23.5. Čas prásknout do bot a posunout se na jih

Ráno NE-prší, takže hned po snídani nastupujeme pod vedením Omara do pracovní činnosti. Pierre a Arlan opravují cestu. Takže mají dost práce s krumpáčem a kameny. Já, Omar, Nicky a Anna přišíváme písek a nosíme jo na rozpracovanou cestu jako podklad. Je to trošku komické, protože co 20 se ruční síto na písek rozbije. Buď se protrhne pletivo, nebo se celé rozklíží. Tak je to tady ostatně u s některými dalšími pracovními nástroji. Tedy občas musíme improvizovat. Nakonec to, ale chápu. Omar říká, že nemají moc peněz nazbyt a celá farma vlastně stojí na ochotě dobrovolníků pracovat a pomáhat.

Po obědě zvedá krofky Arlan. Chystá se týden dobrovolničit v asi 20 km vzdáleném kempu. Takže po 13 hodině je nás o jednoho méně. Nálada je o mnoho víc klidnější, než když nás bylo 11. V pohodě si balím svůj batoh. Žádný stres. Autobus do Guayaquilu mi jede až  ve 22 hodin. Tak nějak cítím, že to byla fajn strávená doba na farmě. Byla skvělá parta. Poznal jsem taky asi i nejméně užitečného psa na světě – černý kříženec krysího vzrůstu jehož celodenní náplň je povalování se v prachu. Ještě teda umí kmitat ocasem. Ovšem běžet jsem ji nikdy neviděl a jakési kňučení vydal jen když mu René omylem šlápl na ocas. Nicméně je vidět, že outsideři jsou oblíbení, protože jsme měli rádi i takového společníka. Jsem potěšen, že tu po nás zůstane kus práce. Myslím, že i Lupe je s námi spokojená. Co je asi největší bonus, jsou noví kamarádi. Jediné co mi snad chybět nebude jsou krysy, které se nám snad každou noc proháněly v chatce.

Po 17 hodině se pomalu loučím s amigos. Pak nahodím o něco lehčí batoh než při příchodu na záda. Vyhodil jsem dvoje prošoupané ponožky a nechávám na farmě gumáky. Dál už je nebudu potřebovat a tady se hodit budou. Lupe je bohužel v práci a tak se sní nemůžu rozloučit. To mě mrzí asi nejvíce. Nejdřív jedu městským busem a pak půl kilometru pěšky na autobusový terminál. Mám spoustu čekacího času. Tak aktualizují blog, čtu si a sleduji prudký déšť, který mezitím venku začal. Mám autobus na 22 hodinu. Na informační tabuly se ale neobjevuje i když pozdější spoje tam jsou. Trošku mě to znepokojuje, ale říkám si, že je ještě víc jak hodina času. No ale ani ve 21:20 nic. To už mě nenechává v klidu. Jdu se optat do kanceláře dopravní společnosti. Slečna mi řekne, že autobus má stanoviště jeden blok dál od terminálu. Nicméně mi nabídne, že mě tam vezme taxíkem, protože musí předat řidiči nějaké dokumenty. Vůbec mě nepřekvapuje, že bus nejede z terminálu, to je prostě latina. Nicméně využívám šlechetné nabídky a jedu se slečnou taxíkem až k busu, což je s ohledem na silný déšť fajn.
Část cesty nočním busem jsem prospal. Jinak mi byla docela zima a probouzel jsem se. V 7 hodin ráno jsem vystoupil na autobusovém terminálu v největším Ekvádorském městě Guayaquilu. Naštěstí je letiště jen 10 minut chůze, takže se přesun odehrává bez taxíku. Teď vegetím na letišti a čekám na svůj let do Peru. Mám to veselé. Nejdříve do Limy, kde přespím na letišti, pak přestupují na brzký ranní let do Arequipy a pak ještě jeden přestup na krátký let do Cuzsca.