7. až 9. června – Zahajuji pokusy, vymýšlím projekt a jedeme za kajmany
Nejzajímavější z dostupných aktivit je pro mě ekologická zahrada. Je tu spousta hmyzáků, kteří jim to žerou a stále tu není nikdo, kdo by se na škůdce zaměřil. Jan nemá nic proti a nechává mi volnou ruku v tom jak si to vymyslím. Chci vyzkoušet na peruánském trhu dostupné biologické insekticidy. Zároveň vyzkoušet účinnost home-made pomerančového oleje na mšice a padlí. Další části projektu je obecný monitoring hmyzu v biozahradě. Mám v plánu udělat fotobanku a co půjde určit alespoň na úroveň čeledi. Více se chci věnovat mšicím na chili papričkch a zahajuji pokus spočívající v hodnocení populační dynamiky mšic.
Po obědě vyrážíme s Janem lodí do Purta Maldonado nakoupit přípravky na pokus v biozahradě. Cesta lodí je fajn. Užívám si to. Občas se loď z mého pohledu docela nebezpečně zhoupne. Ovšem jsem asi jediný koho to znepokojuje. Ostatní jsou v klidu. Tak je to asi normální. Pro každý případ máme záchranné vesty.
V Puerto Maldonado máme asi dvě hodiny času. Nejdřív jedeme do obchodu s agrochemikáliemi. K dopravě používáme mototaxi. Je to taková motorka, která má v zadu zastřešenou korbu pro 2 – 3 lidí. V obchodě s agrochemikáliemi to má docela jedovatý odér. Kromě kde jakého volně dostupného chemického neřádu tu nemají nic co jen trošku zavání přírodním složením. Prodavač nás odkazuje na oddělení Peruánského ministerstva zemědělství, které má biologické přípravky pod palcem. Něco jako naš UKZUZ, jen tady se to jmenuje SENASA. Jedna pobočka je ve městě. Tak se tam vydáváme.
Před tím ještě kupujeme 5 kg pomerančů za účelem pokusu. Na tržišti se tomu prodavačka do diví, většinou prodává po kusech. Pět kilo je asi rekordní množství co kdy prodala a dostáváme taky královskou slevu. Platíme jen 6 Solů. Řidič mototaxi asi v životě nikoho nevezl do kanceláře SENASy protože objedeme půlku Puerto Maldonada než asi po 4 upřesněních směru dorazíme na místo.
SENASA má ve městě malou kancelář. Za počítači jsou dva chlápci. Jan jim vysvětluje co potřebujeme. Nejdřív koukají jak vyorané myši a pak z nich vypadne že nám vytisknou seznam dostupných bio pesticidů. No, jenže vše má zádrhel. Ti dva pánové neví, jak to vytisknout. Musíme počkat až nějaká dáma o dvě patra víš záda pokyn k tisku. Ona totiž prý rozumí našemu požadavku nejlépe. Pracovní morálka je na úrovni velmi ospalého lenochoda. Takže se dvacet minut nic neděje. Tedy přesněji řečeno se v kanceláři objeví dalších asi 5 zaměstnanců, kteří pronesou jednu až dvě věty a jdou zase pryč. V mezičase se aspoň před touto rostlinolékařskou kanceláří vyfotím. Po nekonečně dlouhé době se probouzí k aktivitě tiskárna a vyplodí 4 papíry. No co na to říct, byli jsme jediní kdo měl požadavek. Přesto jeho opravdu triviální vyřízení trvalo skoro půl hodiny. Nicméně všichni jsme byli v naprostém klidu.
Večer se vracím lodí na stanici sám. Jan zůstává přes noc ve městě. Tedy sám nejsem. Plaví se se mnou ještě Brunila, slečna která pracuje pro organizaci jako projektová manažerka. Povídáme si, ale díky lodnímu motoru slyším každé třetí slovo.
V pátek po snídani dopoledne pracujeme s Alexem v Palmetu. Chystáme místo pro další palmy. Já ještě dopoledne stihnu nakrmit svoje housenky. Doufám, že se mi je podaří dochovat až do motýla. Odpoledne loupu slupky z pomerančů. Budou sloužit jako základ pro výrobu oleje. Na internetu je několik návodů. Nicméně první krok je vždy stejný. Oloupat slupky a nechat sušit. Než se setmí stíhám ještě vyhodnotit pokus se mšicemi.
Večer si opět povídáme s Gladys. Chvilku se přidává i Alex. Na to, že ta holka dělá jen servírku tak je velmi chytrá. Prozrazuje mi i nějaké její plány. Na oplátku ji zase já zasvěcuji do svých cestovatelských dobrodružství a ukazuji fotky na tabletu. Po příjemně strávené konverzaci mám v plánu sprchu. Tady bohužel teče jen studená. Nicméně už ji zvládám celkem v pohodě. Tak nějak mi dochází, že za celou dobu pobytu j jižní Americe jsem měl teplou sprchu jen pár krát v hostelu.
V sobotu je tu na stanici normální pracovní den. Přijíždí také tři noví turisti. Postarší velmi sympatická dáma z Anglie a mladý pár z Rakouska. Dopoledne trávím práci na počítači. Třídím fotky a sepisuji pro zdejší stanici manuál jak ošetřovat biozahradu proti škůdcům.
Při obědě si povídáme s turisty. Zejména Angličanka Sully je upovídaná. Naštěstí má buď velmi srozumitelnou angličtinu a nebo jen dikci a rychlost mluvy přizpůsobila potřebám nám ostatních, pro které není angličtina rodilý jazyk. Nicméně hovor je příjemný a Sully má smysl pro humor a to nejen ten anglicky suchý.
Po obědě svoji pracovní náplň trávím v biozahradě. Mám tam už své rutinní činnosti. Některé housenky co jsem chtěl dochovat do motýla jaksi nepřežili i přesto, že jsem je krmil. Možná je nějaký lumek obdařil svoji larvičkou, která posléze postupně zbaštila útroby oné nešťastné housenky. Pokusím se na to přijít.
K večeru máme možnost se s Alexem připojit k turistům na noční pozorování kajmanů. Asi tušíte jaké zvíře je kajman, ale kdyby ne tak je to takový menší krokodýl. V půl sedmé se scházíme v budově ekocentra, kde nás vítá průvodce Frank. Po úvod, kde nám Frank vysvětluje co všechno můžeme vidět jdeme směr přístav. Je už úplná tma, takže díky absenci světelného smogu, první co můžeme obdivovat je krásná noční obloha plná hvězd. Dokonce i mléčná dráha je krásně jasná. Nikdy jsem nebyl velký specialista na hvězdy. Jednou souhvězdí zde přeci jen rozeznávám. Je to velký vůz. Má jen jednou vadu na kráse, je celý vzhůru nohama. Je to díky tomu, že jsem na jižní polokouli.
Poté co se naskládáme do lodi nahodí lodivod motor. Frank má velkou svítilnu a světelným kuželem pročesává břeh. Vysvětluje, že hledá svítící odlesky zvířecích očí. Po chvíli objevuje první. Lodivod zkušeně navádí naši loď až téměř ke břehu. Můžeme tak pozorovat asi desetiletého kajmana. Zdá se, že se nás a světla vůbec nebojí. Je to fajn, mužů si aspoň udělat pár fotek. Pak ještě objevujeme další kajmany. Pak předjíždíme k dalšímu břehu. Zde si já připisuji jeden pozorovatelský úspěch. Spatřím ve tmě obrysy a zavolám, že je tam zvíře. Frank prohlásí, že jsou to jen dva kameny. Jenže v zápětí svůj názor mění. Skutečně je to zvíře. Dokonce jde o největšího hlodavce na světě – kapibaru. Bohužel mezi námi a břehem je blbý úhel na focení. Tak se musím spokojit je s pozorováním. Po hodině se vracíme zpět. Cestou zpět na stanici nás ještě doprovází jakési přátelské zvíře, ale netuším přesně co to je.
Po obědě vyrážíme s Janem lodí do Purta Maldonado nakoupit přípravky na pokus v biozahradě. Cesta lodí je fajn. Užívám si to. Občas se loď z mého pohledu docela nebezpečně zhoupne. Ovšem jsem asi jediný koho to znepokojuje. Ostatní jsou v klidu. Tak je to asi normální. Pro každý případ máme záchranné vesty.
V Puerto Maldonado máme asi dvě hodiny času. Nejdřív jedeme do obchodu s agrochemikáliemi. K dopravě používáme mototaxi. Je to taková motorka, která má v zadu zastřešenou korbu pro 2 – 3 lidí. V obchodě s agrochemikáliemi to má docela jedovatý odér. Kromě kde jakého volně dostupného chemického neřádu tu nemají nic co jen trošku zavání přírodním složením. Prodavač nás odkazuje na oddělení Peruánského ministerstva zemědělství, které má biologické přípravky pod palcem. Něco jako naš UKZUZ, jen tady se to jmenuje SENASA. Jedna pobočka je ve městě. Tak se tam vydáváme.
Před tím ještě kupujeme 5 kg pomerančů za účelem pokusu. Na tržišti se tomu prodavačka do diví, většinou prodává po kusech. Pět kilo je asi rekordní množství co kdy prodala a dostáváme taky královskou slevu. Platíme jen 6 Solů. Řidič mototaxi asi v životě nikoho nevezl do kanceláře SENASy protože objedeme půlku Puerto Maldonada než asi po 4 upřesněních směru dorazíme na místo.
SENASA má ve městě malou kancelář. Za počítači jsou dva chlápci. Jan jim vysvětluje co potřebujeme. Nejdřív koukají jak vyorané myši a pak z nich vypadne že nám vytisknou seznam dostupných bio pesticidů. No, jenže vše má zádrhel. Ti dva pánové neví, jak to vytisknout. Musíme počkat až nějaká dáma o dvě patra víš záda pokyn k tisku. Ona totiž prý rozumí našemu požadavku nejlépe. Pracovní morálka je na úrovni velmi ospalého lenochoda. Takže se dvacet minut nic neděje. Tedy přesněji řečeno se v kanceláři objeví dalších asi 5 zaměstnanců, kteří pronesou jednu až dvě věty a jdou zase pryč. V mezičase se aspoň před touto rostlinolékařskou kanceláří vyfotím. Po nekonečně dlouhé době se probouzí k aktivitě tiskárna a vyplodí 4 papíry. No co na to říct, byli jsme jediní kdo měl požadavek. Přesto jeho opravdu triviální vyřízení trvalo skoro půl hodiny. Nicméně všichni jsme byli v naprostém klidu.
Večer se vracím lodí na stanici sám. Jan zůstává přes noc ve městě. Tedy sám nejsem. Plaví se se mnou ještě Brunila, slečna která pracuje pro organizaci jako projektová manažerka. Povídáme si, ale díky lodnímu motoru slyším každé třetí slovo.
V pátek po snídani dopoledne pracujeme s Alexem v Palmetu. Chystáme místo pro další palmy. Já ještě dopoledne stihnu nakrmit svoje housenky. Doufám, že se mi je podaří dochovat až do motýla. Odpoledne loupu slupky z pomerančů. Budou sloužit jako základ pro výrobu oleje. Na internetu je několik návodů. Nicméně první krok je vždy stejný. Oloupat slupky a nechat sušit. Než se setmí stíhám ještě vyhodnotit pokus se mšicemi.
Večer si opět povídáme s Gladys. Chvilku se přidává i Alex. Na to, že ta holka dělá jen servírku tak je velmi chytrá. Prozrazuje mi i nějaké její plány. Na oplátku ji zase já zasvěcuji do svých cestovatelských dobrodružství a ukazuji fotky na tabletu. Po příjemně strávené konverzaci mám v plánu sprchu. Tady bohužel teče jen studená. Nicméně už ji zvládám celkem v pohodě. Tak nějak mi dochází, že za celou dobu pobytu j jižní Americe jsem měl teplou sprchu jen pár krát v hostelu.
V sobotu je tu na stanici normální pracovní den. Přijíždí také tři noví turisti. Postarší velmi sympatická dáma z Anglie a mladý pár z Rakouska. Dopoledne trávím práci na počítači. Třídím fotky a sepisuji pro zdejší stanici manuál jak ošetřovat biozahradu proti škůdcům.
Při obědě si povídáme s turisty. Zejména Angličanka Sully je upovídaná. Naštěstí má buď velmi srozumitelnou angličtinu a nebo jen dikci a rychlost mluvy přizpůsobila potřebám nám ostatních, pro které není angličtina rodilý jazyk. Nicméně hovor je příjemný a Sully má smysl pro humor a to nejen ten anglicky suchý.
Po obědě svoji pracovní náplň trávím v biozahradě. Mám tam už své rutinní činnosti. Některé housenky co jsem chtěl dochovat do motýla jaksi nepřežili i přesto, že jsem je krmil. Možná je nějaký lumek obdařil svoji larvičkou, která posléze postupně zbaštila útroby oné nešťastné housenky. Pokusím se na to přijít.
K večeru máme možnost se s Alexem připojit k turistům na noční pozorování kajmanů. Asi tušíte jaké zvíře je kajman, ale kdyby ne tak je to takový menší krokodýl. V půl sedmé se scházíme v budově ekocentra, kde nás vítá průvodce Frank. Po úvod, kde nám Frank vysvětluje co všechno můžeme vidět jdeme směr přístav. Je už úplná tma, takže díky absenci světelného smogu, první co můžeme obdivovat je krásná noční obloha plná hvězd. Dokonce i mléčná dráha je krásně jasná. Nikdy jsem nebyl velký specialista na hvězdy. Jednou souhvězdí zde přeci jen rozeznávám. Je to velký vůz. Má jen jednou vadu na kráse, je celý vzhůru nohama. Je to díky tomu, že jsem na jižní polokouli.
Poté co se naskládáme do lodi nahodí lodivod motor. Frank má velkou svítilnu a světelným kuželem pročesává břeh. Vysvětluje, že hledá svítící odlesky zvířecích očí. Po chvíli objevuje první. Lodivod zkušeně navádí naši loď až téměř ke břehu. Můžeme tak pozorovat asi desetiletého kajmana. Zdá se, že se nás a světla vůbec nebojí. Je to fajn, mužů si aspoň udělat pár fotek. Pak ještě objevujeme další kajmany. Pak předjíždíme k dalšímu břehu. Zde si já připisuji jeden pozorovatelský úspěch. Spatřím ve tmě obrysy a zavolám, že je tam zvíře. Frank prohlásí, že jsou to jen dva kameny. Jenže v zápětí svůj názor mění. Skutečně je to zvíře. Dokonce jde o největšího hlodavce na světě – kapibaru. Bohužel mezi námi a břehem je blbý úhel na focení. Tak se musím spokojit je s pozorováním. Po hodině se vracíme zpět. Cestou zpět na stanici nás ještě doprovází jakési přátelské zvíře, ale netuším přesně co to je.
Komentáře
Okomentovat