3. až 4. Května – přesun na ekofarmu Argentina na okraji městečka Puyo
Poslední den v Mompiche probíhá pohodově. Postupně si balím věci. Využívám také dobrého wifi připojení a komunikují s vnějším světem. Taky si objednávám 5 denní trek na Macchu Pichu, který mě čeká 27. května. Samozřejmě užívám i poslední možnosti jak se ještě chvilku válet v houpací síti. Což je moc příjemné, ale na druhou stranu myslím, že už toho válení bylo dost. Kolem 16 hodiny se vrtací Simi (fiský spolubydlící), který je trošku pod parou. Dal si na sluníčku dva silné koktejly, a asi mu to trochu vlezlo do hlavy. Nicméně se sptolečně vydáváme vstříc Mompiche do nějaké místní restaurace na lokální dobrotu. Čas nám zrovna není nakloněn, protože v tuto dobu mají místní polední pauzu. V první restauraci to vzdáváme poté co na otázku zda mají pivo, dostáváme zápornou odpověď. Místní tady bohužel nejsou moc podnikaví, natož aby je napadlo zaběhnout pro to pivo asi 10 metrů do vedlejšího obchodu. Nakonec se nám zadaří ve druhém restauračním zařízení, kde pivo mají. Já si dávám nějakou zdejší specialitu. Je to studená polívka na kyselo s rybím masem a k tomu hromádka rýže. Není to špatné, ale určitě mi to nezůstane v chuťové paměti, jako světoborná specialita. Simi je docela rozjetý a povídá mi jak tady s místními domlouvá ceny. Je vidět, že v sobě má docela dost obchodní krve.
Po pozdním obědě se přesouvám do hostelu, kde si beru svůj stále velký a těžký batoh. Loučím se se Simim. Mandee (majitelka) bohužel není přítomna, tak aspoň vzkazuji Simimu, aby ji vyřídil můj pozdrav. Pak už se přesouvám, k autobusu co jede do města Esmeralda. Autobus je pohodlný a čistý, dokonce má klimatizaci. Cestou sledují tropickou krajinu, která už je poměrně dost odlesněná a na svazích se pasou krávy, případně jsou tu různé plantáže s palmami, banány a dalšími plodinami. Jak čas utíká přichází tma a z okna už není skoro nic vidět. Projíždím několik menších měst. V jednom z nich přistoupí holka, která zapne pustí hudbu a začne zpívat. Není to zlé, ale asi by v pěvecké soutěži jako talent neuspěla. Nicméně ji po její produkci dávám za snahu dolar.
Po osmé hodině autobus dorazí na terminál ve městě Esmeralda. Naštěstí je to terminál, kde mají sídlo všechny místní autobusové společnosti a tak si kupuji u firmy Espress Baňo lístek do Quita. Autobus jede až ve 23:30. Takže tak nějak zevluji v čekárně, dávám si kafe a snažím se pochopit španělskou gramatiku týkající se minulého a budoucího času.
Na místní poměry přesně, tedy o 30 minut později vyrážím v nočním buse vstříc Quito. Vedle mě sedí vyzáblá postarší černoška, která má strašně dlouhé nohy a stále se nemůže uvelebit. Nějak mě to moc netrápí. Naštěstí se asi po 10 minutách přestává vrtět. Pomalu začínám podřimovat. Jenže řidič nemá pro náš spánek moc pochopení a pouští jakýsi americký akční film nadabovaný do španělštiny. K tomu jako bonus repráky v celém autobusu osolí na plný kotel. Nezbývá, než se zdejší kultuře podvolit a pokusit se buď spát, nebo sledovat akční dění na ploché obrazovce televizoru.
Jako by to nemělo být všechno, v nějakém městě zastavuje autobusy policie. Všichni musí vystoupit, předložit zavazadlo a podrobit se osobní prohlídce. Na severu Ekvádoru totiž aktuálně řádí Kulumbiská guerilla. Díky bohu to není žádné drama a po 10 minutách je po všem. V autobuse nadále pokračuje folklór v podobně filmu. Jenže když ten šílený akčňák skonči, prostě naběhne další. Takže za celou 7 hodinovou cestu v noci jsem nucen být svědkem třech akčních filmů. Na terminálu v Quitu jsem už docela rozlámaný.
V pět hodiny ráno se mi podaří koupit lístek na další autobus směr město Puyo. Je fajn, že nemusím dlouho čekat. Autobus do Puya jede pět hodin. Cestou nastupují různí prodavači všeho možného, včetně chipsů, ovoce, novin… Klasický zdejší folklór. Za oknem se mění scenérie. Poblíž Puya, je krajina kopcovitá až hornatá. Svahy jsou pokryté tropickým pralesem a člověk může spatřit také spoustu vodopádů. Je to taková kochací jízda.
Na konečné v Puyu posílám smsku taxikářovi, který má prý nejlepší cenu za dopravu na farmu. Pán mi volá za chvilku zpět a naštěstí mu dokážu vysvětlit, co potřebuji. Za 20 minut už sedím v autě a jedu na farmu. V rámci možností s řidičem konverzujeme.
Za chviličku jsem na místě. Předávám taxikářovi 3 dolary. Uvitá mě dcera paní farmářky, která mě pošle kamsi do zeleně, který prý sídlí další dobrovolníci. Skutečně tomu tak je. Pod přístřeškem sedí holka a kluk z Kolumbie, další dva kluci z Ekvádoru. Anglicky umí jen kolumbijský pár, a to velmi omezeně. Naštěstí chápu, že jsem nový dobrovolník. Celé zázemí je zde velmi naturální. Skládá se z hlavního přístřešku s plechovou střechou, kde je taky kuchyně. Ubytování je pak ve dřevěném domku. Jinak všude okolo prochází drůbež, dva koni, smečka psů. Tak nějak začínám mít dojem, že to zde nebude úplně snadné. Hlavně díky jazykové bariéře. Nicméně, aspoň se moje španělština zlepší. Nakonec dva týdny to tady určitě vydržím. Víkendy jsou volné a v okolí jsou vodopády, botanické zahrady a mnoho dalších věcí k vidění a zažití. Pracovat se začíná až v pondělí, tak mám před sebou dva dny volna.
Po pozdním obědě se přesouvám do hostelu, kde si beru svůj stále velký a těžký batoh. Loučím se se Simim. Mandee (majitelka) bohužel není přítomna, tak aspoň vzkazuji Simimu, aby ji vyřídil můj pozdrav. Pak už se přesouvám, k autobusu co jede do města Esmeralda. Autobus je pohodlný a čistý, dokonce má klimatizaci. Cestou sledují tropickou krajinu, která už je poměrně dost odlesněná a na svazích se pasou krávy, případně jsou tu různé plantáže s palmami, banány a dalšími plodinami. Jak čas utíká přichází tma a z okna už není skoro nic vidět. Projíždím několik menších měst. V jednom z nich přistoupí holka, která zapne pustí hudbu a začne zpívat. Není to zlé, ale asi by v pěvecké soutěži jako talent neuspěla. Nicméně ji po její produkci dávám za snahu dolar.
Po osmé hodině autobus dorazí na terminál ve městě Esmeralda. Naštěstí je to terminál, kde mají sídlo všechny místní autobusové společnosti a tak si kupuji u firmy Espress Baňo lístek do Quita. Autobus jede až ve 23:30. Takže tak nějak zevluji v čekárně, dávám si kafe a snažím se pochopit španělskou gramatiku týkající se minulého a budoucího času.
Na místní poměry přesně, tedy o 30 minut později vyrážím v nočním buse vstříc Quito. Vedle mě sedí vyzáblá postarší černoška, která má strašně dlouhé nohy a stále se nemůže uvelebit. Nějak mě to moc netrápí. Naštěstí se asi po 10 minutách přestává vrtět. Pomalu začínám podřimovat. Jenže řidič nemá pro náš spánek moc pochopení a pouští jakýsi americký akční film nadabovaný do španělštiny. K tomu jako bonus repráky v celém autobusu osolí na plný kotel. Nezbývá, než se zdejší kultuře podvolit a pokusit se buď spát, nebo sledovat akční dění na ploché obrazovce televizoru.
Jako by to nemělo být všechno, v nějakém městě zastavuje autobusy policie. Všichni musí vystoupit, předložit zavazadlo a podrobit se osobní prohlídce. Na severu Ekvádoru totiž aktuálně řádí Kulumbiská guerilla. Díky bohu to není žádné drama a po 10 minutách je po všem. V autobuse nadále pokračuje folklór v podobně filmu. Jenže když ten šílený akčňák skonči, prostě naběhne další. Takže za celou 7 hodinovou cestu v noci jsem nucen být svědkem třech akčních filmů. Na terminálu v Quitu jsem už docela rozlámaný.
V pět hodiny ráno se mi podaří koupit lístek na další autobus směr město Puyo. Je fajn, že nemusím dlouho čekat. Autobus do Puya jede pět hodin. Cestou nastupují různí prodavači všeho možného, včetně chipsů, ovoce, novin… Klasický zdejší folklór. Za oknem se mění scenérie. Poblíž Puya, je krajina kopcovitá až hornatá. Svahy jsou pokryté tropickým pralesem a člověk může spatřit také spoustu vodopádů. Je to taková kochací jízda.
Na konečné v Puyu posílám smsku taxikářovi, který má prý nejlepší cenu za dopravu na farmu. Pán mi volá za chvilku zpět a naštěstí mu dokážu vysvětlit, co potřebuji. Za 20 minut už sedím v autě a jedu na farmu. V rámci možností s řidičem konverzujeme.
Za chviličku jsem na místě. Předávám taxikářovi 3 dolary. Uvitá mě dcera paní farmářky, která mě pošle kamsi do zeleně, který prý sídlí další dobrovolníci. Skutečně tomu tak je. Pod přístřeškem sedí holka a kluk z Kolumbie, další dva kluci z Ekvádoru. Anglicky umí jen kolumbijský pár, a to velmi omezeně. Naštěstí chápu, že jsem nový dobrovolník. Celé zázemí je zde velmi naturální. Skládá se z hlavního přístřešku s plechovou střechou, kde je taky kuchyně. Ubytování je pak ve dřevěném domku. Jinak všude okolo prochází drůbež, dva koni, smečka psů. Tak nějak začínám mít dojem, že to zde nebude úplně snadné. Hlavně díky jazykové bariéře. Nicméně, aspoň se moje španělština zlepší. Nakonec dva týdny to tady určitě vydržím. Víkendy jsou volné a v okolí jsou vodopády, botanické zahrady a mnoho dalších věcí k vidění a zažití. Pracovat se začíná až v pondělí, tak mám před sebou dva dny volna.
Komentáře
Okomentovat