5. a 6. května – lenivý víkend
Jak jsem už předeslal v předchozím příspěvku, víkend je nepracovní. Takže v sobotu se probouzím a následně připravuji snídani. Následně se z poza zahrady vynoří señora Guadalupe. Tedy majitelka zdejší farmy. Usmívá se a zdraví mě. Snažím se jí naznačit se dělám vše co je v mých silách, abych pochytil co nejvíce španělštiny. Trošku v rámci možností konverzujeme. Pak mě zve na prohlídku farmy. Naštěstí nás doprovází Eduardo, který umí anglicky velmi slušně.
Farma má celkem 20 hektarů a prozatím je projekt v rozvojové fází. Tedy zatím se žádné výpěstky neprodávají. Paní Gadalupe pěstuje mnoho léčivých rostlin. Taky mi ukazuje rostliny, které slouží jako zdroje přírodní barvy. Na pozemku pěstuje hodně ovocných stromů – citrusy, papáju, pak spoustu druhů, které vůbec neznám. Na závěr prohlídky mi ještě ukazuje les o rozloze jednoho hektaru, kde mi s velkým zájmem ukazuje orchideje a jiné rostlinstvo.
Odpoledne jdeme s Eduardem, Fernandem, Andresem a Marii na kopačku do řeky. Jedem kousek busem za 30 centů. U řeky je zaparkováno několik aut, mezi nimi i skvost českého průmyslu Škoda Felicia. Auto si samozřejmě musím vyfotit. Pak už kráčíme korytem řeky. Sice moc nechápu proč, ale asi je účelem najít nějaké příhodné místo na koupání. Nakonec přicházíme na místo, kde je trošku širší kamenitý břeh. V řece je docela silný proud a tak to na nějaké velkolepé koupání nevypadá. Nicméně se aspoň trošku vykoupeme a při plavání se necháme unášet proudem řeky. Kopací radovánky přeruší silný déšť. Takže než se vrátíme zpět jsme zmoklí jako slepice.
Večer se na farmě ještě objeví noví dobrovolníci, René z Argentiny a ještě jeden amigo z Paraguaye. Anglicky ani jeden z nich nemluví, takže si moc nepomůžu. Pozitivem je, že jsou oba dva dobří hudebníci. Večer probíhá táborák a zpívají se latinskoamerické lidovky. Nějak se po koupeli v řece necítím nejlíp. Proto se kolem 9 odebírám do dřevěného přístřešku a usínám. V noci kolem šramotí krysy.
V neděli ráno se probouzím docela rozlámaný. Cítím se nachlazený. No nedá se nic dělat. Musím se z toho dostat. Vařím si čaj a snídám ovesné vločky s banánem. Ráno tady probíhá v latinskoamerickém tempu. Tedy to co normálně trvá hodinu, tak tady zabere aspoň dvě. Kolem poledne se vydáváme s několika amigos na výlet. Cílem je vyhlídka a vodopád. Je to asi hodinu a půl autobusem z Puya.
Cesta busem trvá hodinu a stojí 1,5 USD. Nakonec vystupujeme u vyhlídky Mirador Indichuris. U vstupu na vyhlídku nás zastaví slečna a žádá o vstupné ve výši dvou dolarů. Amigos začínají smlouvat cenu, ale já vypadám dost jako gringo, což situaci komplikuje. Nakonec se dobrá věc podaří a vstup máme za dolar.
Na vyhlídku se jde po serpentinové stezce. Nahoře je dřevěný přístřešek kde jsou natěžené hamaky. Po pohodlném usazení do hamaky se nabízí krásný rozhled na džungli, řeku a vzdálené vulkány. Vzhledem k tomu, že docela prší nemáme moc zájem pohodlí hamaky jen tak opustit. Když déšť ustane, ještě využijeme zdejší adrenalinovou atrakci. Takovou houpačku jakou bylo možné vidět ve filmu o Tarzanovi. Pro mě je to docela adrenalin, a jsem moc rád, když opět cítím pevnou půdu pod nohama.
Stále mi není moc dobře, ale není to nic víc než nachlazení a únava. Takže naštěstí moc nestrádám. Z vyhlídky se přesouváme vodopádu Hola Vida. Eduardo prohlásí, že je to jen 15 minut po silnici. Ovšem opět latina, za 15 minut se vyklubala hodina a na poslední úsek cesty jsme chytili stopa. U vodopádu nás opět po smlouvání ceny oberou o dolar. Stezka k vodopádu vede džunglí. Pro mě je to opět zážitek. Všude okolo bují neskutečně hustá a bohatá vegetace. Po kmenech stromů se pnou různé popínavé rostliny a z vrchu se spouští liány. Samotný vodopád už tak úchvatný není. V laguně pod vodopádem se koupe skupina odvážlivců. Já raději volím cestu pomalu zpět a fotím si džungli.
Dopravní zmatky dne vyvrcholí tím, že nám ujede poslední bus. Amigos zkrátka neznají idos. Naštěstí se nám podaří zajistit odvoz z místního lokálu. Jdeme na korbě nákladní Toyty. Řidič nás vypouští u hlavní silnice a hned v zápětí jede bus do Puya. Z centra Puya na farmu jedeme taxíkem. Taxikář nějak vystihl, že jsem Gringo a platil jsem o dva dolary víc než ostatní Amigos.
Večer na farmě ještě objevují kluka z Asie. Usmívá se a ptá se, zda mluvím anglicky. Ani nevíš ty kluku šikmookým jak jsem rád, že mohu využít angličtinu. Jmenuje se Arlan a je z Indonésie. No je mi jasné s kým zde povedu rozhovory delší jak tři věty. Večer už je mi lépe, ale přesto jdu spát brzy. Přeci jen, je zítra první pracovní den.
Ještě koment k blogu. Mám tady docela slabé datové připojení. Takže následující dva týdny budou příspěvky na blogu asi bez fotek, nebo jen s minimem obrázků. Ale nebojte, pak vše zpětně doplním.
Farma má celkem 20 hektarů a prozatím je projekt v rozvojové fází. Tedy zatím se žádné výpěstky neprodávají. Paní Gadalupe pěstuje mnoho léčivých rostlin. Taky mi ukazuje rostliny, které slouží jako zdroje přírodní barvy. Na pozemku pěstuje hodně ovocných stromů – citrusy, papáju, pak spoustu druhů, které vůbec neznám. Na závěr prohlídky mi ještě ukazuje les o rozloze jednoho hektaru, kde mi s velkým zájmem ukazuje orchideje a jiné rostlinstvo.
Odpoledne jdeme s Eduardem, Fernandem, Andresem a Marii na kopačku do řeky. Jedem kousek busem za 30 centů. U řeky je zaparkováno několik aut, mezi nimi i skvost českého průmyslu Škoda Felicia. Auto si samozřejmě musím vyfotit. Pak už kráčíme korytem řeky. Sice moc nechápu proč, ale asi je účelem najít nějaké příhodné místo na koupání. Nakonec přicházíme na místo, kde je trošku širší kamenitý břeh. V řece je docela silný proud a tak to na nějaké velkolepé koupání nevypadá. Nicméně se aspoň trošku vykoupeme a při plavání se necháme unášet proudem řeky. Kopací radovánky přeruší silný déšť. Takže než se vrátíme zpět jsme zmoklí jako slepice.
Večer se na farmě ještě objeví noví dobrovolníci, René z Argentiny a ještě jeden amigo z Paraguaye. Anglicky ani jeden z nich nemluví, takže si moc nepomůžu. Pozitivem je, že jsou oba dva dobří hudebníci. Večer probíhá táborák a zpívají se latinskoamerické lidovky. Nějak se po koupeli v řece necítím nejlíp. Proto se kolem 9 odebírám do dřevěného přístřešku a usínám. V noci kolem šramotí krysy.
V neděli ráno se probouzím docela rozlámaný. Cítím se nachlazený. No nedá se nic dělat. Musím se z toho dostat. Vařím si čaj a snídám ovesné vločky s banánem. Ráno tady probíhá v latinskoamerickém tempu. Tedy to co normálně trvá hodinu, tak tady zabere aspoň dvě. Kolem poledne se vydáváme s několika amigos na výlet. Cílem je vyhlídka a vodopád. Je to asi hodinu a půl autobusem z Puya.
Cesta busem trvá hodinu a stojí 1,5 USD. Nakonec vystupujeme u vyhlídky Mirador Indichuris. U vstupu na vyhlídku nás zastaví slečna a žádá o vstupné ve výši dvou dolarů. Amigos začínají smlouvat cenu, ale já vypadám dost jako gringo, což situaci komplikuje. Nakonec se dobrá věc podaří a vstup máme za dolar.
Na vyhlídku se jde po serpentinové stezce. Nahoře je dřevěný přístřešek kde jsou natěžené hamaky. Po pohodlném usazení do hamaky se nabízí krásný rozhled na džungli, řeku a vzdálené vulkány. Vzhledem k tomu, že docela prší nemáme moc zájem pohodlí hamaky jen tak opustit. Když déšť ustane, ještě využijeme zdejší adrenalinovou atrakci. Takovou houpačku jakou bylo možné vidět ve filmu o Tarzanovi. Pro mě je to docela adrenalin, a jsem moc rád, když opět cítím pevnou půdu pod nohama.
Stále mi není moc dobře, ale není to nic víc než nachlazení a únava. Takže naštěstí moc nestrádám. Z vyhlídky se přesouváme vodopádu Hola Vida. Eduardo prohlásí, že je to jen 15 minut po silnici. Ovšem opět latina, za 15 minut se vyklubala hodina a na poslední úsek cesty jsme chytili stopa. U vodopádu nás opět po smlouvání ceny oberou o dolar. Stezka k vodopádu vede džunglí. Pro mě je to opět zážitek. Všude okolo bují neskutečně hustá a bohatá vegetace. Po kmenech stromů se pnou různé popínavé rostliny a z vrchu se spouští liány. Samotný vodopád už tak úchvatný není. V laguně pod vodopádem se koupe skupina odvážlivců. Já raději volím cestu pomalu zpět a fotím si džungli.
Dopravní zmatky dne vyvrcholí tím, že nám ujede poslední bus. Amigos zkrátka neznají idos. Naštěstí se nám podaří zajistit odvoz z místního lokálu. Jdeme na korbě nákladní Toyty. Řidič nás vypouští u hlavní silnice a hned v zápětí jede bus do Puya. Z centra Puya na farmu jedeme taxíkem. Taxikář nějak vystihl, že jsem Gringo a platil jsem o dva dolary víc než ostatní Amigos.
Večer na farmě ještě objevují kluka z Asie. Usmívá se a ptá se, zda mluvím anglicky. Ani nevíš ty kluku šikmookým jak jsem rád, že mohu využít angličtinu. Jmenuje se Arlan a je z Indonésie. No je mi jasné s kým zde povedu rozhovory delší jak tři věty. Večer už je mi lépe, ale přesto jdu spát brzy. Přeci jen, je zítra první pracovní den.
Ještě koment k blogu. Mám tady docela slabé datové připojení. Takže následující dva týdny budou příspěvky na blogu asi bez fotek, nebo jen s minimem obrázků. Ale nebojte, pak vše zpětně doplním.
Komentáře
Okomentovat