13.5. Návštěva původního domorodého kmene
Ráno se odehrává již pravidelná epizoda. Do příbytku přichází slepice a sápe se ke mně do postele na spacák. Jenže si trošku popleta hodinu, protože spacák ještě obývám já. Takže ji nemilosrdně posílám zpět na zem. Jenže slepice je umíněná a vrací se zpět. Při druhém pokusu už je agresivní a dokonce mě klovne. V tom případě už ji nechávám pohodlí mého spacáku k dispozici. Během hodiny je vajíčko na světě a slepice už musí nekompromisně pryč. I když venku stále hustě prší.
Je neděle a latinsko-američtí amigos se rozhodně z postele nehrnou. V osm hodin ráno si chystám snídani. Mám jen nudlovou polívku, ale tak musím si vystačit. Později se přidává Arlan a Juan. Zbytek ještě nevylezl ze stanů a přístřešku, protože stále velmi hustě prší. S Arlanem máme v plánu navštívit jeden ze zdejších kmenů v jejich původní vesnici. Domlouváme se, že i přes déšť vyrazíme, nejpozději v 10 hodin. Přesně jde o centro comunitario Sasha Wasi, které obývá kmen Shuar.
Déšť pozvolna přechází v mrholení a tak nakonec po 10 hodině vyrážíme do města na autobus. Na autobusovém terminálů nám paní na turistických informacích sděluje, že autobus naším směrem jede až ve 13 hodin a navíc z místa zvaného Mercado Mariscal. Přesouváme se tedy tím směrem. Je to jedno z městských tržišť, kde se prodává převážně ovoce a zelenina, ale také ryby a maso. U jednoho stánku mě zaujmou velmi tučné masité larvy, ale této neodolatelné nabídce odolávám. Jelikož je čas oběda, vcházíme do jedné z místních "restaurací". Dáváme si kompletní oběd za 2 USD – tedy polévku, jako druhý chod kus kuřecího masa s rýží. No za nějakých 45 korun, už u nás opravdu polední menu nedostanete ani v tom největším zapadákově. Tady se zdá, že jde o běžnou cenu.
Po obědě obcházím tržiště ještě dvakrát, protože máme spoustu času. Ve 13 hodin už jedeme autobusem Sasha Wasi. Netuším zda j tam zastávka, a tak studujeme mapu. Všimne si toho jeden mladý spolucestující. Pak nám lámanou angličtinou oznámí, že jede na stejné místo. Je to fajn, aspoň nemusíme nic řešit. Ještě v autobuse nás průvodčí skasíruje o 1,25 USD. Tady je to nějak normální, že kromě řidiče ještě v autobuse jezdí něco jako průvodčí, jehož hlavním úkolem je vybírání jízdného.
Když vystoupíme z autobusu představí se nám mladý borec jako Juan s tím, že je příslušník kmene Shuar. V Puyu studuje turismus a jede navštívit rodinu. Doprovází nás až do vesnice Sasha Wasi, kterou obývá kmen Shuar. Přivítá nás mladší svalnatý příslušník kmene a usadí nás v hlavní chýši. Uprostřed hoří mírní oheň. Pak postupně zmobilizuje ostatní – děti, ženy i muže. Za chvilku už přichází s čelenkou na hlavě a probíhá představení. Nejdřív v jazyce Shuar a pak Španělsky. Následujícím bodem je ochutnávka polévky, která se jmenuje Čiča. Je to rozžvýkaný kořen juky a celé je to zřejmě mírně fermentované. Je to taková ta věc, kterou obvykle cizinci odmítají. Jenže nechceme urazit a tak to s Arlanem vypijeme. Není to nějak strašné, trošku kyselé. Pak přichází dvě děti – kluk a holka a malují nám na obličej přírodní barvou typické dekorace. Jedním z vrcholných bodů programu je tradiční tanec, do kterého se zapojí všichni příslušníci kmene. Ženy mají rákosové sukně a přírodní dekorativní oděvy a také něco jako dřevěnou podprsenku. Muži bubnují do bláznivého rytmu a vše se točí kolem ohně. Pak nám s Arlanem přidělí čelenky a dostáváme bubny a musíme se zapojit do společného tance. Vzhledem k tomu, že bubnování nemá žádný rytmus nemám ani já, jako člověk bez hudebního sluchu přispět do společného rámusu. Pak se přesouváme ven z chýše a zkoušíme si typickou zbraň – tedy foukačku, ze které létají otrávené šípy. Není to žádná legrace, ale terč ve vzdálenosti asi 5 metrů se trefit dá. Nakonec si ještě můžeme prohlédnou chýši, kde jsou vystavené ruční výrobky, které si samozřejmě můžeme i koupit. To je vlastně i hlavní zdroj příjmu zdejší vesnice.
Po celou dobu nás doprovází i Chuan, který nás ochotně fotí. Zřejmě to bere jako dobrou příležitost procvičit angličtinu. S Arlanem máme mírně podezření, že bude na závěr chtít pár dolarů za tlumočení a asistenci. Naše podezření ještě zesílí, když nás pozve k jeho bratrovi na pozdní oběd. Rodina jeho bratra bydlí hned vedle vesnice Sasha Wasi. Mají několik chýší a my jsme pozvání do jídelní. Nejdřív si chvilku povídáme, pak nás Juan bere na prohlídku okolí. Jeho bratr mezitím chytne v řece několik ryb, které nám připraví tradičním způsobem. Juan nám ukazuje okolí, různé rostliny a tak nějak konverzujeme. Během hodiny se vracím zpět do příbytku jeho bratra, kde dostáváme jídlo, které se jmenuje Majto. Ryba pečená v palmovém listu podávaná s banánem a nějakou hlízou. Ryba nápadně připomíná větší kopii sumečka z mého akvária. Jídlo je chutná. Stále tak nějak čekáme, kdy si řeknou o peníze. Jenže tato otázka vůbec nepadne. Před pátou hodinou se loučíme a jdeme na autobus. Doprovází nás i Juan, který se taky vrací do města. Vlastně celé 3 hodiny času věnoval jen nám a nakonec za to vůbec nic nechtěl. Zřejmě to bral jako praxi v rámci univerzitních studií turismu. Nebo jen prostě chtěl dokázat, že i zde není vše jen penězích. V každém případě to byl velmi dobrý zážitek.
Zpět na farmě zjišťujeme, že ostatní skoro nic nedělali. Vůbec mě to nepřekvapuje. Jen mi zvládl sníst dva zelené banány, které jsem nechal na stole. Naštěstí s k tomu aspoň přiznali. Když občas vidím jejich přístup k určitým věcem, nedivím se, že ekonomika Ekvádoru zrovna neprosperuje. Ale zase jsou naprosto v pohodě . Jak s říká, jiný kraj, jiný mrav.
Je neděle a latinsko-američtí amigos se rozhodně z postele nehrnou. V osm hodin ráno si chystám snídani. Mám jen nudlovou polívku, ale tak musím si vystačit. Později se přidává Arlan a Juan. Zbytek ještě nevylezl ze stanů a přístřešku, protože stále velmi hustě prší. S Arlanem máme v plánu navštívit jeden ze zdejších kmenů v jejich původní vesnici. Domlouváme se, že i přes déšť vyrazíme, nejpozději v 10 hodin. Přesně jde o centro comunitario Sasha Wasi, které obývá kmen Shuar.
Déšť pozvolna přechází v mrholení a tak nakonec po 10 hodině vyrážíme do města na autobus. Na autobusovém terminálů nám paní na turistických informacích sděluje, že autobus naším směrem jede až ve 13 hodin a navíc z místa zvaného Mercado Mariscal. Přesouváme se tedy tím směrem. Je to jedno z městských tržišť, kde se prodává převážně ovoce a zelenina, ale také ryby a maso. U jednoho stánku mě zaujmou velmi tučné masité larvy, ale této neodolatelné nabídce odolávám. Jelikož je čas oběda, vcházíme do jedné z místních "restaurací". Dáváme si kompletní oběd za 2 USD – tedy polévku, jako druhý chod kus kuřecího masa s rýží. No za nějakých 45 korun, už u nás opravdu polední menu nedostanete ani v tom největším zapadákově. Tady se zdá, že jde o běžnou cenu.
Po obědě obcházím tržiště ještě dvakrát, protože máme spoustu času. Ve 13 hodin už jedeme autobusem Sasha Wasi. Netuším zda j tam zastávka, a tak studujeme mapu. Všimne si toho jeden mladý spolucestující. Pak nám lámanou angličtinou oznámí, že jede na stejné místo. Je to fajn, aspoň nemusíme nic řešit. Ještě v autobuse nás průvodčí skasíruje o 1,25 USD. Tady je to nějak normální, že kromě řidiče ještě v autobuse jezdí něco jako průvodčí, jehož hlavním úkolem je vybírání jízdného.
Když vystoupíme z autobusu představí se nám mladý borec jako Juan s tím, že je příslušník kmene Shuar. V Puyu studuje turismus a jede navštívit rodinu. Doprovází nás až do vesnice Sasha Wasi, kterou obývá kmen Shuar. Přivítá nás mladší svalnatý příslušník kmene a usadí nás v hlavní chýši. Uprostřed hoří mírní oheň. Pak postupně zmobilizuje ostatní – děti, ženy i muže. Za chvilku už přichází s čelenkou na hlavě a probíhá představení. Nejdřív v jazyce Shuar a pak Španělsky. Následujícím bodem je ochutnávka polévky, která se jmenuje Čiča. Je to rozžvýkaný kořen juky a celé je to zřejmě mírně fermentované. Je to taková ta věc, kterou obvykle cizinci odmítají. Jenže nechceme urazit a tak to s Arlanem vypijeme. Není to nějak strašné, trošku kyselé. Pak přichází dvě děti – kluk a holka a malují nám na obličej přírodní barvou typické dekorace. Jedním z vrcholných bodů programu je tradiční tanec, do kterého se zapojí všichni příslušníci kmene. Ženy mají rákosové sukně a přírodní dekorativní oděvy a také něco jako dřevěnou podprsenku. Muži bubnují do bláznivého rytmu a vše se točí kolem ohně. Pak nám s Arlanem přidělí čelenky a dostáváme bubny a musíme se zapojit do společného tance. Vzhledem k tomu, že bubnování nemá žádný rytmus nemám ani já, jako člověk bez hudebního sluchu přispět do společného rámusu. Pak se přesouváme ven z chýše a zkoušíme si typickou zbraň – tedy foukačku, ze které létají otrávené šípy. Není to žádná legrace, ale terč ve vzdálenosti asi 5 metrů se trefit dá. Nakonec si ještě můžeme prohlédnou chýši, kde jsou vystavené ruční výrobky, které si samozřejmě můžeme i koupit. To je vlastně i hlavní zdroj příjmu zdejší vesnice.
Po celou dobu nás doprovází i Chuan, který nás ochotně fotí. Zřejmě to bere jako dobrou příležitost procvičit angličtinu. S Arlanem máme mírně podezření, že bude na závěr chtít pár dolarů za tlumočení a asistenci. Naše podezření ještě zesílí, když nás pozve k jeho bratrovi na pozdní oběd. Rodina jeho bratra bydlí hned vedle vesnice Sasha Wasi. Mají několik chýší a my jsme pozvání do jídelní. Nejdřív si chvilku povídáme, pak nás Juan bere na prohlídku okolí. Jeho bratr mezitím chytne v řece několik ryb, které nám připraví tradičním způsobem. Juan nám ukazuje okolí, různé rostliny a tak nějak konverzujeme. Během hodiny se vracím zpět do příbytku jeho bratra, kde dostáváme jídlo, které se jmenuje Majto. Ryba pečená v palmovém listu podávaná s banánem a nějakou hlízou. Ryba nápadně připomíná větší kopii sumečka z mého akvária. Jídlo je chutná. Stále tak nějak čekáme, kdy si řeknou o peníze. Jenže tato otázka vůbec nepadne. Před pátou hodinou se loučíme a jdeme na autobus. Doprovází nás i Juan, který se taky vrací do města. Vlastně celé 3 hodiny času věnoval jen nám a nakonec za to vůbec nic nechtěl. Zřejmě to bral jako praxi v rámci univerzitních studií turismu. Nebo jen prostě chtěl dokázat, že i zde není vše jen penězích. V každém případě to byl velmi dobrý zážitek.
Zpět na farmě zjišťujeme, že ostatní skoro nic nedělali. Vůbec mě to nepřekvapuje. Jen mi zvládl sníst dva zelené banány, které jsem nechal na stole. Naštěstí s k tomu aspoň přiznali. Když občas vidím jejich přístup k určitým věcem, nedivím se, že ekonomika Ekvádoru zrovna neprosperuje. Ale zase jsou naprosto v pohodě . Jak s říká, jiný kraj, jiný mrav.
Komentáře
Okomentovat