2. – 4. Července – Nekonečná cesta na ostrovy, kde slavný Darwin evoluční teorií objevil
Ráno se budím časně. Dopřávám si poslední sprchu a ladíme ještě organizační pořádek v povrchových vrstvách svého batohu. Celou cestu jsem sebou v domnění, že se může hodit vozil sebou také včelařský klobouk a rukavice. Kromě dvou akcí v Chile, se do akce nedostali. Rozhodl jsem se darovat je Daxovi. Rozjíždí tu dvě včelstva a má jen kombinézu. Hlavně ve vedru mu klobouk přijde vhod. Rozdávám také pár drobných českých korun jako suvenýr. V rámci boji proti nadměrnému užívání plastů přenechávám Gladys látkovou tašku s povedeným slunečním potiskem firmy Sonnentor. Odměnou za to je mi její krásný úsměv. Snídani naštěstí stíhám před příchodem americký studentů.
Z Internetu si obkresluji mapu jak se dostat z autobusové zastávky do kanceláře Inka Terra Asociacion. Koupil jsem si jízdenku na autobus, který jezdí z letiště do centra a naštěstí je to od zastávky jen za rohem. V osm hodin už jsem připraven před recepcí k odchodu do přístavu. Jsem rád, že se stíhám rozloučit taky s Frankem. Bylo to výborný průvodce. Zvládáme také společnou fotku.
Pak už recepční Maibe velí k odchodu. Připojují se k nám Dax a Noe, kteří rovněž míří do města. Lodí plujeme jen chvilku do blízkého hotelu Reservace Amazonica. Tady čekáme na další loď, směr město v ekocentru. Prohlížím si knížky co jsou k dispozici a vím, že Perú mi má ještě co nabídnout. Opět se utvrzuji v tom, že se sem ještě podívám.
Plavbu do Puerto Maldonada si opět užívám. Pozoruji majestátnou vegetaci na břehu řeky. Navíc kapitána, lze li tak nazvat muže, který třímá otěže motoru, ženě loď proti proudu docela svižně. Příjemný tropický vítr se nám prohání ve vlasech. Uplyne asi 40 minut a kotvíme v městském přístavu. Loučím se s Daxem a Noem a Maibe mě směřuje do přistaveného mikrobusu. Jako bonus před odletem ještě navštívíme zdejší expozici živých motýlů. Je to asi tak 200 m2 prostor pod sítí. Expozice se nachází těsně před vjezdem na letiště. Na prohlídku máme jen 15 minut. Kromě mě, je tu ještě jedna asijská rodinka. Stíhám aspoň pár fotek motýlů na krmítku.
Pak už nás mikrobus zaveze na Padre Aldamiz International airport. Je to název vznešený a na město se 70 000 obyvateli docela obdivuhodné. Na druhou stranu budova samotného letiště svojí konstrukcí spíše připomíná plechový logistický sklad. Také odhlučnění je minimální. Takže řvoucí motory rolujících letadel rezonují celým prostorem letiště. Naštěstí je zde jen o něco větší provoz než na Brněnském letišti a tak se to dá vydržet. Maibe se ještě postará, abych se postavil do správné fronty a pak se se mnou loučí i ona. Řada lidí směrem k odbavovací přepážce se svižně krátí. Procházím na řadu a zdravím pohlednou Peruánku za přepážkou. Usměje se na mě (profesionální rutina) a vyžádá si pas. To bych nebyl já, abych frontu trošku neudržel. Slečna si přivolá na pomoc, další taky pohlednou kolegyni. Kdybych si chtěl fandit, tak bych si myslel, že se holkám jako urostlý evropský mládenec líbím a prostě si se mnou chtějí chvilku povídat. Sice si se mnou povídají, ale spíš stylem podrobného výslechu. Musím doložit, že mám letenku mimo Galapágy. Na to jsem už připraven a slečna si z mého mého mobilu opisuje potřebné údaje. Chvilku ji trvá, než se zorientuje. Nakonec si ještě vyžádá, abych ji předložil, že mám očkování proti žluté horečce. Tak opravdu na cestovní vakcíně měli pravdu, bez něj bych nikam neletěl. Celkově jsem u přepážky strávil asi 10 minut, ale vše proběhlo dobře. No takže všechny formality jsou splněny. Z tiskárny leze můj palubní lístek a vše je na dobré cestě.
Bezpečnostní kontrola na letišti v Puerto je hračka. Díky nízkému provozu fronta na úrovni nula. Takže za chvilku už čekám v odbavovací hale. Před letištěm už čeká Airbus společnosti Avianca. Následný nástup do letadla jde také svižně. Před tím než vystoupám po schůdkách do letadla, ještě naposledy se ohlédnu směr džungle. Ano, vrátím se sem, vím to. Sedím v ocasní části letadla u okýnka. Místo jsem si vybral záměrně. Po shlédnutí několika epizod seriálu letecké katastrofy vím, že v zadní části je v případě pádu větší šance na přežití. Trošku morbidní úvaha, ale cestovatel musí myslet na každou eventualitu. Letadlo se rozjíždí a roluje na ranvej. Pilot vytáčí motor do otáček a uvolňuje brzdy. Stroj začíná akcelerovat po ranveji, která rozhodně netrpí nedostatkem nerovností a výmolů. S letadlem to díky tomu cloumá ze strany na stranu a v duchu si říkám, ať už se zvedne.
Let už pak probíhá v poklidu. Zprvu je pod námi džungle s meandrující řekou. A pak skoro jakoby z ničeho nic se objevují majestátné Andy. Hory mě vždycky baví sledovat z letadla. Vysoké hřebeny, mezi kterými jsou zařízlá úzká údolí s řekami. Občas je možné spatřit lidská obydlí a stezky. Letadlo sestupuje a nakonec přistává v Cuscu. Většina cestujících vystupuje a zůstává asi třetina. Pak nastupují noví cestující. Po 40 minutách jsme opět ve vzduchu a míříme do Limy. Upadám do krátkého spánku a probouzím se akorát v čas, v momentě kdy letuška podává nápoje. Dávám si kafe. Když se přiblížíme na sestup do Limy zahalí výhled deka mraků. Lima leží na pobřeží a oblačnost je častým jevem.
Po přistání v Limě si beru batoh a vyrážím na mirkobus společnosti Quick Llama. Mám předplacenou cestu do čtvrti Miraflores. Jenže než se dostávám ke stanovišti autobusů probíhá klasický letištní folklór. Odmítám asi desítku taxikářů. Někteří jsou až moc aktivní. Dokonce mi nabízejí podání ruky, jako bychom byli stáří známí. Pravidlo jasně praví, omezit interakci pokud jejich službu nepotřebuješ. Takže jim jasně dávám ani jevo, že cestu mám zajištěnou jinak. Naštěstí to nakonec všichni pochopí i když některým to trvá poněkud déle. Cesta mikrobusem trvá asi slabou hodinu a v 17:30 vystupuji před hotelem Lexus. Kancelář Inka Terra Asociacion je hned za rohem.
Zvoním na zvonek a otevírá mi Ximena – koordinátorka dobrovolnického programu. Následuje vřelé obětí jak je v Peru zvykem. Zdravím se ještě s Adolfem a Brunilou. Nechávám si v kanceláři batoh a vydávám se do blízkého supermarketu koupit něco k snědku. Taky se pokouším najít pivo, vyrobené ze zrn plodiny quinoa. Bohužel bez úspěchu. Je to spíše lokální specialita k dostání v Cuscu a okolí. Vracím se zpět a po sedmé hodině se vydáváme s Ximenou, Adolfem, Brunilou a Milagros (sekretářka) do hospody na pivo. Končíme v pivním baru, kde je neskutečně velký výběr piv. Adolfo mi vysvětluje, že Perú zrovna zažívá velký boom minipivovarů. Dávám si nakonec nějaký místní speciál a chutná skvěle. Více jak hodinu si povídáme o práci na stanici, veselé příhody, taky něco o práci a co zlepšit. Je to opět skvělý večer.
Před desátou se loučíme s holkama a Adolfo mě doprovází do kanceláře. Tam si beru batoh a jdu čekat před hotel Lexus na odvoz zpět na letiště. Loučí se se mnou i Adolfo a nedlouho na to už sedím v mikrobusu.
Krátce po 23 hodině jsem na letišti. Z velkého batohu si vytahuji spacák. Následně velký batoh odbavuji na přepážce pro let do Guayaquilu. Pak si hledám místo k utáboření a přečkání noci. V jedné chodbě už na zemi leží několik spáčů a tak se k nim přidávám. Jenže klidný spánek nám ruší úklidová četa. Když skončí, tak se zase objeví skupina jakýchsi hudebníků, kteří o půl druhé ráno nemají nic jiného na práci než trénovat jejich produkci. Nemám nic proti folklorní hudbě, ale opravdu bych se rád vyspal. Neochotně balím spacák a napadá mě, že v tuto dobu bude největší klid v prostorách před nástupními bránami. Procházím tedy bezpečnostní kontrolou a taky přes imigrační policii. Paní policista se jen pozastaví nad mírnou deformací mého pasu, která byla způsobena před pár lety smočením mých dokladů v mokřadu. Naštěstí jí to zřejmě jen pobavilo a ve tři hodiny ráno dostávám výstupní razítko a pádím si najít místo je spaní. To se mi daří snadno. Spacák rozkládám na volné trojsedačce. Sladce spím až do šesti rána.
Teď je skoro osm, spořádal jsem dva banány a vypil cappuccino. Takže pokračování až po přeletu do Guayaquilu.
Let do Guayaquilu proběhl hladce. K mému potěšení jsme navíc dostali plné obědové menu. Část cesty jsem opět zdárně prospal. Přeci jen spánek na letišti není zrovna plnohodnotný a tělo si o něj říká.
Po přistání v Ekvádoru probíhá imigrační kontrola. Proces je snadný, pár otázek a pak razítko do pasu. Hmm co teď, další let mám až za 20 hodin. Píšu zprávu Carlosovi který se mnou pracoval před měsícem na farmě a bydlí v Gayaquilu. Odepisuje, že má čas a kolem 18:00 , hodiny mě vyzvedne na letišti.
Do té doby vegetím jak se dá. Z letištní restaurace se ozývá podezřelý řev. Jdu prověřit o co jde a jde o klasickou záležitost. Místní sledují fotbal. Ekvádor se sice nekvalifikoval, ale zrovna hraje Anglie proti Kolumbii. Je jasné, že místní fandí jihoamerickému týmu. Utkání nakonec končí až na penalty vítězstvím Anglie. Hned po skončení zápasu i s ohledem na výsledek bujará atmosféra končí. Dopřávám si ještě jedno kafe na letišti.
Po 18:00 hodině přichází Carlos. Má pro mě zajímavý plán. Projížďku na kole po Guayaquilu. Jo, tak to je super, lepší než se válet po letišti. Schovávám si do úschovy velký batohu a vyrážíme. Jedeme tři zastávky busem.
Pak se otočíme u Carlose doma. Carlose mi přiděluje kolo a vyrážíme. Kolem osmé hodiny už je doprava na nízké úrovni, tak je to fajn. Navíc využíváme také pruh pro autobusy, kam auta nesmí. Teda asi ani kola, ale to nikdo neřeší. První co mi Carlos ukazuje je obří socha opice. Jeden ze symbolů města. Pak jedem do leguániho parku, kde jsou všude želvy a leguáni. Město je plné také různých bronzových soch. Venkovní teplota je příjemně nad dvacet stupňů. Navíc je pracovní den, tak v ulicích není nějak významný ruch. Guayaquil na mě udělal dojem pěkného moderního města. Tedy jeho centrum. Před desátou hodinou se s Carlosem loučím na autobusové zastávce. Jsem vděčný , že mi ukázal město a pomohl mi tak příjemně ukrátit čas při čekání na let. Pár zastávek městským busem na letišti už zvládám bez potíží.
Letiště Guayaquil má přes noc poměrně minimální provoz a je tu klid. Díky tomu mám možnost poměrně nerušeně natažen na zemi ve spacáku podřimovat až do rána.
Po probuzení si kupuji v letištním obchodě nějakou snídani. Pak už jdu na odbavení. Na přepážce mě posílají k jiné přepážce. Musím si za 20 USD koupit turistickou kartu na Galapágy. Pak ještě kontrolují můj batoh přes rentgen. Ještě se mě ptají co budu na Galapágách dělat. Po pravdě přiznávám že dobrovolničit. Trošku nad tím dámy u přepážky polemizují, ale nakonec jde vše hladce.
Let na Galapágy je příjemný. Jen z okýnka je většinu cesty možné pozorovat pouze vodní hladinu. Krátce před přistáním se objevují ostrovy. Tak tady bude další měsíc můj domov. Ještě před přistáním letuška všechny naše věci nasprejuje insekticidním postřikem. Je to opatření proti zavlékání škodlivých a invazivních druhů na ekosystém ostrovů.
V letištní hale všechny naše zavazadla prozkoumává cvičený pes. Samozřejmě moje krosna ho velmi zaujala. No a policista si bere moji krosnu bokem. Poctivě se k ní přiznám. Prý co tam mám organického. Přiznávám, že je tam vonné dřevo palo Santo. Takže mi ten balíček seberou, sepíšou protokol a tím má anabáze končí. Docela se mi oddychlo.
Pak se přesouvám busem do přístavu. Letiště leží na ostrově Baltra, ale je tam pouze letiště. Já se trajektem přesouvám na ostrov Santa Cruz. Pak opět busem do městečka Bellavista. Tam už mě čeká Karina. Pro ní budu měsíc dobrovolničit na její bio farmě. Ovšem bydlet budu u Xaviera a Jill. Za odměnu budu pracovat i pro ně, na kávové farmě. Ovšem nemám si na co stěžovat. Ubytování je více než luxusní. Samostatný pokoj s koupelnou a záchodem v rodinném domku.
Z Internetu si obkresluji mapu jak se dostat z autobusové zastávky do kanceláře Inka Terra Asociacion. Koupil jsem si jízdenku na autobus, který jezdí z letiště do centra a naštěstí je to od zastávky jen za rohem. V osm hodin už jsem připraven před recepcí k odchodu do přístavu. Jsem rád, že se stíhám rozloučit taky s Frankem. Bylo to výborný průvodce. Zvládáme také společnou fotku.
Pak už recepční Maibe velí k odchodu. Připojují se k nám Dax a Noe, kteří rovněž míří do města. Lodí plujeme jen chvilku do blízkého hotelu Reservace Amazonica. Tady čekáme na další loď, směr město v ekocentru. Prohlížím si knížky co jsou k dispozici a vím, že Perú mi má ještě co nabídnout. Opět se utvrzuji v tom, že se sem ještě podívám.
Plavbu do Puerto Maldonada si opět užívám. Pozoruji majestátnou vegetaci na břehu řeky. Navíc kapitána, lze li tak nazvat muže, který třímá otěže motoru, ženě loď proti proudu docela svižně. Příjemný tropický vítr se nám prohání ve vlasech. Uplyne asi 40 minut a kotvíme v městském přístavu. Loučím se s Daxem a Noem a Maibe mě směřuje do přistaveného mikrobusu. Jako bonus před odletem ještě navštívíme zdejší expozici živých motýlů. Je to asi tak 200 m2 prostor pod sítí. Expozice se nachází těsně před vjezdem na letiště. Na prohlídku máme jen 15 minut. Kromě mě, je tu ještě jedna asijská rodinka. Stíhám aspoň pár fotek motýlů na krmítku.
Pak už nás mikrobus zaveze na Padre Aldamiz International airport. Je to název vznešený a na město se 70 000 obyvateli docela obdivuhodné. Na druhou stranu budova samotného letiště svojí konstrukcí spíše připomíná plechový logistický sklad. Také odhlučnění je minimální. Takže řvoucí motory rolujících letadel rezonují celým prostorem letiště. Naštěstí je zde jen o něco větší provoz než na Brněnském letišti a tak se to dá vydržet. Maibe se ještě postará, abych se postavil do správné fronty a pak se se mnou loučí i ona. Řada lidí směrem k odbavovací přepážce se svižně krátí. Procházím na řadu a zdravím pohlednou Peruánku za přepážkou. Usměje se na mě (profesionální rutina) a vyžádá si pas. To bych nebyl já, abych frontu trošku neudržel. Slečna si přivolá na pomoc, další taky pohlednou kolegyni. Kdybych si chtěl fandit, tak bych si myslel, že se holkám jako urostlý evropský mládenec líbím a prostě si se mnou chtějí chvilku povídat. Sice si se mnou povídají, ale spíš stylem podrobného výslechu. Musím doložit, že mám letenku mimo Galapágy. Na to jsem už připraven a slečna si z mého mého mobilu opisuje potřebné údaje. Chvilku ji trvá, než se zorientuje. Nakonec si ještě vyžádá, abych ji předložil, že mám očkování proti žluté horečce. Tak opravdu na cestovní vakcíně měli pravdu, bez něj bych nikam neletěl. Celkově jsem u přepážky strávil asi 10 minut, ale vše proběhlo dobře. No takže všechny formality jsou splněny. Z tiskárny leze můj palubní lístek a vše je na dobré cestě.
Bezpečnostní kontrola na letišti v Puerto je hračka. Díky nízkému provozu fronta na úrovni nula. Takže za chvilku už čekám v odbavovací hale. Před letištěm už čeká Airbus společnosti Avianca. Následný nástup do letadla jde také svižně. Před tím než vystoupám po schůdkách do letadla, ještě naposledy se ohlédnu směr džungle. Ano, vrátím se sem, vím to. Sedím v ocasní části letadla u okýnka. Místo jsem si vybral záměrně. Po shlédnutí několika epizod seriálu letecké katastrofy vím, že v zadní části je v případě pádu větší šance na přežití. Trošku morbidní úvaha, ale cestovatel musí myslet na každou eventualitu. Letadlo se rozjíždí a roluje na ranvej. Pilot vytáčí motor do otáček a uvolňuje brzdy. Stroj začíná akcelerovat po ranveji, která rozhodně netrpí nedostatkem nerovností a výmolů. S letadlem to díky tomu cloumá ze strany na stranu a v duchu si říkám, ať už se zvedne.
Let už pak probíhá v poklidu. Zprvu je pod námi džungle s meandrující řekou. A pak skoro jakoby z ničeho nic se objevují majestátné Andy. Hory mě vždycky baví sledovat z letadla. Vysoké hřebeny, mezi kterými jsou zařízlá úzká údolí s řekami. Občas je možné spatřit lidská obydlí a stezky. Letadlo sestupuje a nakonec přistává v Cuscu. Většina cestujících vystupuje a zůstává asi třetina. Pak nastupují noví cestující. Po 40 minutách jsme opět ve vzduchu a míříme do Limy. Upadám do krátkého spánku a probouzím se akorát v čas, v momentě kdy letuška podává nápoje. Dávám si kafe. Když se přiblížíme na sestup do Limy zahalí výhled deka mraků. Lima leží na pobřeží a oblačnost je častým jevem.
Po přistání v Limě si beru batoh a vyrážím na mirkobus společnosti Quick Llama. Mám předplacenou cestu do čtvrti Miraflores. Jenže než se dostávám ke stanovišti autobusů probíhá klasický letištní folklór. Odmítám asi desítku taxikářů. Někteří jsou až moc aktivní. Dokonce mi nabízejí podání ruky, jako bychom byli stáří známí. Pravidlo jasně praví, omezit interakci pokud jejich službu nepotřebuješ. Takže jim jasně dávám ani jevo, že cestu mám zajištěnou jinak. Naštěstí to nakonec všichni pochopí i když některým to trvá poněkud déle. Cesta mikrobusem trvá asi slabou hodinu a v 17:30 vystupuji před hotelem Lexus. Kancelář Inka Terra Asociacion je hned za rohem.
Zvoním na zvonek a otevírá mi Ximena – koordinátorka dobrovolnického programu. Následuje vřelé obětí jak je v Peru zvykem. Zdravím se ještě s Adolfem a Brunilou. Nechávám si v kanceláři batoh a vydávám se do blízkého supermarketu koupit něco k snědku. Taky se pokouším najít pivo, vyrobené ze zrn plodiny quinoa. Bohužel bez úspěchu. Je to spíše lokální specialita k dostání v Cuscu a okolí. Vracím se zpět a po sedmé hodině se vydáváme s Ximenou, Adolfem, Brunilou a Milagros (sekretářka) do hospody na pivo. Končíme v pivním baru, kde je neskutečně velký výběr piv. Adolfo mi vysvětluje, že Perú zrovna zažívá velký boom minipivovarů. Dávám si nakonec nějaký místní speciál a chutná skvěle. Více jak hodinu si povídáme o práci na stanici, veselé příhody, taky něco o práci a co zlepšit. Je to opět skvělý večer.
Před desátou se loučíme s holkama a Adolfo mě doprovází do kanceláře. Tam si beru batoh a jdu čekat před hotel Lexus na odvoz zpět na letiště. Loučí se se mnou i Adolfo a nedlouho na to už sedím v mikrobusu.
Krátce po 23 hodině jsem na letišti. Z velkého batohu si vytahuji spacák. Následně velký batoh odbavuji na přepážce pro let do Guayaquilu. Pak si hledám místo k utáboření a přečkání noci. V jedné chodbě už na zemi leží několik spáčů a tak se k nim přidávám. Jenže klidný spánek nám ruší úklidová četa. Když skončí, tak se zase objeví skupina jakýchsi hudebníků, kteří o půl druhé ráno nemají nic jiného na práci než trénovat jejich produkci. Nemám nic proti folklorní hudbě, ale opravdu bych se rád vyspal. Neochotně balím spacák a napadá mě, že v tuto dobu bude největší klid v prostorách před nástupními bránami. Procházím tedy bezpečnostní kontrolou a taky přes imigrační policii. Paní policista se jen pozastaví nad mírnou deformací mého pasu, která byla způsobena před pár lety smočením mých dokladů v mokřadu. Naštěstí jí to zřejmě jen pobavilo a ve tři hodiny ráno dostávám výstupní razítko a pádím si najít místo je spaní. To se mi daří snadno. Spacák rozkládám na volné trojsedačce. Sladce spím až do šesti rána.
Teď je skoro osm, spořádal jsem dva banány a vypil cappuccino. Takže pokračování až po přeletu do Guayaquilu.
Let do Guayaquilu proběhl hladce. K mému potěšení jsme navíc dostali plné obědové menu. Část cesty jsem opět zdárně prospal. Přeci jen spánek na letišti není zrovna plnohodnotný a tělo si o něj říká.
Po přistání v Ekvádoru probíhá imigrační kontrola. Proces je snadný, pár otázek a pak razítko do pasu. Hmm co teď, další let mám až za 20 hodin. Píšu zprávu Carlosovi který se mnou pracoval před měsícem na farmě a bydlí v Gayaquilu. Odepisuje, že má čas a kolem 18:00 , hodiny mě vyzvedne na letišti.
Do té doby vegetím jak se dá. Z letištní restaurace se ozývá podezřelý řev. Jdu prověřit o co jde a jde o klasickou záležitost. Místní sledují fotbal. Ekvádor se sice nekvalifikoval, ale zrovna hraje Anglie proti Kolumbii. Je jasné, že místní fandí jihoamerickému týmu. Utkání nakonec končí až na penalty vítězstvím Anglie. Hned po skončení zápasu i s ohledem na výsledek bujará atmosféra končí. Dopřávám si ještě jedno kafe na letišti.
Po 18:00 hodině přichází Carlos. Má pro mě zajímavý plán. Projížďku na kole po Guayaquilu. Jo, tak to je super, lepší než se válet po letišti. Schovávám si do úschovy velký batohu a vyrážíme. Jedeme tři zastávky busem.
Pak se otočíme u Carlose doma. Carlose mi přiděluje kolo a vyrážíme. Kolem osmé hodiny už je doprava na nízké úrovni, tak je to fajn. Navíc využíváme také pruh pro autobusy, kam auta nesmí. Teda asi ani kola, ale to nikdo neřeší. První co mi Carlos ukazuje je obří socha opice. Jeden ze symbolů města. Pak jedem do leguániho parku, kde jsou všude želvy a leguáni. Město je plné také různých bronzových soch. Venkovní teplota je příjemně nad dvacet stupňů. Navíc je pracovní den, tak v ulicích není nějak významný ruch. Guayaquil na mě udělal dojem pěkného moderního města. Tedy jeho centrum. Před desátou hodinou se s Carlosem loučím na autobusové zastávce. Jsem vděčný , že mi ukázal město a pomohl mi tak příjemně ukrátit čas při čekání na let. Pár zastávek městským busem na letišti už zvládám bez potíží.
Letiště Guayaquil má přes noc poměrně minimální provoz a je tu klid. Díky tomu mám možnost poměrně nerušeně natažen na zemi ve spacáku podřimovat až do rána.
Po probuzení si kupuji v letištním obchodě nějakou snídani. Pak už jdu na odbavení. Na přepážce mě posílají k jiné přepážce. Musím si za 20 USD koupit turistickou kartu na Galapágy. Pak ještě kontrolují můj batoh přes rentgen. Ještě se mě ptají co budu na Galapágách dělat. Po pravdě přiznávám že dobrovolničit. Trošku nad tím dámy u přepážky polemizují, ale nakonec jde vše hladce.
Let na Galapágy je příjemný. Jen z okýnka je většinu cesty možné pozorovat pouze vodní hladinu. Krátce před přistáním se objevují ostrovy. Tak tady bude další měsíc můj domov. Ještě před přistáním letuška všechny naše věci nasprejuje insekticidním postřikem. Je to opatření proti zavlékání škodlivých a invazivních druhů na ekosystém ostrovů.
V letištní hale všechny naše zavazadla prozkoumává cvičený pes. Samozřejmě moje krosna ho velmi zaujala. No a policista si bere moji krosnu bokem. Poctivě se k ní přiznám. Prý co tam mám organického. Přiznávám, že je tam vonné dřevo palo Santo. Takže mi ten balíček seberou, sepíšou protokol a tím má anabáze končí. Docela se mi oddychlo.
Pak se přesouvám busem do přístavu. Letiště leží na ostrově Baltra, ale je tam pouze letiště. Já se trajektem přesouvám na ostrov Santa Cruz. Pak opět busem do městečka Bellavista. Tam už mě čeká Karina. Pro ní budu měsíc dobrovolničit na její bio farmě. Ovšem bydlet budu u Xaviera a Jill. Za odměnu budu pracovat i pro ně, na kávové farmě. Ovšem nemám si na co stěžovat. Ubytování je více než luxusní. Samostatný pokoj s koupelnou a záchodem v rodinném domku.
Komentáře
Okomentovat