11. – 12. června – pohoda jazz
Jako dobrovolník jsem tu osiřel. Takže teď jsou tu jen zaměstnanci, kteří se starají o chod stanice, výzkumníci a já. Starají se o mě báječné. Skoro by se dalo říct, že mám svého osobního kuchaře, servírku a barmana. Zaměstnanci a taky najatí dělníci, kteří tu opravují jednu z budov jedí v zaměstnanecké jídelně. Já mám nevím proč tu výsadu jíst ve společenské místnosti, kde jsou jídelní stoly, relaxační křesla, televize a bar. Často tu sedávám jen já a hrstka turistů (2 – 3). Jednoho jsem si sedl do zaměstnanecké jídelny ke svým kolegům výzkumníkům neboť i u jídla se toho dá hodně probrat. Zrovna se servírovala nějaké jídlo s kravskými držťkami a už jsem si to skoro naložil na talíři. Jenže v tom se ozvalo ve vysílačce (není tu signál na mobil), že se mám přesunout do společenské místnosti, mají tam pro mě prý rybu. Hmm, co se da dělat alespoň jsem to zkusil. Na druhou stranu lepší ryba než držťky. K večeři mi často servírují i různé varianty ovocných dezertů. Co na to říct, když to musí být tak přeci neodmítnu. Skoro dostávám obavy, že tu snad i nějaké to ztracené kilo naberu zpět.
Co se týká práce, tak se nic moc neděje. Nikdo po mě cíleně nic nechce. Takže si tak nějak pracuji na svém. Krmím své housenky a stále doufám, že se zakuklí. V biozahradě fotím hmyzáky a snažím se je určit. Trošku víc mě znepokojuje, že díky zdejší vlhkosti nechce pomerančová kůra vůbec schnout. Co s tím? Některé větší kousky už jeví stopy po plísni. V žádném případě se nechci vzdát svého cíle, kterým je extrakce pomerančového oleje. Napadá mě spásné řešení, že bychom je mohli usušit v troubě. Jdu s tímto požadavkem za Janem, že kterého vypadne ještě lepší řešení. Mají tu k dispozici sušičku na potraviny. Že já trouba se na to nezeptal hned. Takže díky tomu se celý proces urychlí a už dnes půjdou suché slupky do alkoholu.
Jinak opravdu není moc, co k těmto dnům psát. Je tu naprostý klid. Člověk tady vůbec necítí ani náznak stresu. Navíc všichni opravdu ale kompletně všichni jsou tu absolutně v pohodě. Velmi přátelští u usměvaví lidi. Kdyby byla aspoň půlka lidí u nás jako jsou Peruánců, tak by bylo hned líp. Jediné napětí, které je cítit, je očekávání mistrovství světa ve fotbale. Mluví se to o tom, v televizi snad nic jiného než zprávy o stavu Peruánského národního týmu ani neběží. Myslím, že v den zápasu a zejména v průběhu zápasu bude ekonomika v Peru ochromena, neboť všichni budou u televize.
Vlastně jediné pozdvižení na stanici je návštěva brazilské kuny. Je to mládě zvyklé na lidi. Navíc je to zvíře velmi zvídavé. Když jsem ji fotil, tak mi začala šmejdit v brašně na foťák. Zřejmě doufala, že tam bude nějaké ovoce. Nakonec se pokusila odnést můj mobil. Naštěstí jsem ji v tom včas zabránil a vyprostil jo ze sevření jejích zubů.
Co se týká práce, tak se nic moc neděje. Nikdo po mě cíleně nic nechce. Takže si tak nějak pracuji na svém. Krmím své housenky a stále doufám, že se zakuklí. V biozahradě fotím hmyzáky a snažím se je určit. Trošku víc mě znepokojuje, že díky zdejší vlhkosti nechce pomerančová kůra vůbec schnout. Co s tím? Některé větší kousky už jeví stopy po plísni. V žádném případě se nechci vzdát svého cíle, kterým je extrakce pomerančového oleje. Napadá mě spásné řešení, že bychom je mohli usušit v troubě. Jdu s tímto požadavkem za Janem, že kterého vypadne ještě lepší řešení. Mají tu k dispozici sušičku na potraviny. Že já trouba se na to nezeptal hned. Takže díky tomu se celý proces urychlí a už dnes půjdou suché slupky do alkoholu.
Jinak opravdu není moc, co k těmto dnům psát. Je tu naprostý klid. Člověk tady vůbec necítí ani náznak stresu. Navíc všichni opravdu ale kompletně všichni jsou tu absolutně v pohodě. Velmi přátelští u usměvaví lidi. Kdyby byla aspoň půlka lidí u nás jako jsou Peruánců, tak by bylo hned líp. Jediné napětí, které je cítit, je očekávání mistrovství světa ve fotbale. Mluví se to o tom, v televizi snad nic jiného než zprávy o stavu Peruánského národního týmu ani neběží. Myslím, že v den zápasu a zejména v průběhu zápasu bude ekonomika v Peru ochromena, neboť všichni budou u televize.
Vlastně jediné pozdvižení na stanici je návštěva brazilské kuny. Je to mládě zvyklé na lidi. Navíc je to zvíře velmi zvídavé. Když jsem ji fotil, tak mi začala šmejdit v brašně na foťák. Zřejmě doufala, že tam bude nějaké ovoce. Nakonec se pokusila odnést můj mobil. Naštěstí jsem ji v tom včas zabránil a vyprostil jo ze sevření jejích zubů.
Komentáře
Okomentovat