4.6. Letadlem přes Andy do úplně jiného světa
4.6. Letadlem přes Andy do úplně jiného světa
Ráno mě budí natažený budík. Ještě dobaluji poslední věci do batohu. Snídám brzy před sedmou hodinou. Rozhodl jsem se ušetřit peníze za taxi a vydávám se na letiště pěšky. Měla by to být celkem snadná cesta podle mapy. Vzdálenost z hotelu 5 km. Tedy hodina a něco s batohem na zádech. Posnídám důkladně, přeci jen nechci cestou strádat hlady.
Krátce po sedmé hodině s plnou polní vyrážím vstříc novému dobrodružství. Do kapsy kalhot si pro jistotu zasouvám mapu města. Přeci jen pro jistotu. Mírně prší, takže využívám i svoji novou nepromokavou (tedy aspoň doufám) větrovkou. I přesto, že mám pohorky je mokrá dlažba velmi kluzká. Trošku to brzdí moje svižné tempo. Přeci jen, velmi nerad bych se tu natáhnul na zem. Cestou míjím ústí menší boční uličky. Na jejím konci je zaparkovaný taxík. Taxikář ve mně spatřuje šanci na první dámou výdělek a zatroubí na mě. Jenže já pochoduji dál. Zkrátka nemám o taxi zájem. Jenže ten pán to jakoby nechce pochopit. Přidávám dvojitou dávku klaxonu a budí všechny lidí v okolních domech. Ovšem mě si tím nezískal. Pochoduji zkrátka směle dál vstříc letišti.
Procházím na hlavní třídu Avenida del Sol a pokračuji. Jsem už určitě v polovině cesty. Nová větrovka funguje bezvadně a je mi i docela teplo. Ještě si fotím velkou malbu na zdi, které v krátkosti formou velkého výjevu dokumentuje historii Inků včetně jejích Španěly způsobeného hořkého konce. Cusco bylo hlavním městem Inků a řada obyvatel tu má ještě hodně původní krve. Ještě zcela nepodlehly vlivu španělských dobyvatelů a drží si některé své tradice. Mám pocit, že v Cuscu nejsem naposledy.
Na letišti mi to skutečně trvalo hodinu a pět minut. Přesně tak jak vypočítaly Google mapy. Budova není nijak moderní a připomíná mi spíše vlakové nádraží v Brně. Je tu jen několik odbavovacích přepážek. Jednoduše se tak zařadím do té, která odbavuje lety společnosti Star Perú. Letím do města Puerto Maldonado, které je obklopeno džunglí a leží je pár kilometrů od hranice s Bolívií a Brazílii.
Odbavení probíhá hladce. Taky bezpečnostní kontrolou procházím bez potíží. Vyčkávám v poklidu na svůj asi nejkratší let v životě. Letadlo musí v podstatě pouze přeletět pohoří And. Vzdálenost je okolo 300 km a let má trvat 30 minut. Úměrně délce letu a velkosti a významu cílové destinace je zvoleno i letadlo. Jde o 4 motorové BAe 146. Včerejší let byl pro nepříznivé klimatické podmínky zrušen, takže se letadlo zaplňuje prakticky do posledního místa.
Let je klidný bez turbulencí. Sedím sice u okna, ale dokonalý výhled mi kazí gondola motoru přímo před oknem. Nicméně i tak mohu zprvu pozorovat mohutné zasněžené vrcholky And. Pak na mě přichází s dřímota. Když asi po 10 minutách rozlepím víčka jsou hory pryč a pod námi se rozkládá nekonečný zelený porost džungle. Tu dělí na dvě části široká žluté zbarvená řeka. Letadlo pomalu sestupuje vstříc cílovému letišti. Po přistání jde vše celkem rychle. Letadlo je totiž malé a tak moc pasažérů nepřepravuje. Během chvíle se dostávám je svému batohu a před letištní budovou se hlásím zaměstnankyni Inka Terra Asociace.
Tato asociace má své divize. Jedna je komerční, tedy provoz hotelů a ekoturistiky. Druhá divize je výzkumná. Pro výzkumnou divizi budu pracovat jako dobrovolník jeden měsíc. Tato divize má výzkumnou stanici v džungli. Do minibusu se naskládáme já, a čtyři turisti z Ameriky, řidiča a naše průvodkyně. Jedeme směr přístav, nebo tedy spíš molo odkud jezdí motorové čluny. Přestupujete do poměrně dlouhého člunu a jedeme po řece asi 45 minut. Pak zastavujeme a vystupujeme z lodi. Na břehu je postaven tropický hotelový komplex, který se skládá z hlavních budov a stylových chatek pro turisty. Jenže pro mě je to je přestupní stanice, musím počkat na další motorový člun, kterým pojedu na vědeckou stanici. Netrvá to dlouho a slyším motor lodi. Pak na mě zavolají a už nastupují. Slečna v lodi se mi představí jako Majbe a hned vyrážíme dál po proudu. Cesta trvá asi jen 3 minuty a jsme na místě.
Od mola jdeme asi 5 minut a přicházíme na místo, kde budu pobývat následující 4 týdny. Je to několik budov z dřeva a střech z palmových listů. Majbe pracuje na stanici jak recepční. Přiděluje mi postel v pokoji pro 4 lidí. Je to mnohem víc, než jsem čekal. Mám k dispozici vlastní stolek, lampičku, uložení prostor na věci. Sice sdílím pokoj, ale soukromí má každý díky dřevěné přepážce. Pokoj ve vybavení také velkou koupelnou a záchodem. Dále mě Maybe ukazuje jídelnu, recepci a kancelář. Jsou tu i ubytovací kapacity pro turisty. Takže spolu s vědeckým a výzkumným personálem tu pobývají také turisti. V současnosti pouze jedna dáma že Skotska. Dále je tu ekocentrum sloužící ke školícím účelům a genetická laboratoř. Na tu jsou tady náležitě hrdí, protože se jedná o jediné zařízení tohoto typu v Peru umístěné přímo v džungli.
Maybe mě seznamuje také s dalšími pracovníky. Z vědecko-výzkumného personálu to jsou Adolfo (lesní inženýr), Mariana (Mariana má na starost projekt s palmami), Max (zkoumá obří vodní šneky za účelem lidské obživy) a nakonec Alex (dobrovolník z Ameriky). Chybí jenom Jan, který je vedoucí výzkumného týmu. Je moc fajn, že jsou všichni mladí. Dál jsou na stanici ještě další zaměstnanci starající se o chod. Co je báječné je tu plná penze k dispozici.
Odpoledne mě posílají se skotskou turistkou a průvodcem na canopy Walker. Je to procházka v korunách stromů po dřevěných mostech. Moc si to užívám. Je báječné vidět džungli i ve vyšších vegetačních patrech. K vidění je několik ptáků, spousta rostlinstva a taky nějací ti hmyzáci. Večer po vydatném jídle zmožen z cesty poměrně rychle usínám.
Ráno mě budí natažený budík. Ještě dobaluji poslední věci do batohu. Snídám brzy před sedmou hodinou. Rozhodl jsem se ušetřit peníze za taxi a vydávám se na letiště pěšky. Měla by to být celkem snadná cesta podle mapy. Vzdálenost z hotelu 5 km. Tedy hodina a něco s batohem na zádech. Posnídám důkladně, přeci jen nechci cestou strádat hlady.
Krátce po sedmé hodině s plnou polní vyrážím vstříc novému dobrodružství. Do kapsy kalhot si pro jistotu zasouvám mapu města. Přeci jen pro jistotu. Mírně prší, takže využívám i svoji novou nepromokavou (tedy aspoň doufám) větrovkou. I přesto, že mám pohorky je mokrá dlažba velmi kluzká. Trošku to brzdí moje svižné tempo. Přeci jen, velmi nerad bych se tu natáhnul na zem. Cestou míjím ústí menší boční uličky. Na jejím konci je zaparkovaný taxík. Taxikář ve mně spatřuje šanci na první dámou výdělek a zatroubí na mě. Jenže já pochoduji dál. Zkrátka nemám o taxi zájem. Jenže ten pán to jakoby nechce pochopit. Přidávám dvojitou dávku klaxonu a budí všechny lidí v okolních domech. Ovšem mě si tím nezískal. Pochoduji zkrátka směle dál vstříc letišti.
Procházím na hlavní třídu Avenida del Sol a pokračuji. Jsem už určitě v polovině cesty. Nová větrovka funguje bezvadně a je mi i docela teplo. Ještě si fotím velkou malbu na zdi, které v krátkosti formou velkého výjevu dokumentuje historii Inků včetně jejích Španěly způsobeného hořkého konce. Cusco bylo hlavním městem Inků a řada obyvatel tu má ještě hodně původní krve. Ještě zcela nepodlehly vlivu španělských dobyvatelů a drží si některé své tradice. Mám pocit, že v Cuscu nejsem naposledy.
Na letišti mi to skutečně trvalo hodinu a pět minut. Přesně tak jak vypočítaly Google mapy. Budova není nijak moderní a připomíná mi spíše vlakové nádraží v Brně. Je tu jen několik odbavovacích přepážek. Jednoduše se tak zařadím do té, která odbavuje lety společnosti Star Perú. Letím do města Puerto Maldonado, které je obklopeno džunglí a leží je pár kilometrů od hranice s Bolívií a Brazílii.
Odbavení probíhá hladce. Taky bezpečnostní kontrolou procházím bez potíží. Vyčkávám v poklidu na svůj asi nejkratší let v životě. Letadlo musí v podstatě pouze přeletět pohoří And. Vzdálenost je okolo 300 km a let má trvat 30 minut. Úměrně délce letu a velkosti a významu cílové destinace je zvoleno i letadlo. Jde o 4 motorové BAe 146. Včerejší let byl pro nepříznivé klimatické podmínky zrušen, takže se letadlo zaplňuje prakticky do posledního místa.
Let je klidný bez turbulencí. Sedím sice u okna, ale dokonalý výhled mi kazí gondola motoru přímo před oknem. Nicméně i tak mohu zprvu pozorovat mohutné zasněžené vrcholky And. Pak na mě přichází s dřímota. Když asi po 10 minutách rozlepím víčka jsou hory pryč a pod námi se rozkládá nekonečný zelený porost džungle. Tu dělí na dvě části široká žluté zbarvená řeka. Letadlo pomalu sestupuje vstříc cílovému letišti. Po přistání jde vše celkem rychle. Letadlo je totiž malé a tak moc pasažérů nepřepravuje. Během chvíle se dostávám je svému batohu a před letištní budovou se hlásím zaměstnankyni Inka Terra Asociace.
Tato asociace má své divize. Jedna je komerční, tedy provoz hotelů a ekoturistiky. Druhá divize je výzkumná. Pro výzkumnou divizi budu pracovat jako dobrovolník jeden měsíc. Tato divize má výzkumnou stanici v džungli. Do minibusu se naskládáme já, a čtyři turisti z Ameriky, řidiča a naše průvodkyně. Jedeme směr přístav, nebo tedy spíš molo odkud jezdí motorové čluny. Přestupujete do poměrně dlouhého člunu a jedeme po řece asi 45 minut. Pak zastavujeme a vystupujeme z lodi. Na břehu je postaven tropický hotelový komplex, který se skládá z hlavních budov a stylových chatek pro turisty. Jenže pro mě je to je přestupní stanice, musím počkat na další motorový člun, kterým pojedu na vědeckou stanici. Netrvá to dlouho a slyším motor lodi. Pak na mě zavolají a už nastupují. Slečna v lodi se mi představí jako Majbe a hned vyrážíme dál po proudu. Cesta trvá asi jen 3 minuty a jsme na místě.
Od mola jdeme asi 5 minut a přicházíme na místo, kde budu pobývat následující 4 týdny. Je to několik budov z dřeva a střech z palmových listů. Majbe pracuje na stanici jak recepční. Přiděluje mi postel v pokoji pro 4 lidí. Je to mnohem víc, než jsem čekal. Mám k dispozici vlastní stolek, lampičku, uložení prostor na věci. Sice sdílím pokoj, ale soukromí má každý díky dřevěné přepážce. Pokoj ve vybavení také velkou koupelnou a záchodem. Dále mě Maybe ukazuje jídelnu, recepci a kancelář. Jsou tu i ubytovací kapacity pro turisty. Takže spolu s vědeckým a výzkumným personálem tu pobývají také turisti. V současnosti pouze jedna dáma že Skotska. Dále je tu ekocentrum sloužící ke školícím účelům a genetická laboratoř. Na tu jsou tady náležitě hrdí, protože se jedná o jediné zařízení tohoto typu v Peru umístěné přímo v džungli.
Maybe mě seznamuje také s dalšími pracovníky. Z vědecko-výzkumného personálu to jsou Adolfo (lesní inženýr), Mariana (Mariana má na starost projekt s palmami), Max (zkoumá obří vodní šneky za účelem lidské obživy) a nakonec Alex (dobrovolník z Ameriky). Chybí jenom Jan, který je vedoucí výzkumného týmu. Je moc fajn, že jsou všichni mladí. Dál jsou na stanici ještě další zaměstnanci starající se o chod. Co je báječné je tu plná penze k dispozici.
Odpoledne mě posílají se skotskou turistkou a průvodcem na canopy Walker. Je to procházka v korunách stromů po dřevěných mostech. Moc si to užívám. Je báječné vidět džungli i ve vyšších vegetačních patrech. K vidění je několik ptáků, spousta rostlinstva a taky nějací ti hmyzáci. Večer po vydatném jídle zmožen z cesty poměrně rychle usínám.
Komentáře
Okomentovat