13. – 15. června – sběr a instalace fotopastí v džungli není práce pro slečinky
Konečně nastává příležitost užít si trošku akční práce a pořádně si ušpinit pracovní oděv. Inka Terra Asociacion spolupracuje se Smithsonian Institution na monitoringu savců, kteří se tu vyskytují. Jde o to porovnat dvě oblasti a posoudit vliv ekoturistiky na výskyt zvířat. Američtí kolegové zapůjčili k tomuto účelu do Peru více jak dvacet fotopastí, které jsou vybaveny také nočním viděním a umí tedy i v noci fotit.
Každých 20 dní je třeba kamery sebrat z terénu, stáhnou fotky z karty a a připravit je pro další použití. V dalším kroku se kamery odnesou na přesně určené místo v džungli. Problém je v tom, že při tvorbě monitorovacích bodů se nebere ohled na dostupnost cest, což často znamená velmi komplikovaný přístup k určitým místům.
Ráno se dělíme s ohledem na dostupné lidské síly na dva týmy. Jan si k sobě bere francouzku Astrid a já vyrážím s Noem. Noe má na stanici na starost monitoring ptactva, nicméně bravurně zvládá i práci s foto pastmi. Nejprve mi na mapě ukazuje pasti, které musíme sebrat. Dostáváme za úkol čtyři, všechny v dostupném okolí stanice. Měli bychom to zmáknout do oběda. Noe bere z kanceláře GPSku, vráží mi do ruky mačetu a posílá mě přezout si pohorky. V jednom místě je prý trošku mokro, tak budou gumáky lepší. Já si ještě beru švýcara (myšleno nůž) pro každý případ, dalekohled a foťák.
Vyrážíme vstříc nekonečně náruči zdejších hlubokých lesů. První past není nijak daleko. Snadno ji nacházíme kousek od poměrně turisticky frekventované stezky. Odepínáme ji od kmene a Noe zapisuje do formuláře nezbytné údaje. Jedním z nich je i počet pořízených snímků. Je jich za 20 dní více jak 200. Tak nějak si domýšlím, na kolika z nich jsou asi turisti. Druhá past, jde stejně snadno. Tak nějak nabývám dojmu, že to bude hračka. Ale to ještě netuším, jak moc se pletu. Ke třetí pasti vede stezka jen z části. Naviguji já, ale díky neznalosti terénu a absenci mapy v GPS nás velmi úspěšně zavedu až před neprostupný močál. No zřejmě to zas tak hladce nepůjde. Noe se zamyslí, chvilkou zkoumá situaci v GPS a pak vymýšlí cestu okolo. Je to sice skoro kilometr zacházka, ale objedeme tak močál. Nakonec získáváme i třetí kameru, ale už jsme museli zapojit mačetu.
Poslední kamera je asi kilometr daleko. Jdeme většinu cesty po pěšině. Cestou míjíme zajímavé rostliny, ale hlavně některé stromy. O jednom z nich Noe prohlásí, že je to česnekový strom. Ptám se proč a dostává se mi hned odpovědi. Noe seškrábané mačetou kus kůry a dává mi k ní přičichnou. Skutečně voní po česneku. V jedné části potkáváme vskutku majestátně velký strom. Mezi jeho kořeny je taková díra, že se do ní člověk vejde. Je to krásný živoucí tvor. Obdivuji jeho mohutný kmen. Jsem tím stromem tak fascinován, že žádám Noeho, aby mě u něj vyfotil.
Jenže nejsme v lese pro to, abychom se kochali krásou stromů. Zbývá nám stále ještě jedna kamera. Navíc už mi docela kručí v břiše. Zbývá nám ještě něco přes 200 metrů a musíme jít mimo stezku. Vegetace je relativně prostupná, přesto musíme občas zapojit mačetu. Jenže když už zbývá jen 80 metrů postaví se nám do cesty močál. Tentokrát jo nelze obejít. Je prostě všude okolo. Zřejmě i kamera je někde v nitru. Začínám chápat proč máme ty gumáky. Cestu komplikuje i bujné a spletité rostlinstvo. Nedá se nic dělat, musíme do močálu.
Klestíme si cestu mačetou. Pochopila jsem, že bez ní bychom se rozhodně dál nedostali. V jeden moment se snažím protáhnout skrz ukázkou mezeru mezi větvemi. Jenže zavádím o nějaký keř, kde mají hnízdo mravenci. Hned vzápětí cítím, jako by do mě někdo bodal stovky jehliček. Ty malé potvory my spadly na paži a rameno. Rozlézají se mi po ruce. Kousají i skrz látku trička. Zastavujeme a já se jich jednoho po druhém zbavuji. Beru to zkrátka jako součást dobrodružství. Ovšem, když vše otočím tak hned za zády mám strom, ve kterém bydlí ohnivý mravenci. To už je jiná liga. Tito mravenci mají v útrobách stromu svoje hnízdo a živí se šťávami, které strom tvoří. Za odměnu mu poskytují velmi důslednou obranu. Jejich kousnutí prý palčivě bolí několik minut. No jsem rád, že vím na kterém stromě jsou a vyhíbam se mu obloukem.
Když už máme ke kameře jen 20 metrů začne být v močálu poměrně vyšší hladina vody. Takže jo, nebudu to protahovat. V jednom místě je prostě tolik vody, že už gumáky nestačí a zkrátka si naberu slušnou dávku vody. Krásné to čvachtá, durch mokré ponožky a gatě mokré po kolena. Ale sláva máme kameru. Na oběd se dostáváme nakonec s hodinovým zpožděním. A to jsem si myslel, kdo ví jak to nebude brnkačka.
Odpoledne na stanici přijíždí Mariana a Dax. Mariana má na starosti projekt Palmetum. Dax se stará o bio zahradu. Ten kluk neumí anglicky téměř nic, a tak dostávám více jak hodinu španělštiny gratis. Procházíme opět celou biozahradu a Dax mi s nadšením prozrazuje všechny aspekty pěstování rozličných plodin. Na oplátku mu zase ukazuji nějaké škůdce.
Ve středu pokračujeme ve sběru fotopastí. Ráno máme breafing v kanceláři. Tentokráte pojedeme kus cesty lodí na opačný břeh řeky. Já opět zůstávám v týmu s Noem. Navíc kromě Jana a Astrid, se ještě přidává Dax a Mariana. Brousíme mačety a pak vyrážíme k lodi. Za motor usedá Dax. Zdá se, že ví co dělá. Zkušeně vymanévruje loď od břehu. Pak už přidává plyn a loď míří proti proudy řeky. Já jsem nadšený, každou jízdu lodí si tady užívám. Za slabou půl hodinou vystupujeme na molu na opačném břehu.
Za úkol máme sběr 4 kusů fotopastí. Podle mapy by neměly nastat žádné komplikace. Nicméne jsem aspoň měl tu čest vidět čerstvé stopy pumy a dvou mláďat. A skutečně bylo to poměrně snadné. Tedy až na to, že jsem si opět nabral vodu do gumáků. Brodili jsme relativně mělký potok. V nejhlubším místě jsem si myslel, že už mám vyhráno. Jenže v tom jsem zakopl o kořen co se náhodou vyskytoval u dna. Měl jsem co dělat abych se do vody nepoložil celý, nakonec jsem situaci vybalancoval za cenu přívalu vody do mých gumáků.
Jakmile jsme sebrali čtvrtou kameru zavelel Noe k odchodu k blízkému hotelu Hacienda Concepcion, který patří Inka Terra Asociacion. Tam se máme potkat se zbytkem týmu. Najednou Noe zastaví a ukáže mačetou směrem k zemi s dotazem, vidíš žábu? Rekognoskuji místo na které ukázal, předjíždíme jo svým ostřížím zrakem tam a zpět. Ale nic, co by připomínalo žábu. Nakonec Noe ukáže na něco, co jsem si na 100 % myslel, že je kus kůry. Jenže ta kůra nakonec krásně vyskočila. Musím přiznat, že tak dokonale maskovanou žabku jsem ještě neviděl.
V hotelu si sedáme do jídelny pro zaměstnance a čekáme na ostatní členy týmu. V televizi běží úvodní zápas mistrovství světa ve fotbale. Hraje Rusko se Saudskou Arábii a chytáme zápas na začátku druhého poločasu. Je to 2:0 pro sbornou. Během zbývající půl hodiny nasází Rusové Arabům ještě 3 góly. Nejsem velký znalec ani fanoušek fotbalu, ale soudě dění na hřišti mám pocit, že lepší výkon něž naroďák Sadů by podala Brněnská zbrojovka, která se po letošní “zdárné“ sezoně odkráčela do druhé ligy. Nicméně nám aspoň fotbal ukrátí čekání. Nakonec dorazí poslední Dax s Marianou asi po dvou hodinách.
Cestou zpět z lodi spatříme ve vodě plavat mládě brazilské kuny. Evidentně ji dochází síly a netuší kam plave. Dax otáčí loď směrem k nebohému tvorovi. Kuna evidentně vnímá naši snahu o její záchranu. Nicméně první dva pokusy vylovit jímž vody se nezdaří. Dramatická zápletka má nakonec šťastné rozuzlení. Noe spustí do vody pádlo a kuna po něm vyleze na palubu. Tam ji řádně osušíme. Nakonec jí lodí zavezeme na břeh. Dobrý skutek je dokonán.
Ve čtvrtek opět pracujeme s Noem s foto pastmi. Tentokrát se ovšem mění úkol. Musíme foto pasti odnést a nainstalovat na nových pozorovacích bodech. Naštěstí všechny body, které máme za úkol jsou v blízkosti stanice. Jen je třeba prostor před každou kamerou důkladně vyčistit. To znamená brutální silou posekat mačetou veškerou vegetaci ve vzdálenosti 10 metrů od kamery. Pak je třeba provést další měření a také kalibraci. Zejména manuální čištění vegetace je poměrně fyzicky náročné. Na druhou stranu mačeta je obdivuhodný nástroj, který je při správném švihu schopný pokácet tenčí kmen.
Po obědě se na stanici objevuje nový dobrovolník. Jemnuje se Eric a je z USA. Studuje Cornell University a má takový zvláštní úkol. Měl by během tří týdnů zhodnotit kvalitu zdejších turistických průvodců a dát jim doporučení ke zlepšení. No přijde mi trošku zvláštní, aby student radil profíkům, ale nějak se tím víc nezabývá. Navíc je Eric nadšený ornitolog, tak co chvílí pročesává vegetací dalekohledem a šmíruje opeřence. Nicméně to je aspoň dobrá příležitost jak procvičit angličtinu s rodilým mluvčím.
Každých 20 dní je třeba kamery sebrat z terénu, stáhnou fotky z karty a a připravit je pro další použití. V dalším kroku se kamery odnesou na přesně určené místo v džungli. Problém je v tom, že při tvorbě monitorovacích bodů se nebere ohled na dostupnost cest, což často znamená velmi komplikovaný přístup k určitým místům.
Ráno se dělíme s ohledem na dostupné lidské síly na dva týmy. Jan si k sobě bere francouzku Astrid a já vyrážím s Noem. Noe má na stanici na starost monitoring ptactva, nicméně bravurně zvládá i práci s foto pastmi. Nejprve mi na mapě ukazuje pasti, které musíme sebrat. Dostáváme za úkol čtyři, všechny v dostupném okolí stanice. Měli bychom to zmáknout do oběda. Noe bere z kanceláře GPSku, vráží mi do ruky mačetu a posílá mě přezout si pohorky. V jednom místě je prý trošku mokro, tak budou gumáky lepší. Já si ještě beru švýcara (myšleno nůž) pro každý případ, dalekohled a foťák.
Vyrážíme vstříc nekonečně náruči zdejších hlubokých lesů. První past není nijak daleko. Snadno ji nacházíme kousek od poměrně turisticky frekventované stezky. Odepínáme ji od kmene a Noe zapisuje do formuláře nezbytné údaje. Jedním z nich je i počet pořízených snímků. Je jich za 20 dní více jak 200. Tak nějak si domýšlím, na kolika z nich jsou asi turisti. Druhá past, jde stejně snadno. Tak nějak nabývám dojmu, že to bude hračka. Ale to ještě netuším, jak moc se pletu. Ke třetí pasti vede stezka jen z části. Naviguji já, ale díky neznalosti terénu a absenci mapy v GPS nás velmi úspěšně zavedu až před neprostupný močál. No zřejmě to zas tak hladce nepůjde. Noe se zamyslí, chvilkou zkoumá situaci v GPS a pak vymýšlí cestu okolo. Je to sice skoro kilometr zacházka, ale objedeme tak močál. Nakonec získáváme i třetí kameru, ale už jsme museli zapojit mačetu.
Poslední kamera je asi kilometr daleko. Jdeme většinu cesty po pěšině. Cestou míjíme zajímavé rostliny, ale hlavně některé stromy. O jednom z nich Noe prohlásí, že je to česnekový strom. Ptám se proč a dostává se mi hned odpovědi. Noe seškrábané mačetou kus kůry a dává mi k ní přičichnou. Skutečně voní po česneku. V jedné části potkáváme vskutku majestátně velký strom. Mezi jeho kořeny je taková díra, že se do ní člověk vejde. Je to krásný živoucí tvor. Obdivuji jeho mohutný kmen. Jsem tím stromem tak fascinován, že žádám Noeho, aby mě u něj vyfotil.
Jenže nejsme v lese pro to, abychom se kochali krásou stromů. Zbývá nám stále ještě jedna kamera. Navíc už mi docela kručí v břiše. Zbývá nám ještě něco přes 200 metrů a musíme jít mimo stezku. Vegetace je relativně prostupná, přesto musíme občas zapojit mačetu. Jenže když už zbývá jen 80 metrů postaví se nám do cesty močál. Tentokrát jo nelze obejít. Je prostě všude okolo. Zřejmě i kamera je někde v nitru. Začínám chápat proč máme ty gumáky. Cestu komplikuje i bujné a spletité rostlinstvo. Nedá se nic dělat, musíme do močálu.
Klestíme si cestu mačetou. Pochopila jsem, že bez ní bychom se rozhodně dál nedostali. V jeden moment se snažím protáhnout skrz ukázkou mezeru mezi větvemi. Jenže zavádím o nějaký keř, kde mají hnízdo mravenci. Hned vzápětí cítím, jako by do mě někdo bodal stovky jehliček. Ty malé potvory my spadly na paži a rameno. Rozlézají se mi po ruce. Kousají i skrz látku trička. Zastavujeme a já se jich jednoho po druhém zbavuji. Beru to zkrátka jako součást dobrodružství. Ovšem, když vše otočím tak hned za zády mám strom, ve kterém bydlí ohnivý mravenci. To už je jiná liga. Tito mravenci mají v útrobách stromu svoje hnízdo a živí se šťávami, které strom tvoří. Za odměnu mu poskytují velmi důslednou obranu. Jejich kousnutí prý palčivě bolí několik minut. No jsem rád, že vím na kterém stromě jsou a vyhíbam se mu obloukem.
Když už máme ke kameře jen 20 metrů začne být v močálu poměrně vyšší hladina vody. Takže jo, nebudu to protahovat. V jednom místě je prostě tolik vody, že už gumáky nestačí a zkrátka si naberu slušnou dávku vody. Krásné to čvachtá, durch mokré ponožky a gatě mokré po kolena. Ale sláva máme kameru. Na oběd se dostáváme nakonec s hodinovým zpožděním. A to jsem si myslel, kdo ví jak to nebude brnkačka.
Odpoledne na stanici přijíždí Mariana a Dax. Mariana má na starosti projekt Palmetum. Dax se stará o bio zahradu. Ten kluk neumí anglicky téměř nic, a tak dostávám více jak hodinu španělštiny gratis. Procházíme opět celou biozahradu a Dax mi s nadšením prozrazuje všechny aspekty pěstování rozličných plodin. Na oplátku mu zase ukazuji nějaké škůdce.
Ve středu pokračujeme ve sběru fotopastí. Ráno máme breafing v kanceláři. Tentokráte pojedeme kus cesty lodí na opačný břeh řeky. Já opět zůstávám v týmu s Noem. Navíc kromě Jana a Astrid, se ještě přidává Dax a Mariana. Brousíme mačety a pak vyrážíme k lodi. Za motor usedá Dax. Zdá se, že ví co dělá. Zkušeně vymanévruje loď od břehu. Pak už přidává plyn a loď míří proti proudy řeky. Já jsem nadšený, každou jízdu lodí si tady užívám. Za slabou půl hodinou vystupujeme na molu na opačném břehu.
Jakmile jsme sebrali čtvrtou kameru zavelel Noe k odchodu k blízkému hotelu Hacienda Concepcion, který patří Inka Terra Asociacion. Tam se máme potkat se zbytkem týmu. Najednou Noe zastaví a ukáže mačetou směrem k zemi s dotazem, vidíš žábu? Rekognoskuji místo na které ukázal, předjíždíme jo svým ostřížím zrakem tam a zpět. Ale nic, co by připomínalo žábu. Nakonec Noe ukáže na něco, co jsem si na 100 % myslel, že je kus kůry. Jenže ta kůra nakonec krásně vyskočila. Musím přiznat, že tak dokonale maskovanou žabku jsem ještě neviděl.
V hotelu si sedáme do jídelny pro zaměstnance a čekáme na ostatní členy týmu. V televizi běží úvodní zápas mistrovství světa ve fotbale. Hraje Rusko se Saudskou Arábii a chytáme zápas na začátku druhého poločasu. Je to 2:0 pro sbornou. Během zbývající půl hodiny nasází Rusové Arabům ještě 3 góly. Nejsem velký znalec ani fanoušek fotbalu, ale soudě dění na hřišti mám pocit, že lepší výkon něž naroďák Sadů by podala Brněnská zbrojovka, která se po letošní “zdárné“ sezoně odkráčela do druhé ligy. Nicméně nám aspoň fotbal ukrátí čekání. Nakonec dorazí poslední Dax s Marianou asi po dvou hodinách.
Cestou zpět z lodi spatříme ve vodě plavat mládě brazilské kuny. Evidentně ji dochází síly a netuší kam plave. Dax otáčí loď směrem k nebohému tvorovi. Kuna evidentně vnímá naši snahu o její záchranu. Nicméně první dva pokusy vylovit jímž vody se nezdaří. Dramatická zápletka má nakonec šťastné rozuzlení. Noe spustí do vody pádlo a kuna po něm vyleze na palubu. Tam ji řádně osušíme. Nakonec jí lodí zavezeme na břeh. Dobrý skutek je dokonán.
Ve čtvrtek opět pracujeme s Noem s foto pastmi. Tentokrát se ovšem mění úkol. Musíme foto pasti odnést a nainstalovat na nových pozorovacích bodech. Naštěstí všechny body, které máme za úkol jsou v blízkosti stanice. Jen je třeba prostor před každou kamerou důkladně vyčistit. To znamená brutální silou posekat mačetou veškerou vegetaci ve vzdálenosti 10 metrů od kamery. Pak je třeba provést další měření a také kalibraci. Zejména manuální čištění vegetace je poměrně fyzicky náročné. Na druhou stranu mačeta je obdivuhodný nástroj, který je při správném švihu schopný pokácet tenčí kmen.
Po obědě se na stanici objevuje nový dobrovolník. Jemnuje se Eric a je z USA. Studuje Cornell University a má takový zvláštní úkol. Měl by během tří týdnů zhodnotit kvalitu zdejších turistických průvodců a dát jim doporučení ke zlepšení. No přijde mi trošku zvláštní, aby student radil profíkům, ale nějak se tím víc nezabývá. Navíc je Eric nadšený ornitolog, tak co chvílí pročesává vegetací dalekohledem a šmíruje opeřence. Nicméně to je aspoň dobrá příležitost jak procvičit angličtinu s rodilým mluvčím.
Komentáře
Okomentovat