8. května – přesazování stromů a velký nákup v Puyu
Možná pro pořádek, než popíšu co se dělo trošku seznámím tento blog s osobami na farmě. Je nás tady 11 dobrovolníků. Tedy poměrně slušná masa levné pracovní síly. Anna a Hayro je mladý pár z Kolumbie. Vydělávají si prodejem ručně vyrobených šperků a dopoledne pracují na farmě. Pak je tady další pár Eduardo (vypadá trošku jako Freddie Mercury) a Marie-Chose, kteří zde pobudou pouze týden. Eduardo studuje turismus a jeho cílem je procestovat jeho vlastní zemi, tedy Ekvádor. Poměrně dobře mluví anglicky. Z Ekvádoru je také Fernando, Carlos a Andrees. Fernando je poměrně rozumný a má vystudovanou informatiku. Carlos je taky v pohodě. Ovšem Andrees to je blázen na druhou. Je velmi impulzivní, občas má bláznivé nápady a někdy se chová až sebedestruktivně. Nejstarší je René z Argentiny, je mu tak kolem 50, nicméně výborně hraje na kytaru. Juan-Carlos z Paraguaye zase vypadá, jako by se zrovna vynořil z džungle. Dlouhé černé vlasy a hustý plnovous, nicméně je to také fajn borec a umí hrát na housle. Poslední Arlan, kluk z Indonésie, kterého už jsme zmínil v předchozím příspěvku. Paní domácí se jmenuje Guadalupe a má dvě dcery, syna, manžela 5 psů. Ona je hybnou silou celého projektu.
Ráno po snídani, která se skládá z míchaných vajíček a zeleniny jsme rozděleni do pracovních skupin. Rozhodně jsem se chtěl vyhnout skupině, která dostala na starost opravu záchodu. Naštěstí se mi to podařilo. Dostal jsem se do skupiny, která má za úkol přesazování rostlin. Což zní jako zajímavý a snadný úkol. Nicméně první asi hodinu přesouváme poměrně těžké kameny. Některé mají určitě metrák a tak je lze jen překulit. V naši skupině je i Andres, který se všem motá pod nohama. Naštěstí paní domácí usuzuje, že kamenů je už dost a tak jde na přesazování. Jde o to, přesunout některé rostliny z méně výhodných míst do předzahrádky. Nic složitého to není. Já kupu jámy, do kterých se bude sázet a ostatní vykopávají okrasné keřovité rostliny. Pře kopání jámy narážím na obrovskou žábu, která se ale nemá k útěku. Zřejmě v zemi přečkává nějaké nepříznivé období a byla poměrně v šoku, že je na světle. Takže jsme si ji všichni prohlédnuli. Závěrečná část dopolední práce spočívá v prosekávání keřů mačetou. Všichni se drží dál od Adrese, který je nebezpečný i sám sobě. Po poledni jsme propuštěni z práce a jdeme na oběd. Jenže, vše tady jaksi vázne a oběd není připraven na 12, ale jídlo do žaludku máme k dispozici až po 13 hodině.
Další ději se opět odehrává v tempu latiny, tedy nikam se nespěchá. Co je ale problém, není voda. Tedy neteče voda z kohoutku ani ze sprchy a je otázka, kdy začne téct. Sprcha je v takovém případě vyloučená. Jenže po práci s hlínou jsme všichni docela špinavý a tak se houfně zvedáme po 15 hodině a vyrážíme k řece. Při pochodu směr vodní tok nás zastihne jeden z mnoha zdejších tropických dešťů. S ohledem na vysoké teploty déšť až tak moc nevadí. Po půlhodině jsme u řeky. Nažloutlá voda nebudí dojem křšťálové čistoty, ale nezbývá než doufat, že jde o jíl rozpuštěný ve vodě. Někteří berou koupel vážně a dokonce nanáší na své bujné kštice šampon.
Po necelého hodině jsou všichni dostatečně očištěni a zvedáme se na cestu zpět. Já s Arlanem se oddělujeme a míříme do města. Musím nakoupit suroviny na zítřejší vaření. V nějakém pominutí rozumu jsme se přihlásil, že budu vařit pro všechny. Než dojdeme do centra potkáváme Annu a Hayra, kteří byli autobusem rychlejší, než mi pěšky. Anna je tak hodná, že mi s nákupem pomáhá. Zavede mě na místní tržiště. Moje volba padla na lečo, takže kupuji papriky, rajčata, cuketu a cibuli. Pak ještě plato asi 25 vajíček a je nákup hotov. Anna nás ještě nasměřuje na zastávku, odkud jede autobus směr farma. Ono totiž městská doprava ve městě Puyo sice funguje, ale nechápu, jak se v ní má člověk vyznat. Autobusy nemají žádná čísla, pouze cedule kam jedou. Na zastávce nejsou jízdní řády. Takže snad jen místní vědí, na jakou zastávku se postavit.
Ráno po snídani, která se skládá z míchaných vajíček a zeleniny jsme rozděleni do pracovních skupin. Rozhodně jsem se chtěl vyhnout skupině, která dostala na starost opravu záchodu. Naštěstí se mi to podařilo. Dostal jsem se do skupiny, která má za úkol přesazování rostlin. Což zní jako zajímavý a snadný úkol. Nicméně první asi hodinu přesouváme poměrně těžké kameny. Některé mají určitě metrák a tak je lze jen překulit. V naši skupině je i Andres, který se všem motá pod nohama. Naštěstí paní domácí usuzuje, že kamenů je už dost a tak jde na přesazování. Jde o to, přesunout některé rostliny z méně výhodných míst do předzahrádky. Nic složitého to není. Já kupu jámy, do kterých se bude sázet a ostatní vykopávají okrasné keřovité rostliny. Pře kopání jámy narážím na obrovskou žábu, která se ale nemá k útěku. Zřejmě v zemi přečkává nějaké nepříznivé období a byla poměrně v šoku, že je na světle. Takže jsme si ji všichni prohlédnuli. Závěrečná část dopolední práce spočívá v prosekávání keřů mačetou. Všichni se drží dál od Adrese, který je nebezpečný i sám sobě. Po poledni jsme propuštěni z práce a jdeme na oběd. Jenže, vše tady jaksi vázne a oběd není připraven na 12, ale jídlo do žaludku máme k dispozici až po 13 hodině.
Další ději se opět odehrává v tempu latiny, tedy nikam se nespěchá. Co je ale problém, není voda. Tedy neteče voda z kohoutku ani ze sprchy a je otázka, kdy začne téct. Sprcha je v takovém případě vyloučená. Jenže po práci s hlínou jsme všichni docela špinavý a tak se houfně zvedáme po 15 hodině a vyrážíme k řece. Při pochodu směr vodní tok nás zastihne jeden z mnoha zdejších tropických dešťů. S ohledem na vysoké teploty déšť až tak moc nevadí. Po půlhodině jsme u řeky. Nažloutlá voda nebudí dojem křšťálové čistoty, ale nezbývá než doufat, že jde o jíl rozpuštěný ve vodě. Někteří berou koupel vážně a dokonce nanáší na své bujné kštice šampon.
Po necelého hodině jsou všichni dostatečně očištěni a zvedáme se na cestu zpět. Já s Arlanem se oddělujeme a míříme do města. Musím nakoupit suroviny na zítřejší vaření. V nějakém pominutí rozumu jsme se přihlásil, že budu vařit pro všechny. Než dojdeme do centra potkáváme Annu a Hayra, kteří byli autobusem rychlejší, než mi pěšky. Anna je tak hodná, že mi s nákupem pomáhá. Zavede mě na místní tržiště. Moje volba padla na lečo, takže kupuji papriky, rajčata, cuketu a cibuli. Pak ještě plato asi 25 vajíček a je nákup hotov. Anna nás ještě nasměřuje na zastávku, odkud jede autobus směr farma. Ono totiž městská doprava ve městě Puyo sice funguje, ale nechápu, jak se v ní má člověk vyznat. Autobusy nemají žádná čísla, pouze cedule kam jedou. Na zastávce nejsou jízdní řády. Takže snad jen místní vědí, na jakou zastávku se postavit.
Komentáře
Okomentovat