1. – 3. Srpna – cesta domů šla hladce

V úterý večer balím batoh. Snažím se hlavně křehké suvenýry a lahev s místním alkoholem zabalit tak, aby tisíce kilometrů dlouhý let vydržely bez úhony. Jill je navíc tak hodná, že mi domlouvá na náklady agentury taxi na ráno, které mě zaveze do kanálu Itabaca. Od tam už je to na letiště co by kamenem dohodil.

Ráno se budím časně před šestou hodinou. Chystám si svoji poslední snídani na Galapágách. Klasicky ovesnou kaši a hlavně poslední čerstvě sklizenou papáju. Přesně pár minut před sedmou troubí před domem taxikář. Chtěl jsem se rozloučit s Jill, ale ona ještě spí. Tak ji aspoň rychle píšu zprávu a sedám do auta. Taxikář je mladý kluk, anglicky sice neumí, ale moje španělština už umožnuje základní komunikaci.

Za dvacet minut jsme na místě. Přesouvám se na trajekt a plavím se na ostrov Baltra. Tam k mé nelibosti funguje autobusová doprava na letiště, která je vzdálené jen 5 km za 5 USD. Docela drahé, ale to jsou prostě Galapágy. Chvilku se dohaduji, zda by neměl náhodou jezdit gratis bus organizovaný leteckou společností, ale prý to tak není. Tak to funguje jen při příletu. Takže se podvoluji, platím 5 USD a frčím na letiště.

Pro zajímavost letiště Baltra je první mezinárodní letiště na světě, které jede ze 100 % z obnovitelných zdrojů. Energii získává z několika větrných elektráren. Odbavení jde svižně. Jsem totiž mezi prvními pasažéry na letišti a poletím prvním letem. Příjemné je, že můj batoh odbavili rovnou do Barcelony a nemusím ho už v Guayaquilu vůbec řešit. I bezpečností kontrola jde hladce. Pak už jen vyčkávám na let. Po deváté hodně přistává letadlo společnosti Avianca a vystupují z něj cestující. Jak je prázdné je čas na náš nástup na let směr Ekvádor. Prakticky přesně na čas se pár minut po desáté letadlo odlepuje od runwayje. Já se ještě ohlédnu na vzdalující se ostrovy a dochází mi, že to je vlastně závěr mé cesty.

Po přistání v Guayaquilu je nutné projít pasovou kontrolou. Úředník má pár dotazů, ale zřejmě nevyvolávám velké podezření. Dostávám výstupní razítko do pasu a pak ještě znova přes bezpečnostní kontrolu. Pánovi u rámu se něco nezdá. V kapse mám pár kamínků, které mu ukazuji. To se mu nepozdává a nechává si ukázat kompletně můj batoh. Ovšem nic podezřelého nenachází, takže mě nechá pokračovat.

Mám několik hodin do letu směr Bogota. Procházím letištěm a v duty free shopu kupuji čokolády. Čas zabíjím také pozorováním dění na letištní ploše a runwayji. To mě vždy baví. Letadlo a letiště je pro mě symbol dalekých cest a vždy přemýšlím, kam všechny ty okřídlené stroje poletí. Dočkávám se i já a nastupuji do letadla ve směru Bogota. Letadlo je beznadějně plné a letušky mají co dělat, aby umístili všechna příruční zavazadla do přihrádek. Díky tomu se let zpožďuje na odletu o skoro dvacet minut. Trošku mi to dělá starosti, protože to významně zkracuje můj čas na přestup v Bogotě z hodiny na půl na nějakých 55 minut. Let probíhá bez potíží a konverzuji s dvěma američany, kteří sedí vedle mě.  Jediné co se venku odehrává, že několik desítek kilometrů od letadla bouří.

V Bogotě dosedáme se zpožděním a vše se ještě napíná tím, že poměrně dlouho pojíždíme po letištní ploše, než se konečně dostáváme na stojánku. Jakmile se dostávám z letadla ven, navštěvuji jako první WC. Pak procházím opět přes bezpečnostní kontrolu, i když moc nechápu proč, když jsem vlastně v tranzitním prostoru. Hold to tak v Bogotě mají. Do odletu zbývá ještě půl hodiny. Stihám koupit čaj, z jedné oblíbené latinsko-americké rostlinky (zasvěcení vědí) a pak už nastupuji na letadlo do Barcelony. Na tento transatlantický let vypravuje Avianca nejmodernější Beoing 787 Dreamliner. Jde o velmi tiché a zároveň rychlé letadlo, které je schopné letět až 956 km/h.

Let do Barcelony mi docela utekl. Prospal jsem se, podíval se na dva filmy. Let by skutečně tichý a spalo se mi dobře.

Po přistání na mě uhodilo evropské vedro. Barcelonské letiště není nějak moc dobře klimatizováno a navíc ke všemu se můj odlet do Prahy zpozdil o více jak dvě hodiny.

Tedy na závěr dlouhé cesty nic příjemného. V Praze nakonec přistáváme po 23 hodině. Tam se shledávám s kamarádem Petrem, který je shodou okolností v Praze služebně a do Brna mě vezme autem. Noční průjezd D1 jde hladce a doma jsem nakonec 3.8. ve 2:40 ráno. Tím se končí má latinsko-americká cesta. Nicméně podle mě platí, že na konci jedné cesty, začíná nějaká další. Samozřejmě už mám v hlavě nové cestovatelské plány.