11.5. Přehlídka místních indiánských kmenů, tradiční jídlo a návštěva etnobotanické zahrady
Přestože je pátek, nemusíme ráno pracovat. Je to proto, že máme volno, abychom mohli navštívit přehlídku místních komunit (indiánských kmenů), která se koná v Puyu. Nikdo ráno taky moc nevstává. V kuchyni narazím jen na Arlana a Chuana. V půl deváté se k nám připojuje paní Gadalupe a vybízí nás, abychom sní vyrazili do města. No já se tomu vůbec nebráním, vždy je dobré mít místného průvodce. Během pěti minut naskládám nejnutnější věci do batohu a popadnu foťák. Vyrážíme ve složení já, Gadalupe, Arlana a Chuan. Ostatní mají ještě zalepené oči, nebo teprve snídají.
Jedem jako vždy městským busem za 30 centů a za nedlouho dobu vystupujeme v centru. Už jsou z dálky slyšet zvuky bubnů. Paní Gadalupe nás vede přímo k centru všeho dění. Na náměstí kam přicházíme už tancují v kruhu členové místních indiánských kmenů. Na obličejích mají tradiční malby, někteří mají městské oblečení, ale část má tradiční oděv a několik mužů třímá oštěpy. Na korbě jednoho auta vše sleduje zřejmě náčelnice, mladá žena s čelenkou. Průvod se dá do pohybu a postupně můžeme sledovat jednotlivé kmeny, které předvádějí tradiční tance. Nejčastěji tanči mladé ženy a mladí muži, ale i děti různého věku. K vidění jsou i straší příslušníci kmene. Už jsem se přistihl při tom, že jsem se na několik dam a slečen usmál, tak snad si jek pak nebudu muset vzít. Některé se však do objektivu fotoaparátu usmívají dobrovolně samy. Je to opravdu velkolepá podívaná a je moc fajn, že tito lidé udržují své tradice. Později v průběhu poledne potkáváme ve městě také ostatní dobrovolníky z farmy, jenže k jejich smůle stihli spíše závěr programu. Po skončení průvodu se domlouváme, že ve 13 hodin pojedeme busem na další vodopád. To nám dává dvě hodiny času.
Jdeme s Arlaneme zkusit nějaký místní oběd. Zrovna včera jsme si ve městě všimli jedné menší restaurace, kde dělají nějaké místní speciality pečené v listu palmy. Vydáváme se tedy tím směrem. V nabídce je kuře nebo ryby (tilapie) upečená na grilu skutečně v palmovém listu. Oba dva si dáváme rybu. Čekáme asi 20 minut, než je hotovo. Navíc si k tomu objednáváme papájový džus. K rybě se podává jako příloha banán a casava (kořen). Je to asi prozatím nejlepší jídlo co jsem v Ekvádoru jedl. Po obědě se vydáváme na náměstí, kde máme sraz se zbytkem skupiny.
Kolem 13 hodiny se potkáváme všichni na smluveném místě. Jenže následující program, tedy vodopády se nekoná. Důvod je prostý, musí se počkat na člověka, od kterého se koupí marihuana. Tady je to pro některé nezbytnost (hold latinská amerika). Jenže při čekání na marihuanového překupníka se protáhne skoro až ke 14 hodině. Amigos jsou neklidní, protože stále nic a program návštěvy vodopádu se ruší. Každopádně zbývají ještě 4 hodiny času do setmění a je škoda, je nevyužít. S Arlanem (ostatní moc iniciativy neprojevují) se vydáváme do zdejší etno-botanické zahrady.
Zahrada je umístěná u stezky podlé řeky Rio Puyo. U vstupu je tradiční chatrč z palmových listů. Kdosi na nás španělsky zvolá. Je to postarší vousatý chlapík. Odvětím mu, zda mluví anglicky a dostane se mi odpovědí s jasným americkým přízvukem. Je to fajn, zdá se, že bychom se zde mohli konverzovat na trošku vyšší úrovni. Chlapík, trošku spustlého vzhledu se představí jako Cris. Američan, který žije 27 let v Ekvádoru a má za manželku příslušnici kmene Shuar. Více jak 20 let provozuje s jeho manželkou na 15 hektarech ento-botanickou zahradu. V podstatě jde o zahradu lesnatého charakteru plnou tropických léčivých rostlin. Prohlídka začíná v chýši, která je typická pro kmen Waorani. Cris nám vysvětluje hodně ze života indiánských kmenů. Velmi zajímavá informace je, že jeden muž může mít až 15 manželek. Jenže ke všem se musí chovat vyrovnaně a věnovat stejnou pozornost. Velmi překvapivá, je skutečnost, že lidé těchto kmenů se dožívali více jak sto let. Měli a snad i stále mají hlubokou znalost přírodní medicíny, navíc žili v dokonalé harmonií s přírodou. Poté co nám Cris poví podrobné informace o životě kmenů Waorani a Shuar jdeme na prohlídku zahrady. Kde nám ukazuje velké množství léčivých, ale i okrasných rostlin. Velmi zajímavá je chodící palma, dokáže se díky svým křenům posunou o desítky centimetrů za rok směrem za sluncem. Na závěr nám ještě Cris ukazuje dokonale propracovaný systém suchého WC, který se snaží naučit zdejší komunity. V poslední fázi prohlídky nám ještě ukazuje různé extrakty z rostlina také ozdoby vyrobené místními kmeny.
Po návratu z celodenního výletu zjišťuji, že si zdejší slepice asi oblíbila můj spacák. Mám tam totiž další vajíčko. To už je tento týden třetí. No proč ne, mám aspoň večeři grátis.
Jedem jako vždy městským busem za 30 centů a za nedlouho dobu vystupujeme v centru. Už jsou z dálky slyšet zvuky bubnů. Paní Gadalupe nás vede přímo k centru všeho dění. Na náměstí kam přicházíme už tancují v kruhu členové místních indiánských kmenů. Na obličejích mají tradiční malby, někteří mají městské oblečení, ale část má tradiční oděv a několik mužů třímá oštěpy. Na korbě jednoho auta vše sleduje zřejmě náčelnice, mladá žena s čelenkou. Průvod se dá do pohybu a postupně můžeme sledovat jednotlivé kmeny, které předvádějí tradiční tance. Nejčastěji tanči mladé ženy a mladí muži, ale i děti různého věku. K vidění jsou i straší příslušníci kmene. Už jsem se přistihl při tom, že jsem se na několik dam a slečen usmál, tak snad si jek pak nebudu muset vzít. Některé se však do objektivu fotoaparátu usmívají dobrovolně samy. Je to opravdu velkolepá podívaná a je moc fajn, že tito lidé udržují své tradice. Později v průběhu poledne potkáváme ve městě také ostatní dobrovolníky z farmy, jenže k jejich smůle stihli spíše závěr programu. Po skončení průvodu se domlouváme, že ve 13 hodin pojedeme busem na další vodopád. To nám dává dvě hodiny času.
Jdeme s Arlaneme zkusit nějaký místní oběd. Zrovna včera jsme si ve městě všimli jedné menší restaurace, kde dělají nějaké místní speciality pečené v listu palmy. Vydáváme se tedy tím směrem. V nabídce je kuře nebo ryby (tilapie) upečená na grilu skutečně v palmovém listu. Oba dva si dáváme rybu. Čekáme asi 20 minut, než je hotovo. Navíc si k tomu objednáváme papájový džus. K rybě se podává jako příloha banán a casava (kořen). Je to asi prozatím nejlepší jídlo co jsem v Ekvádoru jedl. Po obědě se vydáváme na náměstí, kde máme sraz se zbytkem skupiny.
Kolem 13 hodiny se potkáváme všichni na smluveném místě. Jenže následující program, tedy vodopády se nekoná. Důvod je prostý, musí se počkat na člověka, od kterého se koupí marihuana. Tady je to pro některé nezbytnost (hold latinská amerika). Jenže při čekání na marihuanového překupníka se protáhne skoro až ke 14 hodině. Amigos jsou neklidní, protože stále nic a program návštěvy vodopádu se ruší. Každopádně zbývají ještě 4 hodiny času do setmění a je škoda, je nevyužít. S Arlanem (ostatní moc iniciativy neprojevují) se vydáváme do zdejší etno-botanické zahrady.
Zahrada je umístěná u stezky podlé řeky Rio Puyo. U vstupu je tradiční chatrč z palmových listů. Kdosi na nás španělsky zvolá. Je to postarší vousatý chlapík. Odvětím mu, zda mluví anglicky a dostane se mi odpovědí s jasným americkým přízvukem. Je to fajn, zdá se, že bychom se zde mohli konverzovat na trošku vyšší úrovni. Chlapík, trošku spustlého vzhledu se představí jako Cris. Američan, který žije 27 let v Ekvádoru a má za manželku příslušnici kmene Shuar. Více jak 20 let provozuje s jeho manželkou na 15 hektarech ento-botanickou zahradu. V podstatě jde o zahradu lesnatého charakteru plnou tropických léčivých rostlin. Prohlídka začíná v chýši, která je typická pro kmen Waorani. Cris nám vysvětluje hodně ze života indiánských kmenů. Velmi zajímavá informace je, že jeden muž může mít až 15 manželek. Jenže ke všem se musí chovat vyrovnaně a věnovat stejnou pozornost. Velmi překvapivá, je skutečnost, že lidé těchto kmenů se dožívali více jak sto let. Měli a snad i stále mají hlubokou znalost přírodní medicíny, navíc žili v dokonalé harmonií s přírodou. Poté co nám Cris poví podrobné informace o životě kmenů Waorani a Shuar jdeme na prohlídku zahrady. Kde nám ukazuje velké množství léčivých, ale i okrasných rostlin. Velmi zajímavá je chodící palma, dokáže se díky svým křenům posunou o desítky centimetrů za rok směrem za sluncem. Na závěr nám ještě Cris ukazuje dokonale propracovaný systém suchého WC, který se snaží naučit zdejší komunity. V poslední fázi prohlídky nám ještě ukazuje různé extrakty z rostlina také ozdoby vyrobené místními kmeny.
Po návratu z celodenního výletu zjišťuji, že si zdejší slepice asi oblíbila můj spacák. Mám tam totiž další vajíčko. To už je tento týden třetí. No proč ne, mám aspoň večeři grátis.
Komentáře
Okomentovat