedy s tím klukem vedle sebe. Občas se snažím utéct on mě, ale i já zkouším několikrát svižnější tempo. Kousek před cílovou rovinkou je asi 100 metrů strmější stoupání. Zdá se, že to rozhodne náš mini souboj. Chlapec drží do konce stabilní tempo, zato já zpomaluji. Hold nejsem kopcař. Jenže na horizontu se kopec láme a cílová rovinka je spíš sešup. Kluk je tak 10 metrů předemnou a do cíle může chybět tak 60. No nic, zkusím to. Síly ještě mám tak nasazuji sprint, kluk zjišťuje že se k němu rychle blížím a přechází také do sprintu. V cíli jsme řekl bych zároveň a celý náš mini souboj by zřejmě musela rozhodnout cílová fotografie.
Po doběhnutí si s mladíkem podáme ruce a bereme to s úsměvem. Taky zjišťuje na co bylo červeně natřené dřívko. Organizátoři si ho vybírají a evidentně slouží jako kontrola, že závodník uběhl celou trať. Po předání dřívka dostávám účastnické tričko a poctivě vyvedenou medaili, kde je pěkně vyrytý leguán. Musím uznat, že u nás bych za takový závod zaplatil alespoň 500 Kc, tady je vše gratis. Ale chápu to, spousta místních lidí by si nemohla zápisné na závod vůbec dovolit. Bohužel posléze zjišťuji, že závod nemá vůbec časomíru a rozhodčí určují jen první tři místa v každé věkové kategorii. Při vyhlašování mě pak trošku mrzí, že borec na třetím místě v mé věkové kategorii běžel celou dobu jen tak 30 až 50 metrů přede mnou. Jenže kdo to mohl tušit. Nějak se tím pak víc netrápím, věci jsou tak jak mají být. Pokud by to někoho zajímalo, záznam mého běhu včetně mapy je zde: https://connect.garmin.com/modern/activity/2873136145?share_unique_id=12
Vyhlašování výsledků je docela zdlouhavé, navíc probíhají pořád nějaké projevy armádních potentátů. Ale jo, musí to být, když to armáda zorganizovala. Já si však všímám, že se kolem, začínají objevovat leguáni. Je to jiný druh, než jsem zatím viděl. Za chvíli si všímám, že nejde o černého mořského leguána, ale do žlutá zbarveného suchozemského leguána. Některé kusy jsou spíše tmavé, ale jiné krásně kompletně žluté. Možná jde o rozdíl v pohlaví, nebo dva různé druhy. Jak tak je pozoruji, všímám si, že jeden si nějak prohlíží krabici s odpadky. Pak z ní najednou bleskově vytahuje slupku od banánu a začíná ji pojídat. Jenže toho si všimnou další příslušníci jeho druhu a snaží se mu ji sebrat. Nakonec si každý urve svůj kousek slupky. Je to celkem komické. Taky je sranda, že tito poměrně respekt budící přibližně odhadem tak 25 kilo těžcí ještěři jsou absolutní vegetariáni.
Ze závodu jsem zpet u Javiera těsně před 12 hodinou. Stihnu prohodit pár slov a Javier mi navíc říká, že si mám vzít jednu skleničku pomerančové marmelády. Vzápětí si dávám rychlou sprchu a před půl dvanáctou už čekám na zastávce na bus. Směřuji do přístavu na loď, kterou se chci přeplavit na ostrov Isabela. Nakonec se s dalšími 4 cestujícími naskládáme do taxi a jedeme. V Puerto Ayora si taxikář řekne o jeden dolar, což je jen o 50 centů víc než bus,takže v pohodě.
Jinak mám poměrně ukrutný hlad, takže si kupuji litr jogurtového mlíka a k tomu dva croassanty. Celé to spořádám na posezení. Do odbavení na loď zbývá pár minut a tak se přesouvám na molo. Dostávám na krk palubní vstupenku a pak už jde vše poměrně rychle. Bez problémů procházím karanténní kontrolou.
Na palubě lodi je asi deset pasažérů. Dostávám místo v přední části lodi. Čeká nás asi dvou hodinová plavba do města Puerto Villamil. Motory začínají běžet na plné obrátky a loď záhy opouští klidné vody přístavního zálivu. Plujeme proti proudu a vlny jsou velké. Občas se příď ocitne o pár metrů výš než záď. Pak se loď přes vlnu doslova přepadne a těžce dopadne na hladinu. Jízda na hodině divoké horské dráze je proti této plavně jen pohodový piknik. Vůbec mi to nedělá dobře a cítím jak se mi jogurtové mléko přelévá v žaludku. Začínám se má čele potit. Modlím se, abych obsah žaludku udržel tam kde je. Protože, rozhodně bych se včas nedostal ani na WC ani k pytlíkům. Nakonec se na obzoru začne rýsovat pevnina. Pak mineme jedno z vody čnijící skalisko, kde hnízdí stovky ptáků. Zajímavý přírodní úkaz, jenže v danou chvíli už mě zajímá jen to, abychom přistáli na břehu. Moje zbožné přání se nakonec plní a k molu nás opět převáží člun vodního taxi.
Po vystoupení na dřevěné molo čeká všechny cizince, tedy turisty dáma, která vybírá poplatek 10 dolarů za vstup do města. Člověk by aspoň čekal, že za to dostane mapu, nějakou brožurku, no zkrátka něco. Jenže jde prostě jen o sprosté rýžování peněz. Nekladou této aktivitě žádný odpor a předávám dáme 10 USD. Kousek od mola je pláž kde spatřím lavičky. Ideální místo, kde bych si mohl chvilku sednout a počkat až se můj žaludek uklidní. Jeden by si myslel, že lavička je pro lidi. Jenže tady jak záhy zjišťuji je pro lachtany. Zkrátka na každé je nataženo jedno toto mořské zvíře a spokojeně spí. Nic na plat sedám si na zem.
Vcelku brzy se dostávám z nejhoršího ven. Na tabletu se dívám, kde že jsem si to rezervoval ubytování a vydávám se tím směrem. Ostrov Isabela je co se týče infrastruktury poměrně málo rozvinutý. To poznávám hned záhy. Na silnici není položený žádný asfalt. Jde jen o udusanou hlínu. Hostel se mi daří najít bez potíží. Zároveň se mnou se v hostelu zapisují sympatičtí postarší manželé z Francie. Pan majitel nám nabízí výlety. Já volím stejně jako Francouzi, tedy na pondělí vulkán Sierra Negra a na úterý šnorchlování v místech zvaných los Tuneles. Při placení zjišťuji, že mi chybí 10 dolarů. Nějak mě to neznepokojuje a pravím, že částku doplatím později. Pan domácí proti tomu nic nemá, stejně anglicky nerozumí.
Záhy po zabydlení se v pokoji se vydávám do města najít bankomat, vybrat peníze a koupit něco k snědku. Procházím oblastí, o které si myslím, že je něco jako hlavní třída. Bankomat nikde. Pak hledám ještě v bočních ulicích a taky nic. Nijak mě to neznepokojuje. Bankomat tu někde zkrátka musí být.
Vracím se na hostel s cílem podívat se na internet do mapy. První zádrhel nastává, když v Google mapách nenalézáme žádný odkaz na bankomat. No nice zkouším Google. A je to tady. Tento mocný vyhledávač mě seznamujeme s drsnou realitou. V Puerto Villamil není vůbec žádný bankomat. A do p….e pomyslím si. Co teď? Hledám dál na netu a nacházím několik odkazů, kde turisti čelily podobné situaci. V mnoha případech museli přečkat několik dní na ostrově jen s minimální hotovostí a neměli na zapálení výletů. Já mám sice výlety zaplacené, ale nemám ani floka na jídlo. Existuje poměrně složitá a dráha služby, která se jmenujeme money gram. Jenže i kdyby se mi to podařilo, tak tento transfer trvá dva dny. Napadá mě spásná myšlenka. Zkusím naspat Javierovi, jestli mě může pomoc. A taky, že jo. Reaguje obratem. Prý zkusí zavolat majitelce jedné agentury se kterou spolupracuje. Za další dvě minuty přichází zpráva, že zítra v sedm si můžu v kanceláři vyzvednout sto dolarů. Jsem zachráněn. Na večeři si ovšem musím vystačit s instantní nudlovou polévkou. Jako bonus si dávám dva banány. Na malém dvorku hostelu totiž visí velikánský trs banánů, které jsou k dispozici gratis. Po celém dlouhém dramatickém dní západem do postele a záhy usínám.
Komentáře
Okomentovat