12.5. – pracovní sobota, výlet do džungle a záchrana zraněné želvy
V noci se do chýše dobelhal Hayro, který si zranil nohu při fotbale. Nevypadá to moc dobře a je jasné, že bude z práce několik následujících dnů vyřazen. V noci se v přístřešku zase proháněly krysy. To mi docela vadí, ale nedá se nic dělat, jsme tady uprostřed tropické přírody.
Ráno jsem vzhůru jako obvykle mezi prvními, dnes dokonce úplně první. Umývám nádobí ve dřezu a vařím si snídani. Pak se přidává Arlan a Carlos. Ostatní ještě spí. Jako obvykle prší, přesto se zdá, že by mohl být hezký den. V osm hodin se jdu podívat k domku paní domácí. Zdravíme se a potvrzuje mi, že se pracovat bude. Ptá se co ostatní a tak ji vysvětluji, že pracovní morálka je jako obvykle velmi nízká. Nakonec se podaří zmobilizovat početnější pracovní skupinu a úkolem dnešního dne, je přesadit několik rostlin, které se jmenují Eliconie. Nejprve bereme kolečka, lopaty a jedeme tyto rostliny vyrýt k sousedům. Zpět na farmě kopeme jámy. Do každé jámy se nejprve nesypou větvičky, pak substrát složený ze tlejícího listí a nakonec se zasadí rostlina. Eliconie jsou prý dobré pro kolibříky, což bude asi jejich hlavní úkol v zahradě. Zkrátka nalákat tyto zajímavé ptáky. Ještě z paní Gadalupe vyzvídáme, co je celkovým plánem její farmy. V první řadě jde o to vybudovat okrasnou zahradu a ovocnou zahradu, kde se budou moci přijít podívat lidi na tradiční pěstební postupy. V druhém bodu, pokud bude ovoce dost, bude se zpracovávat na další produkty a posléze prodávat. Třetím bodem plánu je vybudovat ubikace pro dobrovolníky a jejich rodiny.
V průběhu dopoledne paní Gadalupe za pomoci Anny vaří oběd pro všechny. Toto její bohulibé rozhodnutí stálo život jednu nebo dvě slépky ze zdejší farmy. Na stůl se nám dostává totiž výborná kuřecí polévka a každý navíc dostáváme kus masa. Do polívky s ještě můžeme přidat hlízku rostliny, která se jmenuje Papa China. Je to taková bílá brambora neutrální chuti. Za oběd jsme všichni vděčni. Navíc dostáváme po obědě od paní Gadalupe nabídku na výlet do zdejšího pralesa. Zájem projevíme jen tři, já, Carlos a Arlan. Nevadí, menší skupina je možná lepší. Protože budeme procházet džunglí, brousíme mačety, které budeme brát sebou.
Paní Gadalupe nás vede do "sekundárního“ lesa, který začíná jen pár desítek metrů za naší dobrovolnickou základnou. Tedy lesa, který byl uměle vytvořen na poli cukrové třtiny. Já bych tedy vůbec nepoznal, že tomu tak je. Les má pouze 10 let, ale už má kompletní všechna vegetační patra. Na kmenech stromů roste mech, místy orchideje, bromélie a spousta dalších rostlin. Já jsem rozhodně opět nadšen ze zdejší bujné vegetace. Paní Gadalupe je zkušená průvodkyně. Líbí se mi, že umí projevit nadšení ze zdejší přírody, i když zde žije celý život. Na jednom kmeni objevujeme velkou hliněnou kouli. Gadalupe praví, že jde o termitiště a vzápětí do něj zarazí mačetu. Z utvořeného otvoru se vyřinou stovky malých oranžových termitů. Na rozdíl od mravenců vůbec neštípou a tak je možné nechat tyto malé potvůrky běhat po ruce.
Ze sekundárního lesa postupně přecházíme do primárního deštného pralesa. Je to neskutečná směs bylin, stromů, keřů, mechů, lišejníků, kapradin a liján. Řada rostlin tu také kvete. Některé mají bizardní květenství. Při pohledu nahoru do stromového patra je možné spatřit obrovské listy palem, ale také mohutné větve dalších vysokých stromů. Chvilku jdu v čele skupiny, když tu náhle narazím na velikánskou želvu. Má cca 20 kilo a všichni si ji s nadšením prohlížíme. Pak ji otočíme krunýřem vzhůru a zjišťujeme, že má škardě zraněnou zadní nohu. Soudě dle rány, ji pokousala nějaká šelma. Gadalupe se rozhodne, že vezmeme želvu sebou a na farmě se zotaví. Dostává jméno Goerge. Střídavě ji neseme já, Carlos a Arlan. Ono je to přeci jen 20 kilo živé váhy. V jednu chvíli narazíme také na roj včel. Co je zajímavé, na rozdíl od rojů, které známe od nás, tento nesedí na větvi ale jde o shluk stovek poletujících včel. V závěru cesty procházíme mokřadem a Arlan, který nese George zapadne skoro až po pás do bažiny. Naštěstí nejde o nic vážného a za chvilku je venku. Jen kraťasy má pěkné mokré. Téměř na konci cesty, ještě narazím na strom, ze kterého se spouští desítky lián. Taky si ještě každý zahrajeme na Tarazana.
Zpět na farmě všichni obdivují George. Nejvíc snad Roxy (fenka, která patří Eduarodvi). Pro Georgovo dobro, odnášíme nebohou želu do zázemí domu paní Gadalpue. Zraněnou nohu mu důkladně očistíme. George dostává provizorní příbytek v kůlně. Dostává ještě misku s vodou a banány. Tak snad ze toho ten želvák dostane.
Ráno jsem vzhůru jako obvykle mezi prvními, dnes dokonce úplně první. Umývám nádobí ve dřezu a vařím si snídani. Pak se přidává Arlan a Carlos. Ostatní ještě spí. Jako obvykle prší, přesto se zdá, že by mohl být hezký den. V osm hodin se jdu podívat k domku paní domácí. Zdravíme se a potvrzuje mi, že se pracovat bude. Ptá se co ostatní a tak ji vysvětluji, že pracovní morálka je jako obvykle velmi nízká. Nakonec se podaří zmobilizovat početnější pracovní skupinu a úkolem dnešního dne, je přesadit několik rostlin, které se jmenují Eliconie. Nejprve bereme kolečka, lopaty a jedeme tyto rostliny vyrýt k sousedům. Zpět na farmě kopeme jámy. Do každé jámy se nejprve nesypou větvičky, pak substrát složený ze tlejícího listí a nakonec se zasadí rostlina. Eliconie jsou prý dobré pro kolibříky, což bude asi jejich hlavní úkol v zahradě. Zkrátka nalákat tyto zajímavé ptáky. Ještě z paní Gadalupe vyzvídáme, co je celkovým plánem její farmy. V první řadě jde o to vybudovat okrasnou zahradu a ovocnou zahradu, kde se budou moci přijít podívat lidi na tradiční pěstební postupy. V druhém bodu, pokud bude ovoce dost, bude se zpracovávat na další produkty a posléze prodávat. Třetím bodem plánu je vybudovat ubikace pro dobrovolníky a jejich rodiny.
V průběhu dopoledne paní Gadalupe za pomoci Anny vaří oběd pro všechny. Toto její bohulibé rozhodnutí stálo život jednu nebo dvě slépky ze zdejší farmy. Na stůl se nám dostává totiž výborná kuřecí polévka a každý navíc dostáváme kus masa. Do polívky s ještě můžeme přidat hlízku rostliny, která se jmenuje Papa China. Je to taková bílá brambora neutrální chuti. Za oběd jsme všichni vděčni. Navíc dostáváme po obědě od paní Gadalupe nabídku na výlet do zdejšího pralesa. Zájem projevíme jen tři, já, Carlos a Arlan. Nevadí, menší skupina je možná lepší. Protože budeme procházet džunglí, brousíme mačety, které budeme brát sebou.
Paní Gadalupe nás vede do "sekundárního“ lesa, který začíná jen pár desítek metrů za naší dobrovolnickou základnou. Tedy lesa, který byl uměle vytvořen na poli cukrové třtiny. Já bych tedy vůbec nepoznal, že tomu tak je. Les má pouze 10 let, ale už má kompletní všechna vegetační patra. Na kmenech stromů roste mech, místy orchideje, bromélie a spousta dalších rostlin. Já jsem rozhodně opět nadšen ze zdejší bujné vegetace. Paní Gadalupe je zkušená průvodkyně. Líbí se mi, že umí projevit nadšení ze zdejší přírody, i když zde žije celý život. Na jednom kmeni objevujeme velkou hliněnou kouli. Gadalupe praví, že jde o termitiště a vzápětí do něj zarazí mačetu. Z utvořeného otvoru se vyřinou stovky malých oranžových termitů. Na rozdíl od mravenců vůbec neštípou a tak je možné nechat tyto malé potvůrky běhat po ruce.
Ze sekundárního lesa postupně přecházíme do primárního deštného pralesa. Je to neskutečná směs bylin, stromů, keřů, mechů, lišejníků, kapradin a liján. Řada rostlin tu také kvete. Některé mají bizardní květenství. Při pohledu nahoru do stromového patra je možné spatřit obrovské listy palem, ale také mohutné větve dalších vysokých stromů. Chvilku jdu v čele skupiny, když tu náhle narazím na velikánskou želvu. Má cca 20 kilo a všichni si ji s nadšením prohlížíme. Pak ji otočíme krunýřem vzhůru a zjišťujeme, že má škardě zraněnou zadní nohu. Soudě dle rány, ji pokousala nějaká šelma. Gadalupe se rozhodne, že vezmeme želvu sebou a na farmě se zotaví. Dostává jméno Goerge. Střídavě ji neseme já, Carlos a Arlan. Ono je to přeci jen 20 kilo živé váhy. V jednu chvíli narazíme také na roj včel. Co je zajímavé, na rozdíl od rojů, které známe od nás, tento nesedí na větvi ale jde o shluk stovek poletujících včel. V závěru cesty procházíme mokřadem a Arlan, který nese George zapadne skoro až po pás do bažiny. Naštěstí nejde o nic vážného a za chvilku je venku. Jen kraťasy má pěkné mokré. Téměř na konci cesty, ještě narazím na strom, ze kterého se spouští desítky lián. Taky si ještě každý zahrajeme na Tarazana.
Zpět na farmě všichni obdivují George. Nejvíc snad Roxy (fenka, která patří Eduarodvi). Pro Georgovo dobro, odnášíme nebohou želu do zázemí domu paní Gadalpue. Zraněnou nohu mu důkladně očistíme. George dostává provizorní příbytek v kůlně. Dostává ještě misku s vodou a banány. Tak snad ze toho ten želvák dostane.
Komentáře
Okomentovat