27. – 31.5. Stezkou Inků až na Macu Picchu (Salkantay trek)
PRVNÍ den
Krátce po 4 hodině ranní poměrně rozespalý vycházím před hotel na ulici. Počasí je studené a chladný vzduch mě docela slušně probouzí. Vyhlížím dodávku s nápisem agentury. Ulicí projíždí desítky dodávek. Čekám už skoro půl hodiny a stále nic. Nakonec se na ulici objeví Ramiro a směřuje mě do dodávky, která parkuje opodál.
Jsem poslední pasažér, takže po mém nástupu vyráží dodávka směr městečko Mollepata. Jako bonus dostáváme každý deku a většina z nás podřizuje. Čeká nás téměř 3 hodinová jízda. Za oknem je stejně tma, takže spánek je ta nejlepší volba.
Při vstupu do města Mollepata platíme 10 solů na osobu. Něco jako turistická daň. Na okraji města snídáme v malé restauraci. Tak trochu se seznamujeme, ale stále ještě trpíme spankovým deficitem. Nasyceni snídani pokračujeme ještě nějakých téměř 30 km do místa zvaného Challacancha. Tam si každý chystáme věci do batohu a hlavní zavazadlo se nakládá na koně.
Po nezbytných přípravách, jako je aplikace opalovacího krému, nastavení hůlek a vykonání potřeby vyrážíme vstříc základní tábor. Mělo by to být nějakých 7 km, s celkovým nastoupením 200 metrů. Hned po prvních několika metrech je jasné, že to až taková sranda nebude. Přeci jen v nadmořské výšce okolo 3700 metrů je o něco málo kyslíku méně. Po nějakých 10 minutách chůze Ramiro skupinu zastavuje. Doporučuje nám, abychom důkladně pili.
Pak vytáhne igelitový sáček plný sušených lístků. Jde o listy koky. Prozatím jsem tu pil čaj z koky a měl kokové bonbóny, ale listy zatím ne. Ramiro vysvětluje, že jsou dobré na výškovou nemoc a velmi povzbudivé. Ano, asi se ptáte jak je to s kokainem. Listy ho obsahují stopové množství. K získání čistého kokainu je třeba chemický proces a na jedno kilo je potřeba několik set kilogramů listů. Ramiro vysvětluje, že máme asi deset listů smotat do kuličky, přidat kousek stevioveho sladidla a dát na 10 minut pod jazyk. Až poté co sliny důkladně nasytí lístky se přechází ke žvýkání. Inkové to dělali docela pravidelně a dodávalo jim to sílu.
Tuto proceduru s lístky koky postupujeme všichni. Daniel se trošku zděsí, když nám Ramiro oznámí, že ještě asi 14 dní budeme mít pozitivní test na kokain. Pracuje totiž pro jeden raději nejmenovaný velký americký pivovar, kde dělají namátkové testy na drogy. Mě to nijak netrápí. Po nějakých deseti, patnácti minutách začínám lístky žvýkat. V kombinaci se stevií, mají sladko trpkou chuť. Po chvíli ústa trošku znecitliví. Ramiro mám vysvětluje, že Inkové používali koku jako účinné anestetikum při chirurgických zákrocích.
Jdeme dál údolím a cestou se nám nabízí úchvatný výhled. Po levé straně se rozkládá hřeben hory Humantay (5950 m.n.m.) a napravo od ní ostrý štít hory Salkantay (6264 m.n.m.). Po dvou hodinách chůze přicházíme do základního tábora, které leží v místě zvaném Soraypampa (3869 m.n.m.). Zde se nachází několik kempů, patřící různým agenturám. Náš se jmenuje Sky Camp, protože chatky mají tvar kopule a jsou skleněné. Tedy v noci nabízí dokonalý výhled na hvězdnou oblohu.
Ramiro mám v kempu přiděluje chatky. Pak nás čeká oběd. Už si přesně nepamatuji co všechno jsme měli, ale vím, že jídlo bylo báječné a najedli jsme se do sytosti.
Po obědě máme volno zhruba dvě hodiny. Každý jo trávíme jinak. Já dělám nějaké fotky a trošku pospávám. Odpolední program je dobrovolný a zahrnuje výstup k jezeru Humantay (4221 m.n.m.). Lucia zřejmě trpí výškovou nemocí a zůstává s Nurií ve sky kampu. Ostatní jdeme směle k jezeru. Ovšem je třeba nastoupat více jak 200 metrů. Musím přiznat, že to vůbec není sranda. A to jsem měl jen malý batoh. Nakonec se nám to všem podařilo a odměnou nám byl výhled na krásné horské jezero.
Cestou zpět přichází výšková nemoc i na mě. Pobolívá mě hlava a pociťuji nevolnost na žaludku. Není to nějak dramatické, ale příjemné taky ne. Zpět v táboře jsem něco málo po 16 hodině. Důkladně se napiju a dopřeji si jeden ibalgin. Na pátou hodinu je pro nás v jídelně připravena happy hour, což je takový předkem před večeří.
Skládá se z popcornu, krekrů a horké čokolády. Lucia je na tom dost špatně a happy hour vynechává. Mě teda rozhodně taky není do zpěvu. Večeře je něco po šesté a já stále cítím nevolnost na žaludku. Přesto se najím. Po večeři nám Ramiro představuje vodiče koní, kuchaře a jeho pomocníka. Takže pro nás osm lidí je vyčleněn jeden průvodce, dva kuchaři, vodič koní a 4 koně. Docela slušný podpůrný tým. Při večeři nám Ramiro popisuje plán na zítra. Budíček bude 4:20.
Po večeři konečně trošku zabírá ibalgin a pozvolna mě opouští bolest hlavy. Díky tomu si vychutnávám pohled na nádhernou hvězdnou oblohu a blízké hory. Našroubuji stativ na foťák a zkouším ten dokonalý okamžik proměnit ve fotku. Pak už se zavrtávam do spacáku. Je nejvyšší čas dopřát si pár hodin spánku a nabrat síly.
DRUHÝ den
Zhruba ve 4:20 nás budí Ramiro a každý dostáváme šálek teplého čaje z koky. Máme půl hodiny na sbalení. Na pátou nás čeká snídaně. Já se pořád necítím sto procentně fit, ale nějak zásadně nestrádám. Hůř je na tom Lucia, která další pochod vzdává. Nuria, jako správná kamarádka zůstává s ní. Agentura je solidní a holky o Macu Pochvu nepřijdou. Jen budou mít alternativní program. My ostatní vyrážíme před šestou ranní vstříc horám. Teplota venku je pod bodem mrazu, takže pochodujeme svižně, abychom se zahřáli.
Čeká nás 22 km dlouhá cesta. Prvním cílem je průsmyk Salkantay ve výšce 4638 m.n.m. Tedy ze základního tábora je to více jak 700 metrů k nastoupání. Jsme první skupina která opustí kemp a tak máme hory prakticky jen pro sebe. Cestou míjíme v obou směrech karavany koňů a mul. Pozvolna se objevují první sluneční paprsky, které s radostí vítáme. Alexandra docela bojuje a je na chvostu skupiny. Nicméně si nestěžuju. V jednom místě máme štěstí na rodinku tři činčil. Nějaká ta fotka se mi snad povedla.
Do průsmyku Salkantay přicházíme jako první. Všechny ostatní skupiny včetně skupin dalších agentur jsou za námi. Jsem Ramirovi, za toto načasování vděčný. Nemám rád okolo davy, zvláště pak na horách. Také díky tomu můžeme sledovat jak se první sluneční paprsky zjevují nad horou Salkantay. V průsmyku děláme skupinovou fotku.
Pak nám Ramiro připravuje další bonus. Jdeme se podívat na vyhlídku nad Jezerem Salkantay. K vyhlídce přichází také mladý pomocník kuchaře a přináší nám termosku s horkým čajem (jak jinak než z koky). Když se pokocháme pohledem na tyrkysově modré jezero vyzve nás Ramiro, abychom mu věnovali chvilku času. Budeme provádět dávný rituál Inků. Ramiro vybere tři nejlepší lístky koky a vytvoří z nich mezi prsty trojlístek. Pak na každý lístek foukne. Jeden dech je pro Apus (hory), druhý dech pro Pacha Mamu (matka Země) a třetí dech je pro lidskost. Pak uloží tyto tři lístky na velký kámen a mi ostatní pokládáme na lístky malé kameny, které jsme včera pro účel tohoto rituálu sebrali. Takto utvoříme malou pyramidu. Ramiro vysvětluje, že Inkové tento rituál prováděli proto, ze zásadním pro jejich život byla dokonalá harmonie s přírodou.
Další část cesty už vede jen dolů. Salkantay necháváme za zády. I když tato hora je tak obrovská, že výhled na ní nám ještě dlouhou nezmizí. Oběd dostáváme na tábořišti, kde jsou dokonce záchody. Jako vždy jídlo skvělé a hlavně je ho dostatek. Po obědě dostáváme tři čtvrtě hodiny oddech. Ukládám se na trávu a hlavu si opřu o velký kámen. Sleduji jak se nad horami honí mraky a pociťuji pocit dokonalého štěstí. Zase se ujišťuji v tom, že volba vzdát se na nějakou dobu práce a cestovat, byla správná.
Po pauze pokračujeme dál směrem do údolí. S klesající nadmořskou výškou přibývá také vegetace. Ramiro nám ukazuje různé rostliny. Nejzajímavější jsou orchideje. Do kempu přicházíme jako první. Je zde možnost využít sprchu a WiFi. Já nějak nemám potřebu ani jednoho.
TŘETÍ den
V noci na třetí den nastávají pro mě dramatické chvíle. Večer je ještě vše v pořádku. Prohlížím si fotky z uplynulého dne a pomalu usínám. Jenže kolem desáté se probouzím. Břicho mám nafouklé jako kopačák. Navíc ve střevech mi bublá jako v papiňaku. V žaludku cítím stále pachuť vaječné omelety od večeře. Je mi jasné, že to tak nemůžu nechat, protože bych jinak nemohl ráno pokračovat. Řešení situace se nachází samozřejmě na záchodě. Naštěstí v noci jsem jediným uživatelem této místnosti. No po dosednutí na záchodovou mísu mé útroby opouští hodně zloby v plynné, tekuté a velmi řídké podobě. Podrobnějších audiovizuálních efektů vás raději ušetřím. Určitě si je sami domýšlíme. Na záchodě trávím poctivých 15 minut, přeci jen chci do rána poslat všechno zlé pryč. V chatce si dopřávám poctivou dávku vody a dva kusy živočišného uhlí. Do rána se můj záchodových rituál opakuje ještě asi čtyřikrát, přičemž za oběť padlo až na jednu poslední pilulku celé plato uhlí.
Ráno je mé bříško naštěstí již téměř v normálu. Ovšem ještě nejsem z nejhoršího venku. Modlím se abych plánovaných 15 km ustál se ctí. Přeci jen bláto na hřišti není nic příjemného. Snídani se raději vyhýbám a jen doplňují řádně množství tekutin.
Před šestou hodinou ranní jsme opět na cestě. Není zdaleka taková zima, jako včera, přeci jen nadmořská výška je pouze 2900 metrů. Chladno ovšem je, to zase jo. Jdeme relativně svižně a první zastávku máme ve vesnici u velkého kvetoucího keře. Ramiro nám vysvetlije, že je zdrojem halucinogenu, který šamani požívají pro přípravu nápoje ajawaska. Přidávám další informace o zemědělství Inků. Ti pěstovali několik tisíc odrůd a druhů brambor, několik desítek odrůd kukuřice a mnoho dalších plodin. Jejich zemědělství bylo velmi vyspělé a promyšlené. Dodnes se tento způsob hospodaření dochoval včetně rozmanitostí plodin v některých místech v okolí Cusca. UNESCO uznalo pestrou peruánskou kuchyni jako kulturní dědictví. Doufejme, že sem nevtrhne Monsanto s jejich stupidním destruktivním zemědělsko obchodním modelem.
Další cesta vede strmým údolím. Stezka je nahoru dolů. Pomalu začíná mé další střevní utrpení. Ještě ve mně asi zůstalo cosi zlého a cestuje to v mých útrobách. Chvilkami je bolest skoro k nesnesení. Snažím se na sobě nedat nic znát. Věřím, že to nepotrvá dlouho. Rozhodně mě takto ještě snad břicho nikdy nebolelo. Zastavujeme v jednom kempu, u kterého se pěstuje maracuja a banány. Já však nemám na ovoce pomyšlení a mířím rovnou na záchod. Moje střeva opouští zase trošku zlého a přechodně se mi trošku ulevuje. Po asi 20 minutách pauzy pokračujeme dál.
Vzadu jde Mike, kterého bolí kolena. Přeci jen na to už má v jeho 55 letech nárok. Já se šourám kousek před ním. Návaly bolesti v mých střevech neustávající. Už začínám přemýšlet o nějakých horších scénářích. Jako třeba jestli nemám úplavici či jiný vážnější problém. Každou chvíli kontrolují na hodinkách vzdálenost, kterou jsme překonali. Zbývá už jen pár kilometrů do konce dnešního pochodu. Poslední pauzu máme v menším odpočinkovém místě ve stínu banánovníků. Je pozoruhodné, jak se s nadmořskou výškou dramaticky mění vegetace. Dosáhli jsem vlastně hranici džungle.
Nevím čím to je, ale na posledním kilometru mě opouští bolest břicha. Není to samozřejmě stoprocentní, ale dostavuje se značná úleva. Začínám mít optimistické myšlenky. Zřejmě mi nesedlo nějaké jídlo. Určitě to nebyla chyba kuchaře, protože ve skupině jsem jediný, kdo takto trpí. Na konci naší stezky scházíme k prašné zpevněné cestě, kde na nás čeká dodávka. Svých 15 až 16 km máme za sebou. Před sebou už máme jen méně náročný program. První je zastávka na farmě, kde se pěstuje kávovník. Cestou tam moje bolest ustupuje jako mávnutím kouzelného proutku. Při příjezdu na kávovou farmu už mám zase zpět dobrou náladu.
Ramiro nás po výstupu z dodávky vede rovnou na okraj plantáže. Vysvětluje nám, že stromy kávovníku potřebují i ideálnímu růstu stín. Proto se běžně pěstují ve stínu vyšších stromů. Plody kávovníku dozrávají asi 6 měsíců a při plné zralostí mají červenou barvu. Ramiro nás vybízí abychom mu pomohli sklidit plody kávy, které si pak upražíme. Po sběru se plody nasypou do lisu, kde se odstraní dužnatá slupka. Slupky se následně používají jako hnojivo. Očištěná zrna se suší na slunci několik týdnů. Ze suchých zrn se pak odstraní ještě sekundární slupka. Takto připravená zrna se pak praží. Nakonec se pomelou a připraví se káva. Osobně jsme si mohli vyzkoušet pražení a mletí. Nakonec každý dostáváme šálek čerstvé výborné kávy. Zapomněl jsem zmínit, že na rodinné farmě pěstují dvě odrůdy. Jedna je arabica a jméno druhé jsem úspěšně zapomněl. Báječné je, že si můžeme koupit také kávu přímo ze dvora od této rodiny. Jinak většinu sklizně prodá tato rodinná farma přes odbytové družstvo.
Osvěžení skvělou kávou vydáváme se dodávkou do kempu. Je to tropický kemp s chatkami ve tvaru kopule. Oběd je jako vždy skvělý. Moje žaludeční problémy ustoupily natolik, že se v jídle nijak neomezuji. Navíc jako bonus dostáváme nápoj, který se jmenuje čičamoráda. Je připraven že zrn černé kukuřice a citrusové šťávy za pomocí mírné fermentace. Nápoj chutná báječně.
Příjemně zrelaxováni vracíme se zpět do kempu. Dostává se nám opět výborné večeře. Ramiro nám vysvětluje co nás čeká zítra. Bude to celých 25 km. Opět nás čeká klasické ranní vstávání doplněné teplým čajem z koky. Já jdu hned po večeři spát. Přeci jen potřebuji dostat na záchodě strávenou předchozí noc.
ČTVRTÝ den
Ranní rituál s kokovým čajem probíhá i dnes přesně ve 4:30. Nastoupeni k pochodu jsme už před šestou ranní. První část stezky nás vede do kopce. Po hodině svižného pochodu se dostáváme k prvnímu odpočinkovému místu. Je to farmářský domek s pergolou. K dispozici je k zakoupení občerstvení. Neodolám a nechám si vylisovat čerstvý pomerančový džus. Ještě kolem nás pobíhá malá holčička a dožaduje se pozornosti. Po 20 minutách velí Ramiro k pochodu.
Po další asi půl hodině přicházíme k ruinám místa, které se jmenuje Llactapata. Je to v podstatě základ kamenného domu. Chybí jen střecha. Ramiro nám vysvětluje, že v dobách Inků šlo o odpočinkové místo. Cestovatelé a jejich lamy se tu mohli občerstvit a najíst. Inkové měli takováto odpočívadla každých 20 km. Lama totiž delší vzdálenost příliš nezvládá. Celková délka inckých stezek se odhaduje na asi 60 000 km. Inkové se také řídili jedním krásným pravidlem, které praví “jeden den ty pro mě, druhý den já pro tebe“. Takto si vzájemně pomáhali. Navíc jejich civilizace neznala peníze. Kromě samotné vykopávky se nám nabízí vzdálený pohled na Machu Picchu. V podstatě jsou vidět jen terasy.
Dál už jen poměrně prudce sestupujeme. V kopci míjíme několik kávovníkových plantáží. Sestup je zejména pro Mikovy kolena náročný. Ztrácíme postupně několik set metrů nadmořské výšky. Téměř těsně před začátkem údolí se zastavujeme v restauraci na oběd. Jako vždy je jídlo chutné. Po obědě dostáváme půl hodiny siestu. Pak pokračujeme ke stanici vlaku s názvem Hydroelectrika. Je to z toho důvodu, že se v blízké hoře nachází vodní elektrárna. Ze stanic do města Aquas Calientes je to 12 km. Vlak tuto vzdálenost urazí velmi pomalým tempem za 45 minut. Ovšem za cenu 33 USD. To je docela bláznivá cena za tak krátkou vzdálenost. Volíme jako většina poutníků pěší způsob dopravy. Cesta podél trati není nijak zvlášť příjemzné. Občas se však nabízí pohledy na části Machu Picchu.
Před 16 hodinou vystupujeme do města Aquas Calientes. Je to město sevřené v údolí. Evidentně těží z blízkosti Machu Picchu a je plné restaurací, hotelů, obchůdků. My míříme rovnou do hotelu.
Večeře je až na 19 hodinu, tak máme dost času na odpočinek. V hotelu se potkáváme znovu s Lucií a Nurií. Opět se k nám připojili. V 18:30 nás vyzvedává Ramiro a jdeme na večeři do restaurace. Po jídle nám Ramiro vysvětluje průběh zítřejšího očekávaného dne. Vstávat musíme tak 3:40 ráno. Z hotelu bychom měli vyrazit po 4 hodině a k prvnímu checkpointu by jsme se měli dostat přes pátou. První kontrolní bod se otevírá v 5 hodin. Pak je třeba nastoupat 200 metrů nadmořské výšky. Stoupání je po kamenných schodech a je velmi strmé. Před šestou by jsme se měli dostat ke vstupu na Macu Picchu. Alternativou pěšího pochodu je bus za 12 USD za jednu cestu. Na závěr když je všechno všem jasné, dostáváme vstupenky a jízdenku na zpáteční vlak do města Ollaytantambo.
Na hotelu si nachystám vše n ráno a taky nastavuji budík na nechutně brzkou ranní hodinu. Moc se těším na zítra. IJen mám obavy, aby celý zážitek nepokazily davy turistů.
PÁTÝ den
3:40 ráno se vymotám z postele a jdu zkusit sprchu. Teče teplá voda tak si dopřávám. Je to příjemná součást brzkého probouzení. Ve čtyři už čekám na recepci. Je tu už také Matt, Emilly a Daniel. Dostáváme místo klasické snídaně balíček. Mike nás ráno pozdraví a jde rovnou na autobus. Potřebuje šetřit jeho bolavá kolena. Zřejmě z důvodu většího pohodlí volí autobus také slečny Alexandra, Nurie a Lucia. My ostatní krátce po 4 ranní jdeme svižným krokem k prvnímu kontrolnímu bodu. Je to asi 2 km, a za necelou půl hodinu jsme na místě. Před námi už ve frontě stojí několik desítek lidí, ale není to tak zlé. Ovšem za krátkou dobu se za námi utvoří řádný štrůdl lidí.
Přesně v pět ráno se otevírá kontrolní bod. Jde jen o velmi zevrubnou kontrolu pasu a vstupenky. Během chvilky procházíme a jdeme přes most. Hned za mostem začíná strmé stoupání do svahu. Pěšina má kamenité schody a místy je úzká jen pro jednoho člověka. Proto se pochod občas zasekne. Když to jde snažíme se tlačit dopředu. Občas se nám nedaří předběhnout větší skupinku lidí. Po pár minutách se mi už po tváři valí pot. Schody ani nepočítám, ale prý je jich okolo 2000. Postupně se začíná rozednívat. Náš bláznivý pochodu končí po 45 minutách před hlavním vstupem na Machu Picchu. Zde se setkáváme také se zbytkem skupiny. Díky tomu, že jsme v kopci mnoho lidí předběhli máme ve frontě celkově dobrou pozici.
V šest hodin se otevírá brána. U turniketu každému důkladně kontrolují pas a skenují čárový kód na vstupence. Těsně po šesté jsme za vstupní bránou a Ramiro nás vede k jednomu z novodobých divů světa. Už je to tady stojím na vyhlídkové plošině a pozoruji toto úchvatné incká město, v celé jeho kráse. Díky skvělému Ramirovi, který věděl na jakou vyhlídku jít máme celé Machu Picchu alespoň pár minut bez ostatních návštěvníků. Využíváme ten čas k focení. Musím říct, že vidět Macu Picchu na fotce a stát na místě, je asi jako rozdíl mezi Sněžkou a Mount Everestem. Ten pocit se těžko popisuje. To místo má neskutečné génius loci. Nejen pro neskutečnou dokonalost staveb, ale i samotné umístění na plošině mezi dvěma horami (Machu Picchu a Huayna Picchu) vysoko nad údolím. Má to velmi silnou a zvláštní energii.
Ramiro nás anglicky mluvící svěřuje kolegovi. Bylo by pro něj náročné nás podvádět ve dvou jazycích. Loučíme se s ním. Byl to výborný průvodce, takže mu dávám i adekvátní spropitné. Přidružujeme se do skupiny k mladému průvodci, pracující pro stejnou agenturu. Provádí nás po nejzajímavějších místech Machu Picchu. Procházíme Slunečním klášterem, Měsíčním klášterem, vzdělávacím centrem a dalšími místy. Inkové byli velmi zadní astronomové a také hodně pracovali se sluncem. Při stavbě Macu Picchu respektovali tvar hory. Navíc dokázali při stavbě zdí opracovat několik tun vážící balvany tak, aby do sebe dokonale zapadaly, bez použití jakéhokoliv pojiva. Dodnes není technologie, která by jejich práci dokázala kopírovat. Průvodce nám říká, že Inkové měli tři základní pravidla pro dobrý život: Nelži, Nebuď líný a Nekraď. Kdo se jimi řídil měl dobrý život. Inkové byli jednal velmi pracovití, ale i velmi vzdělání. Součástí Macu Picchu je i zemědělská laboratoř, kde se testovali různé plodiny. Musím přiznat, že za těch pár dní co jsme v Peru a mám možnost se dozvědět informace vzrůstá můj obdiv k této civilizaci. Kdo ví, kde by dnes byli, kdyby se nesetkali destruktivní a evangelizační snahou Španělů.
Během prohlídky navíc postupně vychází slunce a dodává celému místo ještě větší kouzlo. Neumím to popsat, ale evidentně je celá město vůči slunci skvěle orientováno.
Po necelých dvou hodinách máme čas užít si Macu Picchu podle sebe. Většina z nás má vstupenku i pro výstup na stejnojmennou horu Macu Picchu (3083 m.n.m.). Z této hory se nabízí panoramatický výhled na město i širší okolí. Ovšem musím konstatovat že výhled je to velmi zasloužený, neboť je nutné po velmi strmé dvoukilometrové stezce nastoupat více jako 500 metrů. Ale stojí to za to.
Poté co jsme se pokochal pohledem z hory scházím opět k bájnému městu Inků. Mám ještě více jak dvě hodiny času. Na jedné z teras kde je to možné si sednu na trávu a jen pozoruji celou tuto magickou stavbu. Nikam nespěchám a vychutnávám energii tohoto kouzelného místa. Poslední hodinu co mi zbývá ještě procházím celým městem a zvládám také selfie s lamou.
Zpět do Aquas Calientes jdu pěšky. Autobus nemá smysl. V restauraci si dopřávám litr piva a pstruha. Pak už jen v hotelu vyzvednu věci a jdu na vlak. Dvouhodinovou cestu do města Ollaytantambo absolvujete panoramatickým vlakem společnosti Inka Rail. Z Ollaytantamba nás dodávka zaveze každého až do hotelu.
Únavou velmi rychle usínám. Bylo to 5 skvělých dní. Ano, určitě šlo dostat se na Machu Picchu snadněji a levněji. Jenže já vůbec nelituji. Část cesty kterou jsme prošli procházeli kdysi také Inkové. Ramiro byl skvělý průvodce a udělal z našeho treku jedinečný zážitek, který mě osobně dal hodně.
Komentáře
Okomentovat