Cesta do Santiago de Chile – aneb někdy mám víc štěstí než rozumu

Ve 3:20 ráno sedám k tátovi do auta a jedeme směr autobusové nádraží u Grandu. Tam chvilku čekám na zelný bus (FlixBus). Přijíždí na čas. Batoh mizí v úložném prostoru. Potřeseme si s taťkou pravicí a já pomalu zapluji do autobusu.  Je tam něco okolo 15 pasažérů a tak mám  celou dvousedačku pro sebe.  Ve 4:00 se rozjíždíme směr Praha.  Pan řidič se představí jako Pavel a pronese uvítací řeč  v češtině  a vzápětí o dost zkrácenou verzi také v angličtině. Cestou podřimuji a  2,5 hodině pohodové cesty vystupuji na letišti Václava Havla.

Jsem však člověk efektivní a tak stíhám ještě navštívit kolegu ve VÚRV Ruzyně (kdo neví je to výzkumák).
Kolem 9:00 jsem zpět na letišti a bez potíží se odbavuj na let do Barcelony.  ČSA bohužel již nevlastní velkou flotilu letadel ale vypomůže Travel Sevice s jeho beoingem.  Let je poklidný a zčásti ho prospím.  Vůbec mě nenapadlo, že za chvilku  se odehraje situace, kterou vymyslí jedině život.

V Barceloně dosedne naše letadlo na runway o 15 minut dříve.  Je to fajn, mám  tedy více jak 3 hodiny do odletu dalšího spoje.  Drobnou vadou na krásné  je,  že letenka zakoupená u společnosti KIWI vyžaduje, abych se v Barceloně znovu odbavil.  Sotva dojdu k pásu, už  po něm drandí můj bágl.  Popadnu ho a mířím směr odbavovací hala. Celkem snadno nacházím také příslušnou přepážku.

Pozor nadechnout se a drama přichází. Přistupuji k přepážce a mile se usměji na drobnější dámu okolo padesátky.  Položím batoh na dopravník,  předám ji pas a vytištěnou letenku. Paní chvilku úřaduje na počítači a pak se mě zeptá na číslo zpátečního letu.  A je to error.  Žádnou zpáteční letenku ale nemám. Bez ní mě do letadla nepustí, musím doložit, že během 90 dní opustím Chile.  Začínají mi pracovat nervy.  Dostávám radu, že musím koupit letenku jinak jsem skončil v Barceloně. Času je stále dost a tak se přesouvám k nejbližší lavičce a horečce přemýšlím. Nakonec se rozhoduji koupit letenku do Quita na konec dubna.  To jsem stejně tak nějak měl v plánu.

Podaří se mi najít  ve vyhledávači letenku za dobrou cenu. Snad díky mizernému internetovému připojení mě nákup několikrát selže.  Čas utíká a hladina stresových hormonů vzrůstá. V naději na lepší připojení se přesouvám  na lavičku,  která je blíže do středu letiště. Uff nákup prochází a na mailu se mi objeví potvrzení o zaplacení letenky.

Promptně se opět přesouvám za stejnou paní na odbavovací přepážku.  Slavnostně ji ukazuji, že mám potvrzení o zaplacení letenky.  Ale přesto nastává další trable.  Je vyžadována kód letenky. Ten prozatím nemám. V mailu stojí, že to může trvat až 48 hodin a mě zbývá asi 40 min.  Hlavou už mi běhají alternativní scénáře, kam jako vyrazím,  jestli se nedostanu na let směr Bogota.  Situaci ještě rozhodně nevzdávám. Zkouším volat na firmu,  která vystavila mojí letenku,  ale je tam jen plechová huba.  Paní z přepážky není  moje situace lhostejná a telefonuje na vedení a konzultuje mojí situaci i s nadřízenou kolegyní. Poslední nadějí je přeposlat moje potvrzení o zaplacení letenky přímo na barcelonskou pobočku letecké společnosti Avianca.  Tam prý rozhodnou,  zda to bude stačit.  Zbývá  nějakých 25 min do ukončení odbavování a již s odevzdání čekám na verdikt,  zda mě  nechají letět.

A teď se podržte třešnička na dortu v rámci celého tohoto dramatu přichází, když  zjišťuji,  že nemám pas.  V žádné z možných kapes není. Já trouba ho určitě nechal ležet ve stresu na lavičce když  jsem na rychlo kupoval letenku. Paní za přepážku je asi můj strážní anděl a praví, že policie hlásila před chvílí nález pasu. Doslova mě vezme pod svá křídla a vyrážíme na policejní služebnu.  První pokus u státní policie nenese ovoce.  Už to celé vidím černě.  Jenže nakonec se karta začíná obracet.  Strážníci mají můj pas.  Našli ho,  tam kde jsem myslel.  Naštěstí mi ho vrací bez zdlouhavých formalit.  Zbývá asi 10 minut a naděje stále žije. Zpět u odbavovací přepážky uskuteční milá dáma ještě dva telefonáty a já sleduji s napětím výraz v její tváři. Vypadá to slibně a ano položí sluchátko a řekne, že potvrzení o zaplacení  stačí. Nejraději bych ji objal, ale nechci ji uvádět do rozpaků tak ji jen několikrát velmi pěkně a s neskrývaným vděkem poděkuji.

Zbytek cesty tak nějak už proběhl bez potíží. Tedy s klasickými původními faktory, které jsou spojené s dlouhým letem.
Teď už vegetím v Santiago de Chile na letišti. Za chvilku se půjdu podívat na město. Večer jedu autobusem dolů na jih do Pucónu, kde začne moje prví dobrovolnické vypomáhání s budováním farmy.