10.5. – Těžká práce s kameny a vodopád
Ráno hned po snídaní jsme odveleni i s pracovními nástroji na předzahrádku. Paní Gadalupe potřebuje udělat kamenný okraj cesty. Ovšem k tomu potřebujeme na určitá místa nahrnout opravdu veliké kameny. Některé kousky jsou opravdu pořádní macci. Takže musíme s některými valouny manipulovat tři. Po hodině práce dostáváme příděl banánů a pití. V další části pracovní doby hledáme kameny u cesty a převážíme je v kolečkách k zahradě. Paní Gadalupe prohlásí něco ve směru, že jsem "duro" tedy silný. No popravdě kromě Eduarda, tady každého tak o hlavu převyšuji, takže přeci jen se to asi projevuje na objemu svalové hmoty. Naopak chudák Arlan, který má tak 60 kilo i s postelí, je rád, že pohne aspoň se středně velkými kameny.
Ovšem pracovní tempo, není nějak ďábelské, takže se to dá vydržet. Navíc nám paní Gdalupe povídá, že zítra bude ve města přehlídka místních komunit (kmenů). V případě některých místních kmenů musíme být opatrní. Prý v momentě, kdy se muž usměje na některou slečnu, musí si ji vzít. Výhoda je, že může mít až 7, v některých případech i 15 manželek. No snad už to v dnešní době není tak striktní. Paní Gadalupe přidává i historku z její rodiny. Její strýc se prý takto usmál na nějakou indiánskou slečnu. Jenže si ji pak nechtěl vzít. Nakonec musel utéct do vzdálenějšího města. Jenže i přesto se mu o té slečně ještě hodně dlouho zdálo.
V práci pokračujeme až do 12 hodiny. Ještě než jsme propuštěni dostáváme limonádu a srdečné poděkování. K obědu dostáváme zeleninovou polévku a jako dezert mléčnou rýži. Krátce po obědě je čas vyrazit na výlet. Eduardo, který studuje turismus zmobilizuje menší výpravu k vodopádu Cascada Arco Iris. Nejdřív jedem městským busem k zastávce u hřbitova. Dál pak budeme pokračovat mezi-městským autobusem. Naštěstí je zastávka krytá protože pořád prší. Nemusíme čekat dlouho, neboť za chvilku přijíždí ten správný autobus. Při nástupu si všimnu, nějaká dáma nakládá do úložného prostoru velikou kabelu ze které trčí hlava živého kohouta. Zkrátka je to tady trošku jiný svět. Cesta busem je jako vždy pohodlná a za 20 minut jsem na místě.
Vstupné k vodopádu stojí přijatelných 75 centů. Pěšina vede přes banánovou plantáž, kde se samozřejmě jako zemědělský inženýr musím vyfotit. Nakonec nás zavede přímo před vodopád, který je 12 metrů vysoký. Je to pěkné místo a kromě nás u vodopádu nikdo není. Většina se koupe v laguně pod vodopádem. Já se vydávám na průzkum okolí. Vegetace okolo je tropická a všude kolem roste mnoho zvláštních a zajímavých rostlin. Taky mě zaujme linie mravenců, kteří nesou v kusadlech kusy listů. Zajímavá situace pro můj fotoaparát.
Později odpoledne se vracíme autobusem zpět. Ve městě si ještě kupuji vytoužené pivo. Daří se mi koupit vychlazené, což je moc fajn. Po pivu se usíná velmi dobře.
Ovšem pracovní tempo, není nějak ďábelské, takže se to dá vydržet. Navíc nám paní Gdalupe povídá, že zítra bude ve města přehlídka místních komunit (kmenů). V případě některých místních kmenů musíme být opatrní. Prý v momentě, kdy se muž usměje na některou slečnu, musí si ji vzít. Výhoda je, že může mít až 7, v některých případech i 15 manželek. No snad už to v dnešní době není tak striktní. Paní Gadalupe přidává i historku z její rodiny. Její strýc se prý takto usmál na nějakou indiánskou slečnu. Jenže si ji pak nechtěl vzít. Nakonec musel utéct do vzdálenějšího města. Jenže i přesto se mu o té slečně ještě hodně dlouho zdálo.
V práci pokračujeme až do 12 hodiny. Ještě než jsme propuštěni dostáváme limonádu a srdečné poděkování. K obědu dostáváme zeleninovou polévku a jako dezert mléčnou rýži. Krátce po obědě je čas vyrazit na výlet. Eduardo, který studuje turismus zmobilizuje menší výpravu k vodopádu Cascada Arco Iris. Nejdřív jedem městským busem k zastávce u hřbitova. Dál pak budeme pokračovat mezi-městským autobusem. Naštěstí je zastávka krytá protože pořád prší. Nemusíme čekat dlouho, neboť za chvilku přijíždí ten správný autobus. Při nástupu si všimnu, nějaká dáma nakládá do úložného prostoru velikou kabelu ze které trčí hlava živého kohouta. Zkrátka je to tady trošku jiný svět. Cesta busem je jako vždy pohodlná a za 20 minut jsem na místě.
Vstupné k vodopádu stojí přijatelných 75 centů. Pěšina vede přes banánovou plantáž, kde se samozřejmě jako zemědělský inženýr musím vyfotit. Nakonec nás zavede přímo před vodopád, který je 12 metrů vysoký. Je to pěkné místo a kromě nás u vodopádu nikdo není. Většina se koupe v laguně pod vodopádem. Já se vydávám na průzkum okolí. Vegetace okolo je tropická a všude kolem roste mnoho zvláštních a zajímavých rostlin. Taky mě zaujme linie mravenců, kteří nesou v kusadlech kusy listů. Zajímavá situace pro můj fotoaparát.
Později odpoledne se vracíme autobusem zpět. Ve městě si ještě kupuji vytoužené pivo. Daří se mi koupit vychlazené, což je moc fajn. Po pivu se usíná velmi dobře.
Komentáře
Okomentovat