14. až 17. Května – práce se mačetou, déšť každý den, noví lidi na farmě a celková pohoda
Takže přátelé opět mi klekla moje Bluetooth klávesnice. Zase musím vše datlovat na dotykový display. Což časově o dost náročnější a omlouvám se za případné překlepy.
Po volné neděli začíná opět práce. Stále zvelebujeme zahrádku před domkem paní Gadalupe a její rodiny. Trošku socio-ekonomicka vsuvka. Domek paní Gadalupe má tak odhadem 70 m2. Celý je stlučený ze dřeva a u nás by rozhodně neprošel kolaudačním řízením. Zde patří k běžnému standardu. V domku bydlí synové Omar a Pato. Také dvě dcery, jedna se jmenuje Milka. Ta už má dvě děti. Ještě tam bydlí další příslušníci rodiny, ale o těch už nemám přehled.
Zpět k práci. Nejprve dostáváme podrobné instrukce k využití suchého záchodu. Jde o to, že moč se trubkou odvádí cca 10 metrů od záchodu dál. Tuhé exkrementy padají do pytle. Po vykonání potřeby se exkrement zasype suchým jílem, popelem nebo suchou zeminou. Tímto způsobem se prakticky úplně omezí smrad. Jakmile je pytel s víte čím plný přesype se jeho obsah do skladovací nádoby. Něco jako kompostér. Po 6 měsících uhynou všechny choroboplodné zárodky (vědecky prokázáno) a novinkových kompost lze použít jako hnojivo. Údajně vůbec nesmrdí. No tož toliko k tomuto tématu. Musím potvrdit, že kolem kadibudky žádný smrad není.
Po instruktáži začíná opravdová práce. Hlavní náplní je prosekávání bujného travnatého porostu mačetou. Jde o to prosekat pěšinu k místu, kde má být něco jako koupací jezírko. Práce je náročná spíše fyzicky, přemýšlení moc nevyžaduje. Listy té mohutné trávy docela řežou a taky utržím nějaký ten šrám. Arlan má kraťasy a krátké tričko a je proto z této práce odvolán. V další fázi odebíráme rostliny a keře z ruderální části zahrady a přesazujeme je kolem prodělané pěšiny. Juan dostává za úkol, každou přesazenou rostlinu zalít. Trošku se tomu podivuji, když je zemina sama o sobě poměrně vlhká a navíc prakticky každý den prší. Nic k tomu neříkám. Práce tradičně končí po 12 hodině. Už si přesně nepamatuji, co bylo k obědu, ale 100% byly součástí jídla hlízy rostliny Papa China. Máme je snad každý den.
Po obědě se nic moc neděje. Já odcházím do města za lepším signálem, abych mohl aktualizovat svůj blog. Navíc na 17:30 je domluvené, že se potkáme na tržišti Los Platanos, kde bychom měli nakoupit ovoce a zeleninu na týden. Blog se mi daří aktualizovat poměrně rychle. Fotky i text mám v tabletu a tak vše jen nahrávám na web. Horší je to s vyhledáním onoho tržiště. Doufal jsem, že všechno vyřeší Google mapy, ale ona, tržiště nenalezeno. Navíc se spouští velmi silný tropický liják. Když trošku ustane vydávám se do centra. I přes několik dotazů se mi nedaří tržiště najít. Takže se po hodině vracím zpět na farmu. Zapomněl jsem dodat, že ráno odcestoval Eduardo a Marie José. Náhradou je Francouz Pierre, který dorazil večer. Jako správný Francouz anglicky neumí .
Nový den úterý nezačíná úplně dobře pro Arlana. Není mu moc dobře. Při zdejších hygienických podmínkách mě to tolik nepřekvapuje. Navíc se včera s ostatními koupal v Rio Puyo, což není zrovna nejčistší řeka. Rozhodně se do ní dostávají nečistoty z blízkých domácností. Já jsem se naštěstí této aktivitě vyhnul.
Arlan dostává povolení odpočívat. Ostatní jsou fit a tak po snídani brousíme mačety a jdeme vstříc novému pracovnímu úkolu. Prosekáváme bažinatý porost, kde má být později zřízeno koupací jezírko. Jde to docela ztuha, gumáky se občas propiadají docela hluboko do mokřiny. Po hodině usilovného sekání, litrů potu a promočeného oděvu je určený prostor vyčištěn. Není divu, je nás na to osm. V druhém kroku hranu posekanou trávu, ostatní sekají trávu ve svahu nad budoucím jezírkem. Místy jsou pod posekanou trávou patrné veliké louže zadržené vody. Já a Fernando se pouštíme do nelehkého úkolu. Budujeme odvodňovací retenční kanály, proto, aby se mokřina vysušila. Je to práce s krumpáčem a bláto je velmi nepoddajné. Chvíli zapadáme i pod vrchní okraj gumáků, což je docela nepříjemné. K její cti musím dodat, že nám pomáhá i paní Lupe. Daří se nám proklestit jeden kanál, který začíná u slabého potočního přítoku a vede skrz mokřinou. Přidává vše k nám i Juan a u krumpáče se střídáme. Posléze se spouští i několik opakovaných přeháněk. Při pohledu na naše nožem a blátem zborcené tváře nás Lupe posílá v 11 hodin po sprchu.
Arlanovi je už o něco lépe, ale tuším, že si na záchodě prožil pár divokých chvil. Lupe jako starostlivá hostitelka vaří Arlanovi bylinkový čaj. Věřím, že mu přírodní medicína pomůže. Odpoledne přijíždí další posila dobrovolnického týmu. Drobná snědá tmavovlasá slečna, která se jmenuje Nicky. Její příběh je zajímavý, otec je z Dominikánské republiky, maminka z Fiji. Občanství má francouzské, ale rodina žije v Londýně. Docela zamotaný příběh, nemyslíte? Nicky už pobývá na různých dobrovolnických postech v Ekvádoru asi 4 měsíce. Neplánuje žádnou další zemi, protože se jí Ekvádor velmi zamlouvá.
Odpoledne se spouští se mohutný příval dešťových kapek. V takovém případě nezbývá než lenošit na farmě. Tento čas zpříjemňují René a Juan, kteří hrají pořád dokola asi 5 melodií. Zkrátka trénují na jejich večerní pochůzky městem, kde si vydělávají jako potulní bardi. Občas se k nim přidá Snad a zpívá vokály. Také Hayro má hudební nadání a sem tam něco na kytaru zahraje. Mě jako hudebnímu antitalentovi nezbývá, než se natáhnout do houpací sítě a poslouchat produkci při pozorování okolí. Jenže po chvíli u jednoho dřevěného trámu spatřím něco jako malý roj včel. Jdu se podívat blíže a zjišťuji, že jde o výletový otvor u kterého jsou shromážděné drobné včelky. Občas některá vyletí s kouskem dřeva v kusadlech. Další včelky zase přilétávají. Ovšem jde o velmi malou kolonii, takže provoz je minimální. Nejsou ani trochu agresivní a mají zajímavé zelenkavé oči. Asi tušíte, že pro mě a foťák to byla zábava na pár desítek minut.
Večer se koná táborák a je to příjemná příležitost posedět a poslechnout si hudební produkci. Na nějakou dobu si bere do ruky kytaru Nicky a přidává pár písniček s anglickým textem. Příjemná to změna v hudebním repertoáru. Pár slov ke zdejšímu počasí. Kromě práce nosím prakticky pořád kraťasy a tričko s krátkým rukávem. Je jedno zda ráno, přes den nebo večer. Podnebí je tropické, ale díky nadmořské výšce 1000 m.n.m. jsou teploty velmi příjemné. Rozhodně tu nestrádám vedrem.
Ve středu ráno jsem osvobozen od klasické práce. Čeká mě však služba v kuchyni. V 6:50 umývám nádobí prakticky po všech těch včerejšího večera. Ono opravdu latinskoamerická morálka není úplně nejvyšší. Nicméně se nezlobím, protože už jsem se některým zdejším mravům přizpůsobil. Pak nakládám do velkého hrnce ovesné vločky a začínám je pozvolna vařit s panelou. To je taková kostka hnědého sladkého derivátu z cukrové třtiny. Obecně mají v Ekvádoru hodně rádi sladké, takže i ranní čaj z citronové trávy musím důsledně osladit. Ještě o pár banánů, jablek a papáju. Krátce před osmou podávám snídani. Jako vždy se všichni trousí pomalu, jako švábi na pivo.
Déšť znemožňuje dopolední práci, to znamená, že probíhá klasické nicnedělání. Na druhou stranu Anna vyrábí umělecké předměty a Arlan studuje 20 let starého průvodce o Peru. Já se radím s Hayrem, co budeme vařit k obědu. Hayro na být můj asistent, ale s ohledem na mou neznalost zdejších surovin se vůbec nebráním prohozením rolí. Nakonec se shodujeme na zeleninové polévce jejímž základem bude čočka. Jako druhý chod pak bude vaječná omeleta. Přílohou bude rýže. V podstatě postupujeme dle Hayrových instrukcí. Po desáté hodině pozvolna ustává déšť. Objevuje se Lípě a odvádí si amigos s mačetami do blízkého banánovnikového porostu. Úkol je jasný, posekat vysokou trávu.
S Hayrem pokračujeme ve vaření. Já hlavně krájím co Hayro řekne. Do vaječné omelety připravujeme ovoce, které se jmenuje platano. Jde o plod, který vypadá jako banán. Nicméně je tak 2,5 krát větší. Prodává se buď zelený (verde), neno zralý žlutý (maduro). Verde, vůbec není sladký a nejčastěji se krájí na kolečka a smaží. Této úpravě se říká patakones. My však použijeme žluté maduros, které jsou trošku sladké. Náhle se zpoza kuchyně vyloupne zajímavá trojice. Starší žena a muž s malým klučíkem. Ptají se po paní Gadalupe, tak je nasměrujeme do banánového hájku. Po nějaké době se vracejí i s Lupe a jdou nám představeni. Nevím, za zazněla jména, ale jde o příslušníky kmene Kichiwa. Muž má obě ruce amputované v zápěstí. Později mi Hayro vypráví, že takto domorodci trestají krádeže. No každopádně ten člověk, už nikdy nic neukradne.
Lupe odvolává všechny z práce a svolává nad do jídelny. Malý klučík na mě upíra jeho velké zvídavé tmavé oči. Opravdu je velmi poznat, že nejsem zdejší. Když jsou všichni v jídelně sdělí nám návštěvníci nabídku. V podstatě za 30 USD nabízí jednu noc a kompletní den v jejich vesnici. Mezi atrakce patří ochutnávka nápoje čiča, plus kompletní jídlo. Dále pak ukázka rituálů, procházka džunglí a další atrakce. Pro většinu latino amigos, je 30 USD mnoho. Zato Pierre a Nicky do toho jdou na 100%. Já a Arlan už máme jiné plány. Tedy návštěvu města Baños a cyklostezku podél vodopádů. Nicméně i 60 USD od Pierra a Nicky budou pro kmenový rozpočet vítány příjem. Pomalu se loučíme s příslušníky kmene Kichiwa. Navíc nastal čas servírování obědu. Vaření se nám zdařilo a všichni si k jejich spokojenosti plní pupky.
Odpoledne nás opět uvězní déšť. Už to začíná být trošku otrava. K našemu štěstí se kolem 4 hodiny umoudří a tak jdeme s Nicky a Pierrem běhat. Asi nic náročného, Nicky poběží po 4 , měsících a Pierre s ohledem na spotřebu jeho cigaret se spíše chce předvést. Můj odhad je pravdivý. Tempo je slimáčí, což mě moc nebaví. Takže jim utíkám. Naplňují se i mé další obavy, v pravé běžecké botě mám díru. Je jasné, že tyhle boty završí svůj sportovní život na jihoamerickém kontinentu. Dočasně je snad opravím kosmickou páskou. Když se po 5 km vracím z výběhu provádí Lupe na Arlanovi šamanský diagnostický rituál. V podstatě jde o jakousi masáž s tím, že sedící Arlan třímá v rukou vejce. To je mu pak odebráno a Lupe jo rozbije. Jeho obsah vylije do sklenice a při pohledu na bílek s žloutek stanoví se diagnózu. Údajně jo jedno ráno ovanul studený vítr s negativní energií. Nicméně bylinné čaje dělají své a Arlan je už téměř fit.
Večer se tu stmívá kolem šesté. To je ještě hodně brzo, na to jít spát. Ve velkém hrnci děláme popcorn a pak s Nicky a Arlanem sledujeme jediný dokument, který mám na tabletu v angličtině. Jde o dokument, který pojednává o brutální dopad živočišné výroby na naši planetu. Je to chvílemi šokující a smutná podívaná, jak je tento agrobusiness silný a ničivý. Co hůř, všichni se na tom podílíme. Pokud chcete vědět o co jde, mrkněte se na film Cowspiracy. Nicméně noční obloha nad námi rozprostřela hvězdnou oponu a měsíc. S vášní nadšeného fotografa pořizuji několik snímků s dlouhým expozičním časem. Myslím, že některé se docela zdařily.
Čtvrteční ranní hodiny doprovází silné bušení dešťových kapek na plechovou střechu chatky. Při snídani déšť ustává. Lupe je dnes v práci a tak si pro nás nikdo nepřichází. Instrukce dostal Carlos (rozumný kluk) a v 9 hodin nás svolává k manuálním aktivitám. Dnešním úkolem je dokončit kruhovou cestu na okrasné předzahrádce. Včera dovezl náklaďák dvě fůry písku a kamenů. Materiál tedy máme. Nejvíce rozbahněná místa cesty se musí nejprve zpevnit kameny a pak se nasype písek. V tom je nejvíce překvapivě aktivní René a k ruce má Fernanda. Holky odstraňují z cesty trávu a urovnávají ji hráběmi. My všichni ostatní – tedy Carlos, Pierre, Arlana a já (Juan a Hairo mají službu v kuchyni) vytváříme vnější kamenný okraj cesty. Vydobývám si přezdívku buldozer. Ve chvíli kdy se Arlan a Pierre trápí s jedním větším kamenem je od toho odstavíme. Měl jsem při pohledu na ně pocit, že si u toho ublíží. Arlan jako žurnalista moc muskulatury nemá a Pierre jak bys met. Já ten kámen bafnu a odnesu kam je třeba. Proto tedy buldozer. Někdy jen stačí těžké břemeno uchopit na správných místech, aby se váha rozložila. No takže další velké kameny jsou pak svěřeny do mé péče. Carlos zkušeně řídí celou stavbu a postupně vzniká dokonalý kamenný okraj.
Nebudete tomu věřit, ale po obědě zase zběsile prší. Mě to moc netrápí. Nějak se přestávám cítit dobře od žaludku. A celkově mi není do zpěvu. Asi mi nesedlo nějaké jídlo. Není se čemu divit, celkově je překvapivé, že to nepřišlo dřív. Zdejší možnosti hygienického uskladnění potravin jsou velmi omezené. Chybí nám tu chladnička kupříkladu. Kdybychom byli na dětském táboře v ČR, už by to tady hygiena rozprášila i d tučnou pokutou. Nicméně aspoň si člověk posiluje imunitu. Tedy už je mi po dvou žaludečních čajích mnohem lépe. Z lékárničky jsem vylovil tady živočišné uhlí a paralen. Teď je 20:30 a mám pocit, že zítra budu fit.
Navíc zítra po práci vyrážíme s Arlanem do Baños. Budeme spát v hostelu, tak budeme mít dokonalou příležitost využít civilizační výdobytky jako je sprcha, postel, elektřina a internet. Takže dobrou noc a zbytek zítra. 18.5. - , ráno: V noci jsem moc nespal. V břiše mi bublalo jak v a papiňaku a nad ránem byl záchod můj nejlepší kámoš. Už jsem jinak fit, bylo to prostě jen nějaké jídlo, které mi nesedlo. Hůř na tom bude asi Francouz Pierre, který sebou celou noc házel a obávám se, že má virózu. Uvidíme za chvilku bude snídaně. A odpoledne cesta do Baños, hurá!!
Po volné neděli začíná opět práce. Stále zvelebujeme zahrádku před domkem paní Gadalupe a její rodiny. Trošku socio-ekonomicka vsuvka. Domek paní Gadalupe má tak odhadem 70 m2. Celý je stlučený ze dřeva a u nás by rozhodně neprošel kolaudačním řízením. Zde patří k běžnému standardu. V domku bydlí synové Omar a Pato. Také dvě dcery, jedna se jmenuje Milka. Ta už má dvě děti. Ještě tam bydlí další příslušníci rodiny, ale o těch už nemám přehled.
Zpět k práci. Nejprve dostáváme podrobné instrukce k využití suchého záchodu. Jde o to, že moč se trubkou odvádí cca 10 metrů od záchodu dál. Tuhé exkrementy padají do pytle. Po vykonání potřeby se exkrement zasype suchým jílem, popelem nebo suchou zeminou. Tímto způsobem se prakticky úplně omezí smrad. Jakmile je pytel s víte čím plný přesype se jeho obsah do skladovací nádoby. Něco jako kompostér. Po 6 měsících uhynou všechny choroboplodné zárodky (vědecky prokázáno) a novinkových kompost lze použít jako hnojivo. Údajně vůbec nesmrdí. No tož toliko k tomuto tématu. Musím potvrdit, že kolem kadibudky žádný smrad není.
Po instruktáži začíná opravdová práce. Hlavní náplní je prosekávání bujného travnatého porostu mačetou. Jde o to prosekat pěšinu k místu, kde má být něco jako koupací jezírko. Práce je náročná spíše fyzicky, přemýšlení moc nevyžaduje. Listy té mohutné trávy docela řežou a taky utržím nějaký ten šrám. Arlan má kraťasy a krátké tričko a je proto z této práce odvolán. V další fázi odebíráme rostliny a keře z ruderální části zahrady a přesazujeme je kolem prodělané pěšiny. Juan dostává za úkol, každou přesazenou rostlinu zalít. Trošku se tomu podivuji, když je zemina sama o sobě poměrně vlhká a navíc prakticky každý den prší. Nic k tomu neříkám. Práce tradičně končí po 12 hodině. Už si přesně nepamatuji, co bylo k obědu, ale 100% byly součástí jídla hlízy rostliny Papa China. Máme je snad každý den.
Po obědě se nic moc neděje. Já odcházím do města za lepším signálem, abych mohl aktualizovat svůj blog. Navíc na 17:30 je domluvené, že se potkáme na tržišti Los Platanos, kde bychom měli nakoupit ovoce a zeleninu na týden. Blog se mi daří aktualizovat poměrně rychle. Fotky i text mám v tabletu a tak vše jen nahrávám na web. Horší je to s vyhledáním onoho tržiště. Doufal jsem, že všechno vyřeší Google mapy, ale ona, tržiště nenalezeno. Navíc se spouští velmi silný tropický liják. Když trošku ustane vydávám se do centra. I přes několik dotazů se mi nedaří tržiště najít. Takže se po hodině vracím zpět na farmu. Zapomněl jsem dodat, že ráno odcestoval Eduardo a Marie José. Náhradou je Francouz Pierre, který dorazil večer. Jako správný Francouz anglicky neumí .
Nový den úterý nezačíná úplně dobře pro Arlana. Není mu moc dobře. Při zdejších hygienických podmínkách mě to tolik nepřekvapuje. Navíc se včera s ostatními koupal v Rio Puyo, což není zrovna nejčistší řeka. Rozhodně se do ní dostávají nečistoty z blízkých domácností. Já jsem se naštěstí této aktivitě vyhnul.
Arlan dostává povolení odpočívat. Ostatní jsou fit a tak po snídani brousíme mačety a jdeme vstříc novému pracovnímu úkolu. Prosekáváme bažinatý porost, kde má být později zřízeno koupací jezírko. Jde to docela ztuha, gumáky se občas propiadají docela hluboko do mokřiny. Po hodině usilovného sekání, litrů potu a promočeného oděvu je určený prostor vyčištěn. Není divu, je nás na to osm. V druhém kroku hranu posekanou trávu, ostatní sekají trávu ve svahu nad budoucím jezírkem. Místy jsou pod posekanou trávou patrné veliké louže zadržené vody. Já a Fernando se pouštíme do nelehkého úkolu. Budujeme odvodňovací retenční kanály, proto, aby se mokřina vysušila. Je to práce s krumpáčem a bláto je velmi nepoddajné. Chvíli zapadáme i pod vrchní okraj gumáků, což je docela nepříjemné. K její cti musím dodat, že nám pomáhá i paní Lupe. Daří se nám proklestit jeden kanál, který začíná u slabého potočního přítoku a vede skrz mokřinou. Přidává vše k nám i Juan a u krumpáče se střídáme. Posléze se spouští i několik opakovaných přeháněk. Při pohledu na naše nožem a blátem zborcené tváře nás Lupe posílá v 11 hodin po sprchu.
Arlanovi je už o něco lépe, ale tuším, že si na záchodě prožil pár divokých chvil. Lupe jako starostlivá hostitelka vaří Arlanovi bylinkový čaj. Věřím, že mu přírodní medicína pomůže. Odpoledne přijíždí další posila dobrovolnického týmu. Drobná snědá tmavovlasá slečna, která se jmenuje Nicky. Její příběh je zajímavý, otec je z Dominikánské republiky, maminka z Fiji. Občanství má francouzské, ale rodina žije v Londýně. Docela zamotaný příběh, nemyslíte? Nicky už pobývá na různých dobrovolnických postech v Ekvádoru asi 4 měsíce. Neplánuje žádnou další zemi, protože se jí Ekvádor velmi zamlouvá.
Odpoledne se spouští se mohutný příval dešťových kapek. V takovém případě nezbývá než lenošit na farmě. Tento čas zpříjemňují René a Juan, kteří hrají pořád dokola asi 5 melodií. Zkrátka trénují na jejich večerní pochůzky městem, kde si vydělávají jako potulní bardi. Občas se k nim přidá Snad a zpívá vokály. Také Hayro má hudební nadání a sem tam něco na kytaru zahraje. Mě jako hudebnímu antitalentovi nezbývá, než se natáhnout do houpací sítě a poslouchat produkci při pozorování okolí. Jenže po chvíli u jednoho dřevěného trámu spatřím něco jako malý roj včel. Jdu se podívat blíže a zjišťuji, že jde o výletový otvor u kterého jsou shromážděné drobné včelky. Občas některá vyletí s kouskem dřeva v kusadlech. Další včelky zase přilétávají. Ovšem jde o velmi malou kolonii, takže provoz je minimální. Nejsou ani trochu agresivní a mají zajímavé zelenkavé oči. Asi tušíte, že pro mě a foťák to byla zábava na pár desítek minut.
Večer se koná táborák a je to příjemná příležitost posedět a poslechnout si hudební produkci. Na nějakou dobu si bere do ruky kytaru Nicky a přidává pár písniček s anglickým textem. Příjemná to změna v hudebním repertoáru. Pár slov ke zdejšímu počasí. Kromě práce nosím prakticky pořád kraťasy a tričko s krátkým rukávem. Je jedno zda ráno, přes den nebo večer. Podnebí je tropické, ale díky nadmořské výšce 1000 m.n.m. jsou teploty velmi příjemné. Rozhodně tu nestrádám vedrem.
Ve středu ráno jsem osvobozen od klasické práce. Čeká mě však služba v kuchyni. V 6:50 umývám nádobí prakticky po všech těch včerejšího večera. Ono opravdu latinskoamerická morálka není úplně nejvyšší. Nicméně se nezlobím, protože už jsem se některým zdejším mravům přizpůsobil. Pak nakládám do velkého hrnce ovesné vločky a začínám je pozvolna vařit s panelou. To je taková kostka hnědého sladkého derivátu z cukrové třtiny. Obecně mají v Ekvádoru hodně rádi sladké, takže i ranní čaj z citronové trávy musím důsledně osladit. Ještě o pár banánů, jablek a papáju. Krátce před osmou podávám snídani. Jako vždy se všichni trousí pomalu, jako švábi na pivo.
Déšť znemožňuje dopolední práci, to znamená, že probíhá klasické nicnedělání. Na druhou stranu Anna vyrábí umělecké předměty a Arlan studuje 20 let starého průvodce o Peru. Já se radím s Hayrem, co budeme vařit k obědu. Hayro na být můj asistent, ale s ohledem na mou neznalost zdejších surovin se vůbec nebráním prohozením rolí. Nakonec se shodujeme na zeleninové polévce jejímž základem bude čočka. Jako druhý chod pak bude vaječná omeleta. Přílohou bude rýže. V podstatě postupujeme dle Hayrových instrukcí. Po desáté hodině pozvolna ustává déšť. Objevuje se Lípě a odvádí si amigos s mačetami do blízkého banánovnikového porostu. Úkol je jasný, posekat vysokou trávu.
S Hayrem pokračujeme ve vaření. Já hlavně krájím co Hayro řekne. Do vaječné omelety připravujeme ovoce, které se jmenuje platano. Jde o plod, který vypadá jako banán. Nicméně je tak 2,5 krát větší. Prodává se buď zelený (verde), neno zralý žlutý (maduro). Verde, vůbec není sladký a nejčastěji se krájí na kolečka a smaží. Této úpravě se říká patakones. My však použijeme žluté maduros, které jsou trošku sladké. Náhle se zpoza kuchyně vyloupne zajímavá trojice. Starší žena a muž s malým klučíkem. Ptají se po paní Gadalupe, tak je nasměrujeme do banánového hájku. Po nějaké době se vracejí i s Lupe a jdou nám představeni. Nevím, za zazněla jména, ale jde o příslušníky kmene Kichiwa. Muž má obě ruce amputované v zápěstí. Později mi Hayro vypráví, že takto domorodci trestají krádeže. No každopádně ten člověk, už nikdy nic neukradne.
Lupe odvolává všechny z práce a svolává nad do jídelny. Malý klučík na mě upíra jeho velké zvídavé tmavé oči. Opravdu je velmi poznat, že nejsem zdejší. Když jsou všichni v jídelně sdělí nám návštěvníci nabídku. V podstatě za 30 USD nabízí jednu noc a kompletní den v jejich vesnici. Mezi atrakce patří ochutnávka nápoje čiča, plus kompletní jídlo. Dále pak ukázka rituálů, procházka džunglí a další atrakce. Pro většinu latino amigos, je 30 USD mnoho. Zato Pierre a Nicky do toho jdou na 100%. Já a Arlan už máme jiné plány. Tedy návštěvu města Baños a cyklostezku podél vodopádů. Nicméně i 60 USD od Pierra a Nicky budou pro kmenový rozpočet vítány příjem. Pomalu se loučíme s příslušníky kmene Kichiwa. Navíc nastal čas servírování obědu. Vaření se nám zdařilo a všichni si k jejich spokojenosti plní pupky.
Odpoledne nás opět uvězní déšť. Už to začíná být trošku otrava. K našemu štěstí se kolem 4 hodiny umoudří a tak jdeme s Nicky a Pierrem běhat. Asi nic náročného, Nicky poběží po 4 , měsících a Pierre s ohledem na spotřebu jeho cigaret se spíše chce předvést. Můj odhad je pravdivý. Tempo je slimáčí, což mě moc nebaví. Takže jim utíkám. Naplňují se i mé další obavy, v pravé běžecké botě mám díru. Je jasné, že tyhle boty završí svůj sportovní život na jihoamerickém kontinentu. Dočasně je snad opravím kosmickou páskou. Když se po 5 km vracím z výběhu provádí Lupe na Arlanovi šamanský diagnostický rituál. V podstatě jde o jakousi masáž s tím, že sedící Arlan třímá v rukou vejce. To je mu pak odebráno a Lupe jo rozbije. Jeho obsah vylije do sklenice a při pohledu na bílek s žloutek stanoví se diagnózu. Údajně jo jedno ráno ovanul studený vítr s negativní energií. Nicméně bylinné čaje dělají své a Arlan je už téměř fit.
Večer se tu stmívá kolem šesté. To je ještě hodně brzo, na to jít spát. Ve velkém hrnci děláme popcorn a pak s Nicky a Arlanem sledujeme jediný dokument, který mám na tabletu v angličtině. Jde o dokument, který pojednává o brutální dopad živočišné výroby na naši planetu. Je to chvílemi šokující a smutná podívaná, jak je tento agrobusiness silný a ničivý. Co hůř, všichni se na tom podílíme. Pokud chcete vědět o co jde, mrkněte se na film Cowspiracy. Nicméně noční obloha nad námi rozprostřela hvězdnou oponu a měsíc. S vášní nadšeného fotografa pořizuji několik snímků s dlouhým expozičním časem. Myslím, že některé se docela zdařily.
Čtvrteční ranní hodiny doprovází silné bušení dešťových kapek na plechovou střechu chatky. Při snídani déšť ustává. Lupe je dnes v práci a tak si pro nás nikdo nepřichází. Instrukce dostal Carlos (rozumný kluk) a v 9 hodin nás svolává k manuálním aktivitám. Dnešním úkolem je dokončit kruhovou cestu na okrasné předzahrádce. Včera dovezl náklaďák dvě fůry písku a kamenů. Materiál tedy máme. Nejvíce rozbahněná místa cesty se musí nejprve zpevnit kameny a pak se nasype písek. V tom je nejvíce překvapivě aktivní René a k ruce má Fernanda. Holky odstraňují z cesty trávu a urovnávají ji hráběmi. My všichni ostatní – tedy Carlos, Pierre, Arlana a já (Juan a Hairo mají službu v kuchyni) vytváříme vnější kamenný okraj cesty. Vydobývám si přezdívku buldozer. Ve chvíli kdy se Arlan a Pierre trápí s jedním větším kamenem je od toho odstavíme. Měl jsem při pohledu na ně pocit, že si u toho ublíží. Arlan jako žurnalista moc muskulatury nemá a Pierre jak bys met. Já ten kámen bafnu a odnesu kam je třeba. Proto tedy buldozer. Někdy jen stačí těžké břemeno uchopit na správných místech, aby se váha rozložila. No takže další velké kameny jsou pak svěřeny do mé péče. Carlos zkušeně řídí celou stavbu a postupně vzniká dokonalý kamenný okraj.
Nebudete tomu věřit, ale po obědě zase zběsile prší. Mě to moc netrápí. Nějak se přestávám cítit dobře od žaludku. A celkově mi není do zpěvu. Asi mi nesedlo nějaké jídlo. Není se čemu divit, celkově je překvapivé, že to nepřišlo dřív. Zdejší možnosti hygienického uskladnění potravin jsou velmi omezené. Chybí nám tu chladnička kupříkladu. Kdybychom byli na dětském táboře v ČR, už by to tady hygiena rozprášila i d tučnou pokutou. Nicméně aspoň si člověk posiluje imunitu. Tedy už je mi po dvou žaludečních čajích mnohem lépe. Z lékárničky jsem vylovil tady živočišné uhlí a paralen. Teď je 20:30 a mám pocit, že zítra budu fit.
Navíc zítra po práci vyrážíme s Arlanem do Baños. Budeme spát v hostelu, tak budeme mít dokonalou příležitost využít civilizační výdobytky jako je sprcha, postel, elektřina a internet. Takže dobrou noc a zbytek zítra. 18.5. - , ráno: V noci jsem moc nespal. V břiše mi bublalo jak v a papiňaku a nad ránem byl záchod můj nejlepší kámoš. Už jsem jinak fit, bylo to prostě jen nějaké jídlo, které mi nesedlo. Hůř na tom bude asi Francouz Pierre, který sebou celou noc házel a obávám se, že má virózu. Uvidíme za chvilku bude snídaně. A odpoledne cesta do Baños, hurá!!
Komentáře
Okomentovat